„Slyšel jsem historku,“ ozval se chraptivě Faloun. Na čele se mu perlil pot. Byl cítit strachem, ne děsem, ale rozhodně strachem. „Na východ odtud. Akorát to byly stonožky. Malé černé stonožky.“ Několik brouků se rozběhlo k němu a on je s kletbou zahnal a udělal tentýž posunek co Tylee s Mišimou.
Perrin brouky zadupával. Ježily se mu z nich chlupy, ale nezáleželo na ničem jiném kromě Faile. Na ničem! „Jsou to jenom červotoči. Najdete je skoro všude, kde je staré napadané dřevo.“
Muž sebou trhl, zvedl zrak a znovu ucukl, když uviděl Perrinovy oči. Všiml si i jeho kladiva a polekaně koukl po generálpraporečníkovi. „Tihle brouci nevylezli z žádného dřeva. To je práce Zhouby duše!“
„To je možné,“ opáčil Perrin klidně. Předpokládal, že Zhouba duše je jméno pro Temného. „Neznamená to žádný rozdíl.“ Zvedl nohu a ukázal rozdrcené mrtvolky asi sedmi či osmi broučků. „Lze je zabít. A já nemám čas, abych ho marnil na brouky, které můžu rozšlápnout.“
„Musíme si promluvit v soukromí, kapitáne,“ dodala Tylee. I její pach byl plný strachu, přesto se ovládala. Mišima měl ruku zaťatou v tom podivném posunku. Ovládal strach skoro stejně dobře jako ona.
Faloun se viditelně sebral, strach se mu z pachu vytratil. Nezmizel, přesto se už ovládal. Pohledu na brouky se nicméně vyhýbal. „Jak říkáš, generálpraporečníku. Atale, slez z toho stolu a nech ty… tvory vymést ven. A ať Mehtana řádně připraví k obřadům. Ať zemřel jakkoliv, zemřel ve službě.“ Tělnatý úředník se uklonil, než opatrně slezl na zem, a znovu, když už stál na podlaze, ale kapitán už se otočil. „Pojď, prosím, za mnou, generálpraporečníku.“
Jeho pracovna mohla být původně ložnicí, ale teď tu byl psací stůl s nízkými krabicemi plnými papírů a další, větší stůl pokrytý mapami zatíženými kalamáři, kameny a bronzovými figurkami. Na dřevěném stojanu u zdi byly role, zřejmě další mapy. Krb ze šedého kamene byl vychladlý. Faloun jim ukázal na půl tuctu různorodých židlí na podlaze před psacím stolem a nabídl, že pošle pro víno. Zjevně ho zklamalo, když Tylee obojí odmítla. Možná se chtěl sám napít, aby se uklidnil. Stále byl lehce cítit strachem.
„Potřebuju nahradit šest rakenit a osmnáct moraťraken, kapitáne,“ začala Tylee. „A celou setninu pozemských. Ta, kterou mám, je někde v Amadicii, míří na západ a nelze ji najít.“
Faloun sebou trhl. „Generálpraporečníku, jestli jsi přišla o rakeny, víš, všechno je obrané dohola kvůli…“ Zalétl okem k Perrinovi a odkašlal si, než pokračoval. „Žádáš o dvě třetiny zvířat, která mi tu zůstala. Nemohla bys to zvládnout s méně, jedním nebo dvěma?“
„Čtyři,“ řekla Tylee pevně, „a dvanáct létavců. S tím se spokojím.“ Když chtěla, ten šišlavý seančanský přízvuk od ní zněl opravdu rázně. „Tato oblast je podle toho, co jsem slyšela, stejně zabezpečená jako Seandar, ale čtyři ti nechám.“
„Jak říkáš, generálpraporečníku.“ Faloun si povzdechl. „Smím vidět rozkaz, prosím? Všechno je třeba zaznamenat. Co jsem přišel o schopnost sám létat, trávím veškerý čas zapisováním jako úředník.“
„Pane Perrine?“ otázala se Tylee a on vytáhl z kapsy dokument podepsaný Suroth.
Nad ním Faloun zvedal obočí během čtení ještě výš a zlehka hladil voskovou pečeť, ale nezpochybňoval nic, stejně jako předtím generálpraporečník. Seančané byli zřejmě na takové věci zvyklí. Ale když papír vracel, zjevně se mu ulevilo a mimoděk si otřel ruce do kabátu. Sice byli zvyklí, ale neměli z toho radost. Prohlížel si Perrina a snažil se být nenápadný. Perrin na jeho tváři skoro viděl otázku, jakou slyšel od generálpraporečníka. Kdo je, že má něco takového?
„Potřebuju mapu Altary, kapitáne, pokud něco takového máš,“ řekla Tylee. „Zvládnu to i bez ní, ale s ní to bude lepší. Severozápadní část země mě zajímá.“
„Světlo je ti nakloněno, generálpraporečníku.“ Muž se sklonil pro roli v dolní části stojanu. „Mám právě to, co potřebuješ. Tato mapa náhodou přišla s mapami Amadicie, které jsem obdržel a na které jsem zapomněl, dokud ses o nich nezmínila. Nezvyklé štěstí, řekl bych.“ Perrin lehce kroutil hlavou. Náhoda, ne dílo ta veren. Dokonce ani Rand nebyl dost velký taveren, aby tohle zařídil. Barvy zavířily a on je rozehnal, ještě než se srazily.
Faloun rozložil mapu na stole a zatížil rohy mosaznými těžítky v podobě rakenů. Tylee si ji prohlížela, až si zapamatovala významné body. Byla dost velká, takže pokrývala celý stůl, a ukazovala přesně to, oč žádala, spolu s úzkým pruhem Amadicie a Ghealdanu. Terén byl nakreslený do velkých podrobností se jmény měst, vesnic, řek, potoků, vše vyvedené velmi drobným písmem. Perrin věděl, že před sebou má vynikající ukázku kartografického umění, mnohem lepší než na většině map. Mohla to být práce ta’veren? Ne. Ne, to nebylo možné.
„Tady najdou moje vojáky,“ protáhla Tylee a ukazovala prstem. „Okamžitě vyrazí. Jeden létavec na rakena bez osobních věcí. Poletí nalehko a co nejrychleji. Chci, aby tam byli do zítřejšího setmění. Ostatní moraťraken poputují s pozemskými. Doufám, že odejdou během několika hodin. Nech je okamžitě svolat.“
„Káry,“ řekl Perrin. Neald nedokázal udělat průchod dost velký, aby jím projel povoz. „To, co si vezmou, musí být naložené na kárách, ne na vozech.“ Faloun nevěřícně pohyboval rty.
„Káry,“ potvrdila Tylee. „Zařiď to, kapitáne.“
Perrin z muže cítil dychtivost, kterou si vyložil jako touhu klást otázky. Přesto se jenom uklonil. „Jak přikazuješ, generálpraporečníku, tak se stane.“
Když opustili kapitána, vládl ve světnici zmatek. Úředníci pobíhali sem a tam, usilovně zametali nebo utloukali zbývající brouky košťaty. Některé ženy přitom plakaly a někteří muži vypadali, že je jim taky do pláče, a celá místnost stále páchla hrůzou. Po mrtvém nebylo ani stopy, ale Perrin si všiml, že úředníci obcházejí místo, kde ležel, a nechtějí se ho ani dotknout. Snažili se taky nešlápnout na žádného brouka, takže pozoruhodně poskakovali po špičkách. Když Perrin křupal cestou ke dveřím, zírali na něj.
Venku byla nálada klidnější, ale ne o moc. Tyleeini vojáci stáli v řadě u koní a Neald nasadil výraz bezstarostné lhostejnosti natolik, že zíval a poplácával si ústa, ale sul’dam hladila třesoucí se damane a uklidňovala ji a vojáci v modrých kabátech, v mnohem větším počtu než předtím, stáli ve velkém hloučku a ustaraně se bavili.