„Generálpraporečník Chirgan. Chci mluvit s tím, kdo tomu tady velí, smím-li.“ Mluvila úplně jiným tónem než předtím s úřednikem, vůbec ne rázně.
„Jak přikazuješ,“ opáčil hubený mladík s amadicijským přízvukem. Přinejmenším, pokud byl Seančan, mluvil správně rychle a slova nepolykal.
Znovu se uklonil, stejně hluboce, a odspěchal nalevo, kde bylo asi uprostřed uličky šest stání zazděných, nesměle zaklepal na dveře a čekal, až dostane svolení vejít. Když vyšel, zamířil dozadu, aniž by se na Perrina s Tylee byť jen podíval. Po delší době už Perrin otevíral ústa, ale Tylee se zaškaredila a zavrtěla hlavou, a tak ústa zase zavřel a čekal. Po čtvrt hodině čekání už byl stále netrpělivější. Z generálpraporečníka byla cítit odhodlaná trpělivost.
Konečně z místnosti vyšla uhlazená, baculatá žena v tmavožlutých šatech podivného střihu, ale zastavila se a začala pozorovat práci v budově, jeho a Tylee ignorovala. Polovinu hlavy měla holou! Zbývající vlasy měla prošedivělé a husté, spletené do copu spadajícího na ramena. Konečně spokojeně kývla a beze spěchu zamířila k nim. V oválném modrém štítku na prsou měla vyšité tři zlaté ruce. Tylee se jí uklonila stejně hluboko jako Faloun jí. Perrin si vybavil její napomenutí, a tak ji napodobil. Uhlazená žena sklonila hlavu. Nepatrně. Byla cítit pýchou.
„Přeješ si se mnou mluvit, generálpraporečníku?“ Měla uhlazený i hlas. A nijak srdečný. Byla to zaměstnaná žena, kterou někdo vyrušuje. Zaměstnaná žena, dobře si vědomá své důležitosti.
„Ano, ctihodná,“ odvětila Tylee uctivě. V pachu její trpělivosti vyskočil osten podráždění, ale hned ho potlačila. Zachovávala bezvýraznou tvář. „Povíš mi, kolik připraveného ločidla máš po ruce?“
„Zvláštní žádost,“ prohlásila druhá žena, jako by zvažovala, má-li odpovědět. Zamyšleně naklonila hlavu. „Nuže dobrá,“ pravila po chvíli. „Podle dopoledního sčítání mám čtyři tisíce osm set sedmdesát tři libry, devět uncí. Pozoruhodný výkon, jestli to tak můžu říct, vzhledem k tomu, kolik jsem ho odeslala a jak těžké je najít tu rostlinu v divočině, aniž bych posílala kopáče nerozumně daleko.“ Jakkoliv to vypadalo nemožně, její pýcha ještě zesílila. „Ale vyřešila jsem ten problém tak, že jsem místní sedláky přesvědčila, aby některá pole osázeli ločidlem. Do léta budu muset postavit něco většího, aby se tam manufaktura vešla. Svěřím se ti, že mě nepřekvapí, pokud mi za to nabídnou nové jméno. I když bych ho pochopitelně nemusela přijmout.“ Usmála se, lehkým, uhlazeným úsměvem, a zlehka se dotkla štítku, ale bylo to spíš pohlazení.
„Světlo ti určitě prokáže přízeň, ctihodná,“ zamumlala Tylee. „Můj pane, prokážeš mi laskavost a ukážeš ctihodné svůj dokument?“ S tím se Perrinovi uklonila o dost níž než prve ctihodné. Uhlazené ženě zacukalo obočí. Sáhla pro papír v jeho ruce, ztuhla a zírala mu do obličeje. Konečně si všimla jeho očí. Nepatrně se otřásla a četla bez viditelného překvapení. Papír poté znovu složila a poklepala na něj volnou rukou. „Zdá se, že kráčíš po výšinách, generálpraporečníku. A ve velmi zvláštní společnosti. Jakou pomoc si ty – či on – ode mě žádáš?“
„Ločidlo, ctihodná,“ odvětila Tylee mírně. „Všechno, co máš. Naložené na káry, jak nejrychleji to bude možné. A obávám se, že musíš poskytnout i káry a vozky.“
„Nemožné!“ štěkla uhlazená žena a povýšeně se narovnala. „Zřídila jsem přesný plán, kolik liber připraveného ločidla každý týden odešlu, ten přísně dodržuju a nenechám si pošpinit záznam. Škoda pro říši by byla ohromná. Suťdam chytají marath’damane, kam se podíváš.“
„Odpuštění, ctihodná.“ Tylee se znovu uklonila. „Pokud bys našla způsob, jak bychom mohli—“
„Generálpraporečníku,“ přerušil ji Perrin. Očividně to bylo choulostivé setkání a on se snažil zachovat kamenný výraz, ale nedokázal se vyhnout zamračení. Nebyl si jistý, jestli bude stačit i těch skoro pět tun, a ona se snaží vyjednat menší množství! Usilovně přemýšlel, snažil se najít cestu. Zbrklé myšlení je fušerské myšlení a podle jeho názoru vede k chybám a nehodám, ale neměl jinou možnost. „Toto se možná ctihodné netýká, samozřejmě, ale Suroth slíbila smrt i něco horšího, pokud bude jejím plánům někdo překážet. Nepředpokládám, že se její hněv snese na někoho jiného než na tebe a na mě, ale říkala, že to máme vzít všecko.“
„Ovšemže se ctihodné hněv vznešené paní nedotkne.“ Tylee mluvila, jako by si tím zdaleka nebyla jistá.
