Čtyři ženy z rodinky se tiše bavily, když zaujaly místa tam, kde před několika hodinami otevřely průchod. Přelétly pohledem mrtvoly na ulici a potřásly hlavami, ale nebyli to první mrtví, jež viděly. Žádné nebyla dovolena ani zkouška na přijatou, a přesto byly klidné a sebejisté, důstojné jako sestry i přes promočené vlasy a šaty. Když se dozvěděly, jaké má Egwain s rodinkou plány, že ji chce spojit s Věží a mít ji jako místo, kam by mohly Aes Sedai odcházet do důchodu, přestaly se bát o budoucnost, zvlášť jakmile zjistily, že jejich pravidla budou dál platit a bývalé Aes Sedai se jimi budou muset řídit. Ne všechny tomu věřily – za poslední měsíc jich sedm uteklo, aniž by aspoň zanechalo dopis na rozloučenou – ale většina uvěřila a čerpala z toho sílu. Práce jim navrátila hrdost. Elain si neuvědomila, jak byla narušená, dokud v sobě nepřestaly vidět uprchlice plně závislé na ni. Teď se držely vic zpříma. Obavy zmizely. A naneštěstí se přestaly tak rychle klanět před sestrami. I když to začalo už dřív. Kdysi považovaly Aes Sedai za nadřazené běžným smrtelníkům, ale ke svému rozčarování zjistily, že šátek nedělá ze ženy víc, než čím je, když ho nemá.
Alise si prohlédla Elain, stiskla na chvilku rty a upravila si hnědé sukně, aniž by to potřebovala. Namítala proti tomu, aby se Elain dovolilo – dovolilo! – sem přijít. A Birgitte se jí skoro podvolila! Alise byla působivá žena. „Jste připravené, hlavní kapitáne?“ zeptala se.
„Jsme,“ řekla Elain, ale Alise počkala, až Birgitte kývne, než se propojila s ostatními ženami z rodinky. Elain si dál vůbec nevšímala. No vážně, Nyneiva se neměla pokoušet „vrátit jim páteř“, jak to nazvala. Až ji zase dostane do rukou, tak si s ní důrazně promluví.
Objevila se známá svislá čára, které se otočila a objevilo se palácové nádvoří, díra ve vzduchu čtyři kroky na čtyři, ale průhled otvorem na vysoké klenuté dveře jedné z bílých mramorových stájí byl trochu posunutý oproti tomu, co čekala. Když projela na mokrou dlažbu, pochopila proč. Byl tam otevřený další, o něco menší průchod. Když jste se pokoušeli otevřít průchod na místě, kde už nějaký byl, váš to posunulo natolik, aby se ty dva nedotýkaly, i když mezera mezi nimi byla užší než ostří břitvy. Z druhého průchodu vyjížděl jakoby ze zdi kolem nádvoří dvojřad mužů stáčející se k otevřené, železem obité bráně. Někteří muži měli leštěné přilbice a kyrysy či plátovou a kroužkovou zbroj, všichni však měli červené kabáty a bílé límce královniny gardy. V dešti tam stál vysoký, širokoplecí muž se dvěma zlatými uzly na levém rameni červeného kabátu, přílbu opřenou o bok, a pozoroval je.
„To je teda pohled pro bolavý oko,“ zamumlala Birgitte. Skupinky žen z rodinky pátraly po venkově po každém, kdo by chtěl přijít Elain na pomoc, ale byla to nejistá práce. Zatím přinesly zprávy o desitkách skupin snažících se najít cestu do města, ale podařilo se jim objevit pouze pět tlup, dohromady ani ne tisíc mužů. Roznesla se zpráva, kolik mužů má Arymilla kolem města, a lidé podporující Trakandy se nehledali snadno. A taky si vybírali, kým se nechají najít.
Jakmile se objevila Elain a ostatní, přiběhli štolbové v červené, s Bílým lvem na levém rameni. Otěže Ohniváka přebral hubený chlapík s chybějícími zuby a štíhlá, prošedivělá žena podržela Elain třmen, aby mohla sesednout. Nevšímajíc si lijáku, zamířila k vysokému muži. Čvachtalo to při každém kroku. Vlasy měl přilepené na obličeji, ale viděla, že je ještě celkem mladý.
„Světlo na tebe sviť, poručíku,“ řekla. „Jak se jmenuješ? Kolik jich přivádíš? A odkud?“ Menším otvorem viděla řadu jezdců táhnoucí se mimo dohled mezi vysokými stromy. Kdykoliv jedna dvojice projela, objevila se vzadu další. Nevěřila by, že tolik gardistů ještě někde zůstává.
„Charlz Guybon, má královno,“ odpověděl, poklekl a přitiskl pěst na dláždění. „Kapitán Kindlin z Aringillu mi dal svolení pokusit se dosáhnout Caemlynu. To bylo poté, co jsme se dozvěděli, že urozená paní Naean a ostatní unikli.“
Elain se zasmála. „Vstaň, člověče. Vstaň. Ještě nejsem královna.“ Aringill? Tam nikdy tolik gardistů nebylo.
„Jak říkáš, má paní,“ pravil, když vstal a uklonil se, jak se slušelo na dědičku.
„Můžeme jít dovnitř?“ ozvala se podrážděně Birgitte. Guybon si všiml jejího kabátku se zlatými pruhy na manžetách a uzly hodnosti a zasalutoval, což ona opětovala rukou přes prsa. Pokud ho překvapilo, že vidí jako hlavního kapitána ženu, byl dost moudrý, aby si to nechal pro sebe. „Jsem promočená na kůži a ty taky, Elain.“ Aviendha byla hned za ní, loktuši přehozenou přes hlavu, a už nevypadala tak nadšená, když se jí bílá halena lepila na tělo a tmavé suknice jí ztěžkly vodou. Gardistky odváděly koně ke stájím, kromě osmi, které zůstanou s Elain, dokud nedorazí střídání. Guybon neřekl nic ani na ně. Velmi moudrý muž.
Elain se nechala odtáhnout až do prostého sloupořadí, odkud byl přístup do samotného paláce. Dokonce i tady ji gardistky obklopovaly, čtyři šly před ní a čtyři za ní, až se cítila jako vězeň. Jakmile ale byly pod střechou, zabejčila se. Chtěla to vědět. Pokusila se znovu obejmout saidar – odstranit si vodu ze šatů by s jedinou silou bylo docela snadné – ale pravý zdroj jí opět uhnul. Aviendha tkanivo neznala, takže tam stály celé promočené. Obyčejné železné kandelábry podél stěny byly nezapálené a kvůli dešti tu bylo přítmí. Guybon si prohrábl vlasy, aby si je trochu učesal. Světlo, byl skoro krásný! Oříškové oči měl unavené, ale jeho obličej byl stvořený k úsměvu. Vypadal, jako by se neusmíval už pořádně dlouho.
„Kapitán Kindlin říkal, že se smím pokusit najít muže, které propustil Gaebril, má paní, a oni se začali scházet, jakmile jsem vydal prohlášení. Divila by ses, kolik si jich schovalo uniformy do truhlice pro případ, že by mohli jednoho dne zase nastoupit do služby. Hodně si jich odneslo i zbroj, což tedy neměli, ale já jsem rád, že to udělali. Když jsem se doslechl o obléhání, začal jsem se bát, že jsem čekal příliš dlouho. Uvažoval jsem, že se probojuju k městské bráně, když nás našla paní Zigane a ostatní.“ Zatvářil se zmateně. „Velice ji rozčílilo, že jí říkám Aes Sedai, ale sem nás přece musela přivést s pomocí jediné síly.“
„To ano, ale není,“ odsekla Elain netrpělivě. „Kolik, člověče?“
„Čtyři tisíce sedm set šedesát dva gardisté, má paní. A potkal jsem značný počet urozených pánů a paní, kteří se snažili dosáhnout Caemlynu se svými ozbrojenci. Neboj se. Ujistil jsem se, že jsou věrní, než jsem jim dovolil se ke mně připojit. Žádný není z velkého rodu, ale přivádějí dohromady téměř deset tisíc mužů, má paní.“ Říkal to, jako by na tom vůbec nezáleželo. Ve stáji je čtyřicet koní vhodných k jízdě. Přivedl jsem ti deset tisíc vojáků.
Elain se rozesmála a nadšeně zatleskala. „Nádhera, kapitáne Guybone! Nádhera!“ Arymilla měla stále přesilu, ale už ne tak velkou.
„Gardový poručík, má paní. Jsem poručík.“
„Od této chvíle jsi kapitán Guybon.“
„A můj zástupce,“ dodala Birgitte, „přinejmenším prozatím. Prokázal jsi nápaditost, a jsi dost starý, abys měl zkušenosti, a já potřebuju obojí.“
Guybon vypadal ohromeně, klaněl se a horlivě děkoval. Inu, muž jeho věku by za normálních okolností musel sloužit ještě aspoň deset nebo patnáct let, než by mohl začít uvažovat o získání kapitánského patentu, natož aby se stal zástupcem hlavního kapitána, jakkoliv dočasným.