Boj na hradbě nebyl zdaleka prvním útokem Arymilliných sil v posledních týdnech. Popravdě, výpady byly stále častější, už i tři nebo čtyři denně. Arymilla velmi dobře věděla, že Elain nemá dost vojáků, aby udržela šest lig hradby. Světlo ji spal! Elain si až příliš dobře uvědomovala, že nemůže dokonce najít cvičené lidi, aby na všechny ty míle hradeb a věží připevnili prkna. Nezkušení lidé by to jenom zpackali. Arymille stačilo jenom dostat přes hradby dost mužů, aby se zmoncili jedné brány. Pak by mohla přenést boj do města, kde by byla Elain ve značné nevýhodě. Obyvatelé by mohli povstat na její obranu, což nebylo jisté, ale to by jenom znamenalo další mrtvé, tovaryši a podkoní a kramáři by bojovali se cvičenými ozbrojenci a žoldnéři. Ať by na Lví trůn usedl kdokoliv – a s největší pravděpodobností by to nebyla Elain Trakandovna – ten by byl zrudlý caemlynskou krví. A tak, kromě toho, že držela brány a nechávala strážné na věžích, musela stáhnout vojáky do Vnitřního Města blízko ke Královskému paláci a na nejvyšší věže paláce poslat muže s dalekohledy. Kdykoliv dala hlídka znamení, že se blíží útok, propojené ženy z rodinky vytvořily průchody a vojáky tam dopravily. Ony samy se bojů pochopitelně neúčastnily. Nedovolila by jim používat jedinou sílu jako zbraň, i kdyby chtěly.
Zatím to fungovalo, i když jen tak tak. Dolní Caemlyn vně hradeb byl bludiště domů, krámů, hostinců a skladů, umožňující mužům přiblížit se, aniž by je někdo viděl. Už třikrát museli její vojáci bojovat uvnitř hradeb a znovu dobývat přinejmenším jednu strážní věž. Zatracená práce. Byla by Dolní Caemlyn vypálila do základů, aby Arymilliným lidem odepřela úkryt, jenomže oheň by se mohl snadno rozšířit přes hradby a způsobit požár, bez ohledu na jarní deště. Zatím ve městě každou noc hořelo a udržet požáry pod kontrolou bylo samo o sobě dost obtížné. Kromě toho v těch domech žili i přes obléhání lidé a ona nechtěla, aby na ni vzpomínali jako na osobu, která jim zničila domov a živobytí. Ne, když ji žralo, že ji nenapadlo využít rodinku tímto způsobem dříve. Kdyby to byla udělala, nebyla by měla stále na krku Mořský národ, nemluvě o dohodě, jíž se vzdala čtvereční míle Andoru. Světlo, čtvereční míle! Její matka se nikdy nevzdala ani coulu. Světlo ji spal, s tímhle obléháním ani neměla čas truchlit kvůli máti. Nebo Lini, své staré chůvě. Matku zavraždil Rahvin a Lini nejspíš zahynula, když se ji snažila chránit. Bělovlasá žena, vyhublá stářím, by necouvla dokonce ani před Zaprodancem. Ale když si na ni vzpomněla, uslyšela její pisklavý hlas. Med zpátky do plástve nevrátíš, dítě. Co se stalo, stalo se, a ona s tím bude muset žít.
„Tak a je to,“ promluvila Caseille. „Míří k žebříkům.“ Byla to pravda. Po celé hradbě se Elainini vojáci tlačili dopředu a Arymillini ustupovali, prolézali prolukami, kde měli opřené žebříky. Na cimbuří stále umírali lidé, ale boj končil.
Elain sama sebe překvapila, když pobídla Ohniváka. Tentokrát nebyl nikdo dost rychlý, aby ji zarazil. S křikem za zády cválala ulicí. U nejbližší věže seskočila, ještě než vraník zastavil. Otevřela těžké dveře, vykasala si rozdělené suknice a hnala se ozlomkrk po točitém schodišti kolem výklenků, odkud na ni ohromeně zírali ozbrojenci. Věže byly postavené na obranu proti útočníkům, kteří by se pokoušeli proniknout do města. Poslední schodiště se otevíralo do velké místnosti, odkud na druhé straně stoupalo druhé schodiště točené obráceně. Odpočívalo tu dvacet mužů v různých přilbicích a kyrysech, hráli vrchcáby, seděli podél stěn, žvanili a smáli se, jako by za železem obitými dveřmi neleželi žádní mrtví.
Přesto všichni zůstali civět, když se objevila.