Uhlazená žena ztěžka dýchala a modrý štítek se zlatýma rukama se vzdouval. Uklonila se Perrinovi stejně hluboce jako Tylee. „Budu potřebovat skoro celý den, abych sehnala dost kár a naložila je. Postačí to, můj pane?“
„Bude muset, že,“ opáčil Perrin a sebral jí papír z ruky. Pouštěla ho neochotně a lačně ho sledovala, když si ho strkal zpátky do kapsy.
Venku Tylee potřásla hlavou a vyhoupla se do sedla. „Jednat s nižšíma rukama je vždycky obtížné. Nikdo z nich na sobě nikdy nevidí nic nižšího. Myslela jsem, že to tu bude mít na starosti někdo na čtvrté či páté úrovni, a to by už tak bylo dost těžké. Když jsem viděla, že je ze třetí úrovně – jen o dva stupně pod rukou samotné císařovny, kéž žije věčně, byla jsem si jistá, že nedostaneme víc než pár set liber, pokud vůbec něco. Ale ty jsi to zvládl náramně. Bylo to riziko, přesto krásně zamaskované.“
„No, nikdo nechce riskovat smrt,“ zabručel Perrin, když vyjeli ze dvora do města a všichni se řadili za nimi. Teď budou muset počkat na káry, možná si najít hostinec. Pálila ho netrpělivost. Světlo dej, aby tady nemuseli přespat.
„Ty jsi to nevěděl,“ vydechla tmavá žena. „Ona věděla, že stojí ve stínu smrti, jakmile si přečetla Surotina slova, ale byla připravená riskovat kvůli svým povinnostem vůči císařovně. Nižší ruka třetí úrovně má dost vysoké postavení, aby mohla uniknout smrti, pokud by se dovolávala plnění svých povinností. Jenomže ty jsi použil Surotino jméno. To je většinou v pořádku, pokud tedy neoslovuješ přímo vznešenou paní, ale u nižší ruky použití jména bez titulu znamená, že jsi buď nevědomý místní člověk, nebo důvěrník samotné Suroth. Světlo ti prokázalo laskavost a ona usoudila, že jsi důvěrník.“
Perrin se nevesele uchechtl. Seančan. A možná i ta’veren.
„Pověz mi, jestli tě ta otázka neurazí, přinesla tvá paní mocné spojenectví nebo snad velké panství?“
To ho překvapilo natolik, že se otočil v sedle a zůstal na ni zírat. Něco ho tvrdě zasáhlo do prsou, vyťalo ohnivou čáru přes hrudník a udeřilo do paže. Za ním zařičel bolestí kůň. Ohromeně zíral na šíp trčící mu z levé ruky.
„Mišimo!“ štěkla Tylee a natáhla ruku. „Ta třípatrová budova s doškovou střechou mezi dvěma břidlicovými. Zahlédla jsem nahoře pohyb.“
Následoval hlasitý rozkaz a Mišima odcválal ulicí plnou lidí se šesti seančanskými kopiníky, až podkovy křesaly z dláždění jiskry. Chodci jim uskakovali z cesty. Ostatní zírali. Nikdo na ulici si zřejmě neuvědomoval, co se stalo. Další dva kopiníci seskočili a pomáhali třesoucímu se koni, jemuž z plece trčel další šíp. Perrin pohladil zlomený knoflík visící na nitce. Hedvábí měl rozseknuté od knoflíku přes celá prsa. Košile mu tmavla krví, jež mu stékala po paži. Kdyby se byl právě v té chvíli neotočil, šíp by mu byl zcela jistě skončil v srdci, ne v paži. Možná by ho byl zasáhl i ten druhý, ale na vykonání díla bohatě stačil jeden. Dvouříčské šípy není snadné odrazit.