Tylee zpomalila ryzáka a zamračila se na pole. Na druhém konci krmili lidé další čtyři podivná zvířata, drželi jim velké koše a ona do nich nořila rohaté tlamy. Perrin nechtěl ani pomyslet na to, čím by se taková zvířata mohla živit. „Měli by tu mít víc rakenů,“ zamumlala seančanská velitelka. „Pokud je tohle všechno, co mají…“
„Vezmeme si, co půjde, a pojedeme dál,“ prohlásil. „Když na to dojde, tak nic. Už víme, kde jsou Šaidové.“
„Ráda vím o všem, co přichází zezadu,“ sdělila mu suše a znovu zrychlila.
Na nedalekém statku, který zřejmě převzali Seančané, hrálo vrchcáby půl tuctu vojáků u stolků nahodile rozestavených před domem s doškovou střechou. Další chodili do kamenné stodoly a jiní zase ven, i když kromě spřežení zapřaženého do vozu, nebyli nikde vidět žádní koně. Z vozu vykládali dva muži v hrubém suknu bedny a sudy. Tedy Perrin přinejmenším předpokládal, že ostatní jsou vojáci. Skoro polovina z nich byly ženy, muži byli stejně malí jako ženy, a pokud byli vyšší, byli hubenější, a nikdo neměl meč, zato všichni na sobě měli těsně padnoucí blankytně modré kabátce a dva nože v pochvách všitých do těsných holínek. Stejnokroje ukazovaly na vojáky.
Mat by se s nimi cítil jako doma, říkal si Perrin, jak je tak pozoroval, když se smáli nad dobrými hody a kvíleli nad špatnými. V hlavě mu zavířily barvy a on na okamžik spatřil Mata vjíždějícího do lesa v čele zástupu jezdců a soumarů. Byl to jenom okamžik, protože ten obraz hned zahnal, aniž by vůbec zauvažoval nad tím, proč Mat jede lesem nebo kdo je to tam s ním. Záleželo jedině na Faile. Dnes ráno zavázal padesátý první uzel na koženém řemínku, který nosil v kapse. Padesát jeden den byla uvězněná. Doufal, že je opravdu vězenkyní, protože to by znamenalo, že je stále ještě naživu a bude ji možné zachránit. Pokud by byla mrtvá… Zaťal ruku na kladivu, jež měl pověšené u pasu, a tiskl, až ho rozbolely klouby.
Uvědomil si, že ho generálpraporečník a Mišima pozorují. Mišima ostražitě, s rukou kousek od jílce meče, Tylee zamyšleně. Křehké spojenectví a na obou stranách pramálo důvěry. „Chvíli jsem se bála, že hodláš pozabíjet letce,“ poznamenala tiše. „Máš moje slovo. Osvobodíme tvou ženu. Nebo ji pomstíme.“
Perrin se roztřeseně nadechl a pustil kladivo. Faile musí být naživu. Alyse říkala, že je pod ochranou. Ale jakou ochranu jí může Aes Sedai poskytnout, když sama nosí gai’šainskou bílou? „Tady jsme skončili. Plýtváme časem.“ Kolik dalších uzlů bude muset zavázat na té šňůře? Světlo dej, aby jich nebylo moc.
Perrin sesedl a odvedl Kliďase ke Karlonovi Belcelonovi, hladce vyholenému Tairenovi s dlouhým nosem a nešťastně úzkou bradou. Karlon měl ve zvyku si tu bradu hladit, jako by přemýšlel, kam se poděla jeho bradka, nebo si projížděl vlasy, jako by uvažoval, proč je má na šíji svázané stuhou do ohonu spadajícímu mu na ramena. Jinak na sobě ale nedával znát, že by se vzdal toho hloupého předstírání, že se řídí aielskými způsoby, o nic víc než ostatní. Balwer jim dal rozkazy a tenhle aspoň poslechli. Většina už odcházela ke stolům a koně nechávala v péči ostatních. Někteří vytahovali peníze, jiní nabízeli čutory s vínem. Což vojáci kupodivu odmítli, i když kdokoliv s hrstí stříbra byl zjevně u hry vítaný.
Bez dalšího ohlížení si Perrin zastrčil rukavice za silný opasek a následoval oba Seančany dovnitř a odhrnul si plášť, aby byl vidět jeho hedvábný kabátec. Než vyjde ven, Faileini lidé – vlastně jeho lidé – zjistí hodně z toho, co vědí ti vojáci. Jedna věc, kterou se naučil od Balwera. Informace můžou být velice užitečné, a nikdy nevíte, který kousek nakonec bude mít větší cenu než zlato. Ale k tomu jedinému, co ho prozatím zajímalo, nemohly přijít z tohoto místa žádné informace.
Světnice na statku byla nacpaná stoly otočenými ke dveřím a za nimi se úředníci probírali papíry. Jediným zvukem bylo skřípání brků o papír a čísi vytrvalý suchý kašel. Muži měli tmavohnědé kabátce a spodky, ženy šaty stejné barvy. Někteří měli stříbrné či mosazné špendlíky ve tvaru brku. Seančané zřejmě měli uniformy na všechno. Jakmile Tylee vstoupila, vzadu povstal kulatolící chlapík se dvěma stříbrnými brky na prsou a hluboce se poklonil. Břicho mu řádně napínalo kabátec. Cestou mezi stoly jim holínky na dřevěné podlaze hlasitě cvakaly. Muž se narovnal, teprve když se zastavili před stolem.
„Tylee Chirgan,“ oznámila rázně. „Chci mluvit s tím, kdo tomu tady velí.“
„Jak generálpraporečník přikazuje,“ opáčil chlapík podlézavě, znovu se hluboce poklonil a odběhl dveřmi za sebou.
Kašlající úředník, mladík s hladkou tváří, který by podle vzhledu mohl pocházet z Dvouříčí, se rozkašlal ještě víc, zakrývaje si ústa dlaní. Hlasitě si odkašlal, ale drsný kašel se mu hned vrátil.
Mišima se na něj zamračil. „Jestli je nemocný, nemá tu co dělat,“ zamumlal. „Co když to je nakažlivé? Poslední dobou je slyšet o všech možných podivných nemocech. Člověk je při východu slunce zdravý a při západu je z něj mrtvola nafouknutá do dvojnásobné velikosti, a nikdo neví, na co zemřel. Slyšel jsem o ženě, která se během hodiny zbláznila, a každý, kdo se jí dotkl, zešílel také. Za tři dny byly ona i celá její vesnice mrtvé, tedy kromě těch, kdo utekli.“ Udělal zvláštní posunek, kdy palcem a ukazovákem vytvořil oblouk a ostatní prsty ohnul.
„Víš, že nemáš věřit klevetám, natož je opakovat,“ štěkla Tylee a udělala stejný posunek. Zřejmě si to ani neuvědomovala.
Tělnatý úředník se znovu objevil a podržel dveře prošedivělému muži s hubeným obličejem s černým koženým klípcem zakrývajícím pravé oko. Po čele se mu táhla svraštělá jizva a pod klípcem pokrčovala až na tvář. Byl stejně malý jako muži venku, měl tmavěji modrý kabátec a na prsou dva bílé proužky, i když do holínek měl všité stejné pochvy. „Blasik Faloun, generálpraporečníku,“ představil se s úklonou, zatímco úředník odběhl ke svému stolu. „Jak můžu posloužit?“
„Kapitáne Faloune, musíme si promluvit kvůli—“ Tylee se odmlčela, když se kašlající muž vymrštil, až převrátil svou stoličku.
Chytil se za břicho, předklonil se a vyzvracel na podlahu tmavý obsah, který se rozpadl na maličké černé broučky. Ti se rozběhli do všech stran. Někdo zaklel, děsivě nahlas v jinak naprostém tichu. Mladík na brouky zděšeně zíral a potřásal hlavou, jako by to chtěl popřít. Vykuleně se rozhlížel po místnosti a stále potřásal hlavou. Otevřel ústa, jako by chtěl promluvit, ale místo toho se předklonil a vyhodil další proud, delší, opět se proměnivší v broučky cupitající po podlaze. Kůže na obličeji se mu začala kroutit, jako by mu pod ní po lebce lezli další brouci. Jakási žena zaječela, bez sebe hrůzou, a hystericky uhýbala před pobíhajícími broučky a najednou všichni úředníci křičeli a uskakovali a ve spěchu převrhávali stoličky a stoly, ve snaze se těm černým tvorům vyhnout. Muž zvracel stále dál. Padl na kolena, pak se převrátil, trhal sebou a plival další brouky v neutuchajícím proudu. Jako by se nějak… zplošťoval. Vyfukoval se. Cukání ustalo, ale brouci z otevřených úst vybíhali dál. Zdálo se, že to trvá snad hodinu, ale musela to být jen chvilka, než proud hmyzu zeslábl a nakonec ustal docela. Z chlapíka zůstal jen světlý, plochý vak v šatech, jako vyprázdněný měch na víno. Křik pochopitelně pokračoval dál. Polovina úředníků byla na stolech, které ještě zůstaly stát, muži i ženy, a z plných plic nadávali nebo se modlili, občas střídavě obojí. Druhá polovina utekla ven. Černí broučci pelášili všude kolem. Místnost páchla hrůzou.