„Ehm, má paní, to bych nedělal,“ ozval se drsný hlas, když položila ruce na železnou tyč uzavírající dveře. Elain si ho nevšímala, otočila tyčí v čepu a dveře otevřela. Kdosi ji chytil za sukni, ale vytrhla se mu.
Na hradbě nezůstali žádní Arymillini muži. Tedy přinejmenším žádný z nich nebyl na nohou. Na zakrváceném ochozu ležely desítky mužů, někteří nehybní, jiní sténali. Libovolný z nich mohl patřit k Arymille, ale řinčení oceli ustalo. Většina žoldnéřů se starala o raněné nebo jenom dřepěla na patách a chytala dech.
„Setřeste je a vytáhněte ty zatracený žebříky!“ zařvala Birgitte. Střelila do masy mužů snažících se uprchnout nedlážděnou ulicí Dolního Caemlynu pod hradbou, nasadila další šíp a znovu vystřelila. „Ať si je musí znovu vyrobit, jestli se chtějí vrátit!“ Někteří žoldnéři se vyklonili z proluk, aby ji poslechli, ale byla jich jen hrstka. „Já věděla, že jsem ti dneska neměla dovolit jet s sebou,“ pokračovala, stále střílejíc, jak jen dokázala napínat luk. Šipky z kuší ze střech věží také kosily muže dole, ale skladiště s taškovými střechami poskytovala úkryt každému, kdo zaběhl dovnitř.
Elain chvíli trvalo, než si uvědomila, že poslední poznámka je určená jí, a zrudla. „A jak bys mě asi tak zastavila?“ štěkla a narovnala se.
Birgitte, s prázdným toulcem, sklonila luk a zamračeně se k ní obrátila. „Svázala bych tě a ji bych nechala, aby si na tebe sedla,“ prohlásila a ukázala na Aviendhu, jež právě vyšla z věže. Obklopovala ji záře saidaru, nicméně v pěsti svírala nůž s rohovinovou rukojetí. Za ní se hrnuly Caseille a ostatní gardistky s tasenými meči a zachmuřenými výrazy. Když viděly, že Elain nic není, jejich výraz se v nejmenším nezměnil. Ty zatracené ženské byly nesnesitelné a chovaly se k ní jako k váze z foukaného skla, která by se mohla při klepnutí prstem rozbít. A po tomhle budou ještě horší. A ona to bude muset snášet.
„Byla bych tě chytila,“ mumlala Aviendha a třela si bok, „akorát že mě ten hloupý kůň shodil.“ To bylo u tak klidné kobyly vysoce nepravděpodobné. Aviendze se prostě podařilo spadnout. Když se přesvědčila o situaci, vrátila rychle nůž do pochvy a předstírala, že ho vůbec nedržela. Světlo saidaru také zmizelo.
„Bylo to docela bezpečné.“ Elain se snažila dostat z hlasu sžíravý tón, ale moc se ji to nedařilo. „Min říkala, že svoje děti porodím, sestro. Dokud se nenarodí, nemůže se mi nic stát.“
Aviendha pomalu, zamyšleně kývla, ale Birgitte vrčela. „Byla bych radši, kdybys ta její vidění nepokoušela. Když budeš moc riskovat, mohla bys jí dokázat, že se mýlí.“ To bylo hloupé. Min se nikdy nemýlila. Rozhodně ne.
„To byla kumpanie Aldina Miherese,“ ohlásil vysoký žoldnéř se zpěvavým, byť drsným murandským přízvukem. Sňal si přílbu a ukázal hubený, zpocený obličej s prošedivělými kníry navoskovanými do špiček. Rhys a’Balaman si říkal, oči měl jako kameny a jeho úsměv vždycky vypadal chlípně. Poslouchal jejich rozhovor a neustále po Elain vrhal kradmé pohledy, i když mluvil s Birgitte. „Poznal jsem ho, to jo. Dobrý chlap. Miheres. Bojoval jsem s ním víckrát, než dokážu spočítat. Skoro se dostal až do toho skladiště, když ho tvůj šíp zasáhl do krku, hlavní kapitáne. Škoda.“
Elain se zamračila. „Zvolil si stejně jako ty, kapitáne. Možná lituješ smrti přítele, ale já doufám, že nelituješ své volby.“ Většina žoldnéřů, které vyhodila z města, možná všichni, se upsala Arymille. V současnosti se nejvíc bála toho, že se té ženské podaří uplatit kumpanie dosud setrvávající ve městě. Žádný z žoldnéřských kapitánů nic nehlásil, ale paní Harfor říkala, že nabídky dostávají. Včetně a’Balamana.