Když sesedl, shlukli se kolem něj Cairhieňané a Tairenové a všichni se mu snažili pomoct, což nepotřeboval. Vytáhl nůž, ale Camaille mu ho sebrala a obratně nařízla dřík, aby ho mohla čistě zlomit těsně nad ránou. Rukou mu projela bolest. Camaille zřejmě nevadilo, že se umaže od krve, prostě vytáhla z rukávu krajkou lemovaný kapesníček, světleji zelený, než bylo pro Cairhieňany obvyklé, prsty si otřela a zkoumala konec dříku trčící z rány, aby se ujistila, že na něm nejsou žádné třísky.
Generálpraporečník Chirgan už také seskočila z ryzáka a mračila se. „Mé oči jsou sklopené, že jsi byl zraněn, můj pane. Slyšela jsem, že poslední dobou stoupá počet zločinů, žhářství, loupeže i vraždy, kdy to nebylo nutné, zabíjení bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Měla jsem tě chránit lépe.“
„Zatni zuby, můj pane,“ přikázal Barmanes a ovázal těsně nad hlavici šípu kožený řemínek. „Připravený, můj pane?“ Perrin zaťal zuby a kývl a Barmanes vyškubl zbytek šípu. Perrin potlačil zaúpěni.
„Tvoje oči nejsou sklopené,“ zachraptěl. Ať už to znamenalo cokoliv. Podle toho, jak to vyslovila, to ale nemohlo být nic pěkného. „Nikdo tě nežádal, abys mě zabalila do zavinovačky. Tedy já rozhodně ne.“ Hloučkem kolem Perrina se protlačil Neald a už zvedal ruce, ale Perrin ho zahnal. „Tady ne, člověče. Lidi se dívají.“ Lidé na ulici si toho rozhodně všimli, přicházeli blíž, aby lépe viděli, a vzrušeně se mezi sebou bavili. „Dokáže mi to vyléčit, takže ani nepoznáš, že jsem byl zraněnej,“ vysvětloval a zkusmo ohnul ruku. Trhl sebou. Nebyl to dobrý nápad.
„Ty ho necháš na sebe použít jedinou sílu?“ vydechla Tylee nevěřícně.
„Abych se zbavil díry v ruce a šrámu přes celý prsa? Hned jak na nás nebude civět půlka města. Ty bys to neudělala?“
Zachvěla se a znovu udělala ten divný posunek. Bude se jí muset zeptat, co to znamená.
Připojil se k nim Mišima. Koně vedl za otěž a tvářil se vážně. „Z té střechy spadli dva muži s luky a toulci,“ vysvětloval tiše, „ale nezabil je pád. Dopadli na dláždění z výšky, ale nebyla tam skoro žádná krev. Myslím, že když viděli, že se jim nepodařilo tě zabít, vzali si jed.“
„To nedává smysl,“ zamumlal Perrin.
„Pokud se někdo raději zabije, než by ohlásil neúspěch,“ podotkla vážně Tylee, „znamená to, že máš mocného nepřítele.“
Mocného nepřítele? Nejspíš by ho rád viděl mrtvého Masema, ale ten by takhle daleko nedosáhl. „Všichni nepřátelé, co mám, jsou daleko a nevědí, kde jsem.“ Tylee s Mišimou souhlasili, že to musí sám vědět nejlépe, nicméně se tvářili pochybovačně. Ale zase, vždycky tu byli Zaprodanci. Někteří se ho už pokoušeli zabít dřív. Jiní se ho pokoušeli využít. Nemyslel si ale, že by bylo dobré zatahovat je do hovoru. V ruce mu tepalo. I v ráně na hrudi. „Pojďme si najít hostinec, kde si můžu najmout pokoj.“ Padesát jeden uzel. Kolik ještě? Světlo, kolik ještě?
13
Obléhání
„Zatlačte na ně!“ křičela Elain. Ohnivák se pokoušel hopsat, jak byl netrpělivý, že se musí tlačit na úzké dlážděné ulici s jinými koňmi a opěšalými ženami, ale ona vraníka pevnou rukou uklidnila. Birgitte trvala na tom, aby zůstala hezky vzadu. Trvala! Jako kdyby byla nějaká pitomá nána! „Zatlačte na ně, Světlo vás spal!“
Žádný ze stovek mužů na širokém ochozu na městské hradbě z bíle žíhaného šedého kamene, zvedající se do výšky padesáti stop, jí pochopitelně nevěnoval pozornost. Těžko ji mohli vůbec slyšet. Přes jejich vlastní křik, nadávky a jekot se širokou ulicí podél hradby neslo v poledním slunci zavěšeném na vzácně bezmračné obloze řinčení oceli, jak se muži potili a navzájem hubili mečem, oštěpem či halapartnou. Potyčka se po hradbě táhla na dvě stě kroků kolem tří vysokých, kulatých věží, na nichž vlál Bílý lev Andoru, a hrozilo, že se přesune ještě ke dvěma dalším, i když zatím vše vypadalo bezpečně, díky Světlu. Muži sekali a bodali a nikdo neustupoval, pokud viděla. Kušovníci v červených kabátcích na věžích odváděli svůj díl zabíjení, ale jakmile jednou vypálili, chvíli trvalo, než bylo možné kuši znovu dobít, a jich bylo příliš málo, aby ten příliv odvrátili.
Byli zde jedinými gardisty. Zbytek byli žoldnéři. Kromě Birgitte. Takhle nablízko Elain dovolovalo pouto najít strážce velmi snadno. Složitý zlatý cop se pohupoval, jak Birgitte povzbuzovala své vojáky a lukem ukazovala, kde jsou zapotřebí posily. V krátkém červeném kabátku s bílým límcem a širokých, blankytně modrých kalhotách zastrkaných do bot, ona jediná na hradbě neměla žádnou zbroj. Trvala na tom, aby si Elain vzala obyčejné šedé šaty v naději, že se vyhne pozornosti a případné snaze ji zajmout či zabit – někteří muži měli na zádech kuše či krátké luky, a pro ty, kteří nebyli vepředu a nebojovali, bylo padesát kroků snadný výstřel – ale čtyři zlaté uzly hodnosti na vlastním rameni dělaly z Birgitte cíl v očích každého z Arymilliných mužů s očima. Aspoň že se skutečně nepouštěla do boje. Aspoň že…
Elain se zadrhl dech, jak se na Birgitte vrhl šlachovitý chlap v kyrysu, s kónickou ocelovou přílbou, a rozehnal se mečem, ale zlatovláska se výpadu klidně vyhnula – pouto říkalo, že si mohla vyjet na rychlejší vyjížďku, nic víc! – a lukem ho praštila z boku do hlavy a srazila ho z cimbuří. Měl ještě čas zaječet, než s ošklivým plesknutím dopadl na dlažbu. Nebyl jedinou mrtvolou zdobící ulici.
Birgitte říkala, že za ní muži nepůjdou, pokud nebudou vědět, že je připravená čelit stejnému nebezpečí a útrapám jako oni, ale pokud se nechá zabít kvůli téhle chlapské hlouposti…
Elain si neuvědomila, že pobídla Ohniváka, dokud ho Caseille nechytila za otěž. „Nejsem pitomá, gardový poručíku,“ pronesla mrazivě. „Nehodlám se přiblížit, dokud to nebude… bezpečné.“
Arafellanka ucukla rukou a pod mřížovým hledím nasadila kamenný výraz. Elain okamžitě svého výbuchu zalitovala – Caseille jenom dělala svou práci – ale také se stále zlobila. Neomluví se jí. Zastyděla se, protože si uvědomila, jak trucovitě se chová. Krev a zatracený popel, ale občas by Randa tak ráda propleskla, že do ní nasadil ty děti. Poslední dobou si nebyla jistá, který pocit vzápětí vyskočí. A že vyskakovaly.
„Jestli se ti tohle stane, když čekáš dítě,“ ozvala se Aviendha a upravovala si tmavou loktuši, „tak asi žádné nikdy nechci.“ Sedlo s vysokou rozsochou na její šedce jí vyhrnovalo bachraté aielské sukně až po kolena, ale jí nijak nevadilo ukazovat punčochy. Když stála kobyla klidně, vypadala na koni skoro jako doma. Ona ale Mageen, Sedmikráska ve starém jazyce, byla mírná a klidná, se sklonem k tloustnutí. Naštěstí Aviendha o koních nevěděla dost, aby si to uvědomila.
Tlumený smích přiměl Elain se otočit. Ženy z její osobní stráže – všech jedenadvacet, přidělených dnes ráno, včetně Caseille, ve vyleštěných přílbách a kyrysech, zachovávaly nehybné tváře – vlastně až příliš nehybné, protože v duchu se bezpochyby chechtaly – ale čtyři ženy z rodinky, stojící za nimi, si držely ruce před ústy a dávaly hlavy dohromady. Alise, obvykle s příjemnou tváří a stopami šedi ve vlasech, si všimla, že se dívá – vlastně mračí – a vyvrátila oči, což u ostatních vyvolalo další záchvat smíchu. Caiden, pěkná, baculatá Domanka, se smála tak, až se musela držet Kumiko, i když zavalitá prošedivělá žena zřejmě sama měla co dělat, aby se udržela na nohou. Elain projelo podráždění. Ne kvůli tomu smíchu – dobře, trochu kvůli smíchu – a určitě ne kvůli rodince. Tedy aspoň ne moc. Ty ženy byly nenahraditelné.