„A teď je čas, abychom si šly usušit šaty,“ pokračovala Birgitte. „Zvláště ty, Elain.“ Ze strážcovského pouta se nesla neochvějnost naznačující, že pokud bude Elain dále otálet, mohla by ji Birgitte prostě odtáhnout.
Elain vzplála hněvem, ale hned se ovládla. Téměř zdvojnásobila počet svých vojáků a nedovolí ničemu, aby jí to pokazilo den. Kromě toho taky toužila po suchých šatech.
14
Mokré záležitosti
Uvnitř byly kandelábry zapálené, protože tak hluboko do paláce nikdy denní světlo neproniklo. Plamínky se mihotaly, protože některé lampy neměly skleněné punčošky. Zrcadla za lampami odrážela do rušné chodby dostatek světla, a že tu vládl ruