Překvapivé bylo, že na polích roztroušených kolem městečka tábořili Cikáni, napočítal celkem pět karavan. Podle Elyase se vždycky slavilo, kdykoliv se setkaly dvě karavany, a setkání tří znamenalo celé dny oslav, ale k větším shromážděním docházelo zřídkakdy s výjimkou v létě o neděli, kdy se scházeli na určených místech. Málem si přál, aby byl s sebou vzal Arama, i přes nebezpečí, že se Masema dozví příliš. Možná kdyby strávil trochu času mezi svými, mohl by zase odložit meč. To bylo nejlepší řešení ožehavého problému, na jaké Perrin přišel, i když nejspíš nebude fungovat. Aram měl meč rád, možná až příliš. Jenomže Perrin ho nemohl poslat pryč. Ten meč jako by Aramovi sám vložil do ruky, a teď byli Aram i meč jeho zodpovědností. Světlo ví, co by se z něj stalo, kdyby byl skutečně přešel k Masemovi.
„Prohlížíš si Tuatha’any a mračíš se, můj pane,“ protáhla generál Chirgan. Už jí rozuměl trochu lépe, když spolu strávili tolik času. „Máš s nimi ve své zemi problémy? My nic takového doma nemáme, ale jediné potíže s nimi spojené, o nichž vím, vyvolali místní, kteří se je snažili vyhnat. Zjevně to mají být zloději.“
S Mišimou měli oba na sobě parádu, modré pláště lemované červenou a žlutou a červené kabátce s modrými manžetami a klopami vroubenými žlutou. Tři malé svislé modré pruhy, tvarované jako tenké chocholy na seančanské přilbě, na levé straně kabátu označovaly její hodnost, dva pak Mišimovu. Tucet vojáků jedoucí za nimi však měl pruhovanou zbroj a malované přílby a nesl kopí s ocelovými hlavicemi v přesně stejném sklonu. Seančany následoval houf Faileiných nohsledů, celkem také dvanáct, a pyšně se předváděli v tairenských kabátech s nabíranými rukávy se saténovými pruhy a tmavých cairhienských kabátech s pruhy v rodových barvách na prsou, ale i přes meče vypadali mnohem méně nebezpeční než vojáci, a zřejmě to věděli. Kdykoliv přišel zezadu poryv větru, donesl Perrinovi stopy podráždění, a on pochyboval, že pochází od Seančanů. Vojáci byli cítit nehybností, vyčkávavostí, jako vlci, kteří vědí, že možná budou muset brzy vycenit zuby, ale až později. Zatím ne.
„Ach, občas ukradnou slepici, generále,“ zasmál se Neald a zakroutil si navoskovaný knír, „ale za velké zloděje bych je neoznačil.“ Úžas Seančanů u průchodu, který je sem přivedl, ho pobavil, a stále se naparoval, což se mu nějak dařilo i v sedle. Bylo těžké se rozpomenout, že pokud by si nevysloužil ten černý kabát, ještě by dřel na tátově hospodářství a možná za rok, za dva uvažoval o svatbě se sousedovic děvčetem. „Velká krádež vyžaduje odvahu, a té Cikáni nemají, co by se za nehet vlezlo.“
Balwer, schoulený v tmavém plášti, se zaškaredil nebo možná usmál. U něj se to občas těžko poznávalo, jak byl vysušený, pokud Perrin nezachytil jeho pach. Ti dva ho doprovázeli stejně jako prošedivělá sul’dam, spojená s chladnou damane, také s nádechem šedi v tmavých vlasech, doprovázely Chirgan a Mišimu, údajně aby vyrovnaly počty. Pro Seančany se sul’dam a damane počítaly jako jedna, když byly spojené článkovaným kovovým vodítkem. On sám by se spokojil jen s Nealdem, nebo tedy s Nealdem a Balwerem, ale Tallanvor měl se Seančany a protokolem pravdu. Hovory se táhly tři dny, a i když se část týkala toho, zda se budou řídit Perrinovým plánem, nebo to začlení do plánu, s jakým by časem přišla Tylee – a nakonec se podvolila jen proto, že nic lepšího nevymyslela – spousta času byla vyplýtvána na debaty, kolik lidí si která strana přivede. Obě musely mít stejný počet a generálpraporečník Chirgan chtěla přivést stovku svých vojáků a párek damane. Na počest. Ohromilo ji, že je ochotný přijít s méně lidmi, a odhodlala se to přijmout, až když poukázal, že všichni Faileini lidé jsou urození s vlastním panstvím. Měl dojem, že si myslí, že ji nějak podvedl, protože nedokázala jeho doprovod vyrovnat z vlastních řad. Zvláštní lidé, tihle Seančané. Ach, byly tu strany, to bylo jisté. Spojenectví bylo jen dočasné, nemluvě o tom, že bylo i křehké, a generálpraporečníkovi to bylo stejně jasné jako jemu.
„Dvakrát mi nabídli přístřeší, když jsem ho potřeboval, mně a mým přátelům, a na oplátku nežádali nic,“ vysvětloval Perrin tiše. „Nejvíc si ale vzpomínám na to, jak trolloci obklíčili Emondovu Roli. Tuatha’ani stáli na návsi s dětmi přivázanými na zádech, několika svými, co přežily, a našimi. Nebyli by bojovali – to není jejich způsob – ale pokud by se přes nás trolloci dostali, byli připraveni odnést děti do bezpečí. Naše děti by jim byly překážely, útěk by jim ztížily ještě víc, ale oni o to požádali.“ Neald si rozpačitě odkašlal a odvrátil zrak. Líce mu zalil nach. Přes všechno, co již zažil a vykonal, byl ještě mladý, bylo mu teprve sedmnáct. Tentokrát nebylo pochyb, že se Balwer usmívá.
„Myslím, že o tvém životě by mohl vzniknout příběh,“ poznamenala Chirgan a svým výrazem ho vyzývala, aby jí pověděl tolik, kolik bude chtít.
„Byl bych radši, kdyby byl můj život obyčejný,“ zabručel. Příběhy nejsou pro člověka, který chce jenom klid.
„Jednou bych velmi rád viděl nějaké ty trolloky, o kterých pořád slýchám,“ ozval se Mišima, když se ticho začalo natahovat. Do jeho pachu se vloudilo pobavení, přesto hladil jílec meče, možná nevědomky.
„Ne, to bys nechtěl,“ řekl mu Perrin. „Dřív nebo později tu příležitost mít budeš, ale nebude se ti to líbit.“ Po chvíli zjizvený muž vážně kývl a pobavení se vytratilo. Aspoň začínal věřit, že trolloci a myrddraalové jsou víc než jenom smyšlené povídačky pocestných. Pokud mu snad nějaké pochyby zůstaly, blížila se doba, která jeho pochybnosti vymaže nadobro.
Zamířili na úzkou vozovou cestu vedoucí k severnímu konci Almizaru. Balwer vyklouzl a Medore šla s ním. Byla vysoká a skoro stejně tmavá jako Tylee, ale s tmavomodrýma očima, v tmavých spodcích a mužském kabátci s nabíranými rukávy s červenými pruhy a mečem u pasu. Balwer seděl v sedle nahrbený jako pták vachrlatě hřadující na sedle, zatímco Medore jela hrdě, s rovnými zády, každým coulem dcera vznešeného pána a vůdkyně Faileina lidu, i když Balwera následovala, místo aby se mu držela po boku. Faileini nohsledové se kupodivu zřejmě smířili s tím, že je úzkostlivý mužík úkoluje. Byli díky tomu mnohem méně otravní než kdysi. Vlastně byli dokonce v jistých ohledech užiteční, což Perrin předtím považoval za nemožné. Generálpraporečník Chirgan neměla proti jejich odjezdu námitky, i když se za nimi zamyšleně dívala.
„Je od paní laskavé, že navštíví sluhovu přítelkyni,“ podotkla. Tuhle historku Balwer uvedl, že v Almizaru znal jednu ženu a že se s ní chce Medore setkat, pokud ještě žije.
„Medore je laskavá žena,“ opáčil Perrin. „Takový je náš způsob, být laskavý ke sluhům.“ Tylee se po něm koukla, jen to, přesto si hned připomněl, že ji nemá považovat za hloupou. Škoda že sám o seančanských způsobech nevěděl nic, co by stálo za řeč, jinak by byli mohli vymyslet lepší historku. On ale byl Balwer úplně posedlý – pravda, byla tu suchá, zaprášená posedlost, ale přesto posedlost – jak chtěl využít příležitosti zjistit něco o tom, co se děje v Amadicii pod nadvládou Seančanů. Perrinovi to bylo upřímně ukradené. Jemu prozatím záleželo pouze na Faile. S jinými věcmi si bude dělat starosti později.
Severně od Almizaru byly kamenné zídky, oddělující sedm nebo osm polí, odstraněny a vznikl pás holé hlíny, důkladně uvláčený branami. Hnalo se po něm podivné velké, dvounohé zvíře se dvěma lidmi v kapucích na zádech a jeho nohy vypadaly na jeho velikost příliš tenké. Vlastně „podivné“ ho ani zdaleka nevystihovalo. Kožovité, šedivé, větší než kůň, nepočítaje v to dlouhý, hadovitý krk a tenký, ještě delší ocas, který drželo natažené za sebou. Při běhu tlouklo kožovitými křídly, jaká mají netopýři, dlouhými jako říční koráb. Perrin už taková zvířata viděl, ale ve vzduchu a z dálky. Tylee mu prozradila, že jim říkají rakeni. Tvor se pomalu škrábal do vzduchu, sotva to zvládl nad vrcholky stromů upraveného hájku za polem. Perrin sledoval, jak raken pomalu šplhá k obloze; neohrabanost při letu úplně zmizela. To by byla nádhera, letět na jednom z nich. Rychle tu myšlenku zahnal, zahanbený a rozhněvaný, že se nechá takhle rozptylovat.