Cairhieňané a Tairenové přiběhli a semkli se kolem Petřina, vedli si koně a zároveň mluvili.
„Je to pravda, můj pane?“ ptala se Camaille s bledou tváři ustaraně zkřivenou a její bratr Barmanes neklidně vykládal, že čtyři muži vynesli ven něco v pokrývce, ale ať to bylo cokoliv, odvraceli od toho oči.
Všichni mleli jeden přes druhého a páchli téměř panikou. „Prý vyplivoval brouky,“ a „Prý se ti brouci z něj prokousali ven,“ a „Světlo nám pomáhej, vymetají brouky ze dveří, všechny nás zabijí,“ a „Světlo spal moji duši, to se Temný osvobozuje,“ a podobné nesmysly.
„Ticho,“ zavrčel Perrin a oni kupodivu zmlkli. Obvykle byli celí naježení, trvali na tom, že slouží Faile, ne jemu. Teď na něj zírali, čekali, až utiší jejich obavy. „Jeden chlap vyplivl brouky a umřel, ale byli to obyčejní brouci, jaký najdete všude v suchým dřevě. Pokud si na nějakýho sednete, tak vás štípne, ale nic horšího. Nejspíš to nějak byla Temného práce, to je pravda, ale s osvobozením paní Faile to nemá nic společnýho, a to znamená, že to nemá nic společnýho s náma. Takže se uklidněte a půjdeme se věnovat své práci.“
Kupodivu to zabralo. Nejedna líce zrudla a pach strachu nahradil – nebo přinejmenším potlačil – pach hanby, že téměř zpanikařili. Tvářili se rozpačitě. Začali nasedat, ale opět se projevovaly jejich povahy. Nejdřív jeden, pak druhý se chvástali, jak přispějí k záchraně Faile, každý skutek bláznivější než ten předchozí. Věděli, že je to jenom chvástání, protože se pokaždé ozval smích ostatních, přesto se ho další pokoušeli překonat.
Když si bral od Karlona Kliďasovy otěže, uvědomil si, že se na něj generálpraporečník opět zkoumavě dívá. Co vidí? Co si může myslet, že zjistí? „Kvůli čemu poslali všechny rakeny pryč?“ zeptal se.
„Měli jsme sem přijít dřív,“ odpověděla Tylee a vyhoupla se do sedla. „Teprve musím získat a’dam. Chci věřit, že mám naději, dokud to půjde, ale klidně můžeme přejít k tomu hlavnímu. Ten kousek papíru nyní stojí před skutečnou zkouškou, a pokud selže, shánět a’dam nemá smysl.“ Křehké spojenectví, pramálo důvěry.
„Proč by měl selhat? Tady zafungoval.“
„Faloun je voják, můj pane. Teď si musíme promluvit s říšským funkcionářem.“ Do posledního slova vložila spoustu opovržení. Obrátila ryzáka, a jemu nezbývalo než nasednout a následovat ji.
Almizar byl poměrně velké město a blahobytné, se šesti vysokými strážními věžemi kolem, ale bez hradeb.
Elyas říkal, že amadicijský zákon zakazuje hradby všude kromě Amadoru, zákon vytvořený z podnětu bělokabátníků a jimi prosazovaný stejně jako tím, kdo zrovna seděl na trůně. Balwer by bezpochyby dokázal zjistit, kdo by to mohl být nyní, když byl Ailron mrtvý. Ulice byly dlážděné žulovými kvádry a lemované pevnými budovami z cihel či šedého nebo černého kamene, mnohé dvou až třípatrové, většinou zastřešené tmavou břidlicí, zbytek došky. Ulice byly plné lidí, kteří se vyhýbali povozům, kárám taženým koňmi a trakařům. Pouliční prodavači vychvalovali své zboží, ženy v hlubokých čepcích, zakrývajících tváře, nesly košíky na nákupy, muži v kabátech po kolena si nadutě vykračovali, tovaryši v zástěrách či vestách běhali s posílkami. Na ulicích bylo stejně tolik vojáků jako místních, mužů i žen s pletí tmavou jako Tairenové či barvy medu, muži bledí jako Cairhieňané, avšak světlovlasí a vysocí, všichni v jasně barevných seančanských uniformách. Většinou neměli než nůž či dýku u pasu, ale občas se objevil meč. Ti s meči chodili po dvojicích, pozorně sledovali všechny kolem a taky nosili obušky. Zřejmě městská hlídka, ale na tak malé město jako Almizar jich bylo hodně. Nikdy neměl v dohledu méně než dvě dvojice.
Z vysokého hostince s břidlicovou střechou vyšli dva muži a žena a nasedli na koně, jež jim drželi štolbové. Že je to žena poznal pouze z toho, jak jí dlouhý, rozstřižený kabátec obepínal ňadra, protože měla vlasy kratší než mnozí muži a měla mužské odění a meč, stejně jako druzí dva. Obličej měla rozhodně stejně tvrdý jako oni. Když odklusali ulicí k západu, Mišima kysele zabručel.
„Hledači rohu,“ zamumlal. „Moje oči, jestli to nebyli oni. Ti dobří lidé vyvolávají potíže, kdekoliv se objeví, zaplétají se do rvaček a strkají nos tam, kam nemají. Slyšel jsem, že Valerský roh již byl nalezen. Co si o tom myslíš, můj pane?“
„Já taky slyšel, že už ho našli,“ opáčil Perrin opatrně. „Kolujou o něm nejrůznější řeči.“
Ani jeden se na něj nepodíval a zachytit jejich pach uprostřed plné ulice bylo téměř nemožné, přesto měl dojem, že si jeho odpověď z nějakého důvodu přebírají, jako by měla nějakou skrytou hloubku. Světlo, nemohli si přece myslet, že je s rohem spojený? Věděl, kde je. Moirain ho odnesla do Bílé věže. To jim ale nehodlal vykládat. Málo důvěry funguje na obě strany.
Místní lidé nevěnovali vojákům o nic větší pozornost než sobě navzájem, ani generálpraporečníkovi a ozbrojenému doprovodu, ale Perrin byl něco jiného. Tedy přinejmenším když si všimli jeho zlatých očí. A on okamžitě poznal, když se to stalo. To, jak jedna žena rychle trhla hlavou a spadla jí brada. Muž ztuhl a civěl na něj s otevřenými ústy. Jakýsi chlapík dokonce zakopl a padl na kolena. Ten ještě chvíli zíral, pak se vyškrábal na nohy a utekl, přičemž cestou odstrkoval lidi z cesty, jako by se bál, že by ho mohl Perrin pronásledovat.
„Hádám, že ještě nikdy neviděl žlutookýho chlapa,“ utrousil suše.
„Jsou žluté oči běžné tam, odkud pocházíš?“ zajímalo generálpraporečníka.
„Běžný ne, to bych neřekl, ale představím ti dalšího člověka, který je má.“
Tylee si s Mišimou vyměnila pohled. Světlo, doufal, že v těch proroctvích není nic o dvou žlutookých mužích. Barvy zavířily a on je rozbil.
Tylee věděla přesně, kam jde, do kamenné stáje na jižním okraji města, ale když sesedla na prázdném nádvoří, nepřiběhl jí vstříc žádný štolba. Vedle stáje stála kamenná ohrada, ale nebyli v ní žádní koně. Předala otěže jednomu z vojáků a stála tam a hleděla na dveře stáje. Jedny byly otevřené. Z jejího pachu Perrin usoudil, že se připravuje.
„Řiď se podle mě, můj pane,“ přikázala nakonec, „a neříkej nic, co nemusíš. Mohlo by to být špatně. Pokud už budeš muset mluvit, mluv ke mně. A ať je jasné, že mluvíš se mnou.“
To znělo hrozivě, přesto kývl. A začal plánovat, jak ločidlo ukrást, pokud by se věci zvrtly. Potřeboval zjistit, jestli to v noci hlídají. Balwer už to možná ví. Mužík dokázal sbírat informace, aniž by se zdánlivě vůbec snažil. Když se vydal za generálpraporečníkem dovnitř, Mišima zůstal u koní a zjevně se mu ulevilo, že je nemusí doprovázet. Co to znamená? A znamená to něco? Seančané. Už po pár dnech viděl skryté významy snad všude.
Kdysi to očividně bývala stáj, ale teď to bylo něco jiného. Kamenná podlaha byla čistě umetená, že by to i hospodyňku uspokojilo, a nebyli tu žádní koně. Vůně máty by překryla zbývající pach koní pro každého kromě něj a Elyase. Stáni vepředu byla vyskládaná dřevěnými bednami a vzadu byla odstraněná kromě nosných sloupů. Lidé, kteří tu pracovali, používali hmoždíře a paličky či síta a další se starali o pánve na kovových nohách nad ohřívadly s dřevěným uhlím a s pomocí kleští obraceli něco, co vypadalo jako kořínky.
Mladý, štíhlý muž jen v košili strčil do jedné bedny naditý pytel a pak se uklonil Tylee stejně hluboko jako prve úředník, s trupem drženým nad podlahou; nenarovnal se, dokud nepromluvila.