Muranďan ji poctil svým chlípným úsměvem a formální poklonou, kdy mávl pláštěm, který neměl. „Ale stejně často jsem bojoval proti němu, má paní. Byl bych ho zabil, nebo by on zabil mě, kdybychom se dneska ocitli tváří v tvář. Byl spíš známý než přítel, víš. A já si radši vezmu zlato za obranu hradby než za útok na ni.“
„Všimla jsem si, že někteří tvoji muži mají na zádech kuše, kapitáne, ale neviděla jsem, že by je použili.“
„To žoldnéři nedělají,“ pronesla suše Birgitte. Z pouta se neslo podráždění, třebaže nebylo jasné, jestli kvůli a’Balamanovi nebo Elain. Pocit rychle zmizel. Birgitte se naučila maskovat pocity, jakmile zjistila, jak se ty její a Elaininy skrze pouto zrcadlí. Nejspíš by ráda, aby Elain dokázala totéž. Což si ovšem přála i sama Elain.
A’Balaman si opřel přilbu o bok. „Víš, má paní, je to takhle. Když na chlapa příliš zatlačíš, zatímco se snaží dostat z pole, snažíš se ho přejet a tak, no, příště, až se pokusíš dostat z pole ty, mohl by ti to oplatit. Nakonec, pokud jeden odchází z pole, tak je po boji, no ne?“
„Dokud se zítra nevrátí,“ štěkla Elain. „Příště chci ty kuše vidět v práci!“
„Jak říkáš, má paní,“ opáčil a’Balaman škrobeně a stejně škrobeně se poklonil. „Pokud mě omluvíš, musím se podívat na svoje muže.“ Odkráčel, aniž by počkal na svolení, a cestou hulákal na muže, ať pohnou tou línou prdelí.
„Jak dalece se mu dá věřit?“ zeptala se Elain tiše.
„Jako každýmu žoldnéři,“ odpověděla stejně tiše Birgitte. „Pokud mu někdo nabídne dost zlata, tak to bude jako hod kostkami, a dokonce ani Mat Cauthon nedokáže říct, co padne.“
To byla podivná poznámka. Elain by ráda věděla, jak na tom Mat je. A drahoušek Tom. A chudák malý Olver. Každou noc se modlila, aby Seančanům bezpečně unikli. Nemohla jim však nijak pomoct. Měla toho sama prozatím na talíři až dost. „Poslechne mě? S těmi kušemi?“
Birgitte zavrtěla hlavou a Elain si povzdechla. Je špatné dávat rozkazy, které nikdo neposlechne. Lidé si pak zvyknou neposlouchat.
Popošla blíž a promluvila téměř šeptem. „Vypadáš unaveně, Birgitte.“ To nebylo určeno pro cizí uši. Birgitte měla napjatou tvář a uštvaný pohled. Kdokoliv to mohl vidět, ale pouto říkalo, že je k smrti utahaná, jako už celé dny. Ovšem Elain sama cítila stejnou únavu, jako by měla údy z olova. Jejich pouto nezrcadlilo jen pocity. „Nemusíš vést každý protiútok osobně.“
„A kdo jiný?“ Na okamžik jí únava pronikla i do hlasu a skutečně jí poklesla ramena, ale rychle se narovnala a zesílila hlas. Byla to čirá síla vůle. Elain to cítila přes pouto, tvrdé jako kámen, a bylo jí z toho do pláče. „Mí důstojníci jsou nezkušení kluci,“ pokračovala Birgitte, „nebo muži, kteří se vrátili z odpočinku a měli by si ohřívat kosti u krbu svých vnoučat. Teda kromě žoldnéřských kapitánů, a z nich nevěřím jedinýmu, pokud se mu někdo nebude koukat přes rameno. Což nás vrací k tomu původnímu: kdo jinej tu kromě mě je?“
Elain otevřela ústa, aby něco namítla. Ne ohledně žoldnéřů. Birgitte jí to vysvětlila, trpce a podrobně. Žoldnéři občas bojovali stejně tvrdě jako gardisté, ale jindy se raději stáhli, než by riskovali příliš mnoho obětí. Méně mužů znamenalo méně peněz pro příští práci, pokud je nedokážou nahradit muži stejně dobrými. Kvůli žoldnéřům byla ztracena nejedna bitva, která měla být vyhrána, protože se stáhli z pole, aby neztratili další muže. Ale to dělali neradi, pokud u toho byl někdo jiný kromě nich. Kazilo jim to pověst a sráželo ceny. Ale musel tu být někdo jiný. Nemohla si dovolit, aby se Birgitte zhroutila vyčerpáním. Světlo, přála si, aby tu byl Gareth Bryne. Egwain ho sice potřebovala, ale ona taky. Otevřela ústa a náhle z města za ní vyletěl dunivý rachot. Obrátila se a úžasem jí spadla brada.
Tam, kde byla před chvílí nad Vnitřním Městem čistá obloha, se nyní valila obrovská masa černých mraků jako hory se svislými stěnami a šedivou stěnu deště, zjevně pevnou jako městská hradba, protínaly blesky. Zlacené kupole Královského paláce, které se měly třpytit ve slunci, byly za tou clonou neviditelné. Příval se valil pouze na Vnitřní Město. Všude jinde zůstala obloha bez mráčku. Na tom nebylo nic přirozeného. Ohromení trvalo jen chvilku. Ty stříbromodré blesky, se třemi i pěti zuby, práskaly do Caemlynu, způsobovaly škody a možná i zabíjely. Jak se tam ty mraky ocitly? Sáhla pro saidar, aby je rozehnala. Pravý zdroj jí vyklouzl, a ještě jednou. Bylo to jako pokoušet se chytit korálek v misce omastku. Když už si myslela, že ho má, zase jí vyklouzl. Poslední dobou se to stávalo až příliš často.
„Aviendho, vyřídíš to, prosím?“
„Ovšem,“ opáčila Aviendha a snadno uchopila saidar. Elain potlačila záchvat žárlivosti. Její potíže byly vinou zatraceného Randa, ne její sestry. „A děkuju. Potřebuju cvičit.“
To nebyla pravda, jen pokus ušetřit její city. Aviendha začala splétat vzduch, oheň, vodu a zemi do složitého vzoru a dělala to skoro stejně hladce, jako by to bývala zvládla ona sama, byť pomaleji. Její sestře chybělo nadání pro počasí, ale ona také neměla výhodu, že ji učil Mořský národ. Mraky pochopitelně nezmizely jen tak. Nejdřív se blesky změnily v jednoduché a bylo jich méně, než ustaly docela. To bylo to nejtěžší. Povolat blesk bylo jako zatočit brkem v prstech ve srovnání s tím, jak ho zastavit. To bylo spíš jako zvedat holýma rukama kovářskou kovadlinu. Pak se začaly rozplývat mraky, řídly a bledly. I to bylo pomalé. Postupovat příliš náhle s počasím mohlo mít dopady šířící se jako vlny krajinou na celé ligy, a jeden nikdy nevěděl, jaký účinek by to mohlo mít. Zuřící bouře a bleskové povodně byly stejně pravděpodobné jako vlahé dny a mírné vánky. Než se mraky roztáhly až k vnějším hradbám Caemlynu, byly šedé a přinášely déšť, liják, který Elain rychle přilepil vlasy k lebce.
„Stačí to tak?“ Aviendha s úsměvem zvedla hlavu a nechala si déšť stékat po tvářích. „Miluju pohled na vodu padající z nebes.“ Světlo, člověk by si myslel, že už má deště dost. Od příchodu jara pršelo skoro každý zatracený den!
„Je čas vrátit se do paláce, Elain,“ prohlásila Birgitte a strčila si tětivu do kapsy. Začala ji sundávat, jakmile se mraky pohnuly směrem k nim. „Někteří z těch mužů potřebují péči sestry. A já naposledy snídala snad předevčírem.“
Elain se zamračila. Z pouta se nesla ostražitost, která jí prozradila vše, co potřebovala vědět. Musejí se vrátit do paláce, aby Elain v jejím choulostivém stavu dostaly do sucha. Jako by se mohla rozpustit! Náhle si uvědomila sténání raněných a zrudla. Ti muži potřebovali péči sestry. I kdyby dokázala udržet saidar, jejich sebelehčí zranění bylo mimo její skromné schopnosti a Aviendha nebyla v léčení o nic lepší.
„Ano, je čas,“ potvrdila. Kdyby jen dokázala udržet své pocity pod kontrolou! Birgitte by to taky potěšilo. I jí na tvářích naskočily rudé skvrny, ozvěna Elainina studu. Vypadala divně, jak se mračila, zatímco hnala do věže.
Ohnivák a Mageen i ostatní koně trpělivě stáli tam, kde jim jezdci pustili otěže, jak ostatně Elain čekala. Dokonce i Mageen byla dobře vycvičená. Měly ulici pod hradbou čistě jen pro sebe, dokud z boční ulice nevyšla Alise a další ženy z rodinky. Nikde nebyl vidět jediný vůz. Každé dveře v dohledu byly pevně zavřené, každé okno mělo zatažené záclony, i když za nimi možná ani nikdo nebyl. Většina lidí měla dost rozumu, aby odešla, jakmile zahlédli stovky mužů chystajících se v jejich blízkosti máchat meči. Jedna záclona se zavlnila a na okamžik se objevila ženská tvář, ale vzápětí zmizela. Někdo se zvrhle rád díval.