Pohyboval rukama stejně rychle jako oni; krátkými, téměř něžnými pohyby. Okázalost by ho byla zabila. Jeden nůž zajel do srdce tlouštíkovi a Mat ho vytáhl dřív, než se chlapovi podlomila kolena. Řízl zevnitř do lokte chlapa stavěného jako kovář, a ten pustil meč a neohrabaně vytáhl levačkou od pasu nůž. Mat si ho nevšímal. Chlap už vrávoral, oslabený ztrátou krve, než čepel vůbec vyjela z pochvy. Muž s hranatým obličejem zalapal po dechu, když ho Mat sekl z boku do krku. Přitiskl si na ránu ruku, ale podařilo se mu jenom odvrávorat o dva kroky, než se zhroutil. Jak muži umírali, další získávali prostor, jenomže Mat se pohyboval stále rychleji, odskočil, aby ho padající muž kryl před dalším mečem, a sám vkročil pod nápřah třetího. Pro něj se svět skládal z jeho dvou nožů a mužů přetlačujících se, aby se k němu dostali. Jeho nože hledaly místa, kde lidé nejvíc krvácejí. Některé z těch dávných vzpomínek pocházely od mužů, kteří vůbec nebyli milí.
A pak, zázrak zázraků, silně krvácející, ale s krví příliš rozpálenou, než aby plně cítil bolest, čelil poslednímu, jehož si předtím nevšiml. Byla to žena, mladá a štíhlá, v rozedraných hadrech, a mohla být i hezká, kdyby měla čistý obličej a necenila zuby v křečovitém šklebu. Dýka, již si přehazovala z ruky do ruky, měla dvojité ostří a čepel dvakrát delší než jeho ruka.
„Nedoufáš snad, že sama dokončíš to, v čem ostatní společně selhali?“ zeptal se jí. „Utíkej. Nechám tě jít.“
Vrhla se na něj s výkřikem jako divoká kočka a sekala a bodala jako šílená. Mohl jenom nemotorně uskakovat a snažit se ji odrazit. Uklouzl v kaluži krve, a jak vrávoral, věděl, že zemře.
Najednou tam byla Tuon, levou rukou popadla mladou ženu za zápěstí – nikoliv té ruky v níž držela nůž, jaká smůla – a zakroutila. Dívce ztuhla paže a ona se musela předkonit. A pak už nezáleželo na tom, ve které ruce drží nůž, protože Tuon švihla pravačkou, nataženou jako sekera, a zasáhla ji do hrdla tak tvrdě, až Mat slyšel praskající chrupavku. Chroptící dívka se popadla za zničené hrdlo, padla na kolena a pak s chrčením přepadla na zem.
„Řekl jsem ti, ať utečeš,“ řekl Mat, aniž by si byl jistý, kterou z těch dvou vlastně míní.
„Málem jsi jí dovolil, aby tě zabila, Tretko,“ pronesla Tuon přísně. „Proč?“
„Slíbil jsem si, že už nikdy žádnou ženu nezabiju,“ odvětil unaveně. Krev mu vychládala a Světlo, jak to bolelo! „Zřejmě jsem si zničil kabát,“ zamumlal a ohmatával krví nasáklou díru. Při tom pohybu sebou trhl. Kdy ho sekli do levé paže?
Její pohled jako by se mu zavrtával do lebky. Kývla, jako by došla k nějakému závěru.
Tom se Selucii stáli o kus dál na ulici před důvodem, proč Tuon byla stále ještě tady, asi půl tuctem těl válejících se na dlažbě. Tom měl v každé ruce nůž a skrz díru v kabátě si nechával od Selucie prohlédnout ránu na žebrech. Kupodivu, podle tmavých, lesklých skvrn na kabátě, měl zjevně méně zranění než Mat. Ten si říkal, jestli tam Tuon také vypomáhala, ale neviděl na ní ani kapku krve. Selucia měla krvavý šrám na levé paži, i když jí to očividně nijak nepřekáželo.
„Jsem starý člověk,“ promluvil náhle Tom, „a občas mám dojem, že vidím věci, který se nemůžou stát, ale naštěstí je vždycky hned zapomenu.“
Selucia se zarazila a chladně si ho přeměřila. Možná byla panina služka, ale krev ji v nejmenším nezarážela. „A co by ses tak asi mohl snažit zapomenout?“
„Už si nevzpomínám,“ opáčil Tom a Selucia kývla a jala se mu znovu prohlížet rány.
Mat potřásl hlavou. Občas si nebyl jistý, jestli je Tom ještě při zdravém rozumu. A když už byl u toho, tak Selucia občas taky vypadala, že nemá všech pět pohromadě.
„Tahle nebude žít, aby ji bylo lze vyslechnout,“ protáhla Tuon a zamračila se na dusící se a svíjející ženu u svých nohou, „a nebude moct mluvit, i když se jí to nějak podaří.“ Plavně se sklonila, sebrala ženin nůž a vrazila jí ho pod klíční kost. Chroptění ustalo, skelný zrak zíral na úzký pruh oblohy nad nimi. „Milosrdenství, jaké si nezasloužila, ale nevidím smysl ve zbytečném utrpení. Vyhrála jsem, Tretko.“
„Vyhrála? O čem to mluvíš?“
„Použil jsi moje jméno dřív než já tvoje, takže jsem vyhrála.“
Mat tiše hvízdl. Kdykoliv si myslel, že ví, jak tvrdá je, našla si způsob, jak mu ukázat, že ji nezná ani z poloviny. Pokud se někdo náhodou díval z okna, mohlo by to bodnutí vyvolat otázky u místního soudce, možná i u samotného pána Nathina. Nicméně v oknech žádné obličeje neviděl. Lidé se nechtěli zaplést do takových věcí. Pokud věděl, mohl se tu během rvačky objevit libovolný počet nosičů či pouličních prodavačů, ale ti by se zcela určitě co nejrychleji vrátili, odkud přišli. Jestli ovšem některý nezašel za strážemi pána Nathina, byla jiná otázka. Přesto se Nathina ani soudce nebál. Dva muži doprovázející dvě ženy se nerozhodnou zaútočit na víc než tucet lidí s meči. Ti chlapi a jedna nešťastná mladá žena dozajista nebyli strážím neznámí.
Kulhaje si došel pro vrhací nože. Zarazil se, když měl jeden vytáhnout dědkovi z oka. Ten obličej si předtím pořádně neprohlédl. Všechno se odehrálo příliš rychle. Opatrně otřel nůž muži o kabát, strčil si ho do rukávu a narovnal se. „Naše plány se změnily, Tome. Odjedeme z Maderinu co nejrychleji a cirkus taky opustíme co nejrychleji. Luka se nás bude chtít zbavit tak rychle, že nám dá všechny koně, co potřebujemee.“
„Tohle se musí ohlásit, Tretko,“ prohlásila Tuon přísně. „Neučinění je stejně nezákonné jako to, co udělali oni.“
„Ty toho chlapa znáš?“ chtěl vědět Tom.
Mat kývl. „Jmenuje se Vane a nikdo ve městě podle mě neuvěří, že nás na ulici napadl úctyhodný kupec. Luka nám dá koně, aby se nás zbavil.“ Bylo to opravdu zvláštní. Ten chlap s ním neprohrál, nevsadil ani měďák. Tak proč? Opravdu velice zvláštní. A důvod, proč co nejrychleji zmizet.
12
Manufaktura
V poledne Perrina hřálo amadicijské slunce, když na Kliďasovi mířil ke střechám Almizaru pod ženoucími se bílými mraky sto mil jihozápadně od Amadoru. Netrpělivě hnal ryzáka klusem. Statky se táhly na obě strany podél silnice, kam až oko dohlédlo, kamenné domky s doškovými střechami, kde z komínů stoupal šedý kouř a před stodolami se popelily slepice. Na pastvinách obehnaných kamennými zídkami se pásly tlustoocasé ovce a černobílé krávy a muži a chlapci orali pole či osívali ta již zoraná. Zřejmě bylo velké prádlo. Za domy stály nad ohněm velké kotle a ženy a dívky věšely košile a haleny a povlečení na dlouhé šňůry. Divočiny tu bylo pomálu, jen tu a tam hájek, a většina byla stejně prořezaná kvůli dříví na topení.
Perrin se v duchu natáhl k vlkům a nenašel nic. Žádné překvapení. Vlci se od takového množství lidí a takové krotkosti drželi dál. Vítr zesílil a on si přitáhl plášť k tělu. Přes to, že potřeboval dobře vypadat, měl plášť z obyčejného hnědého sukna. Jediný hedvábný plášť, co měl, byl podšitý kožišinou a na takový den příliš teplý. Zelený hedvábný, stříbrem vyšívaný kabátec bude muset stačit. A taky spona, dvě vlčí hlavy ze zlata a stříbra. Dárek od Faile. Vždycky mu připadal příliš honosný, ale dnes ráno ho vylovil ze dna truhlice. Něco malého, co vylepšilo obyčejný plášť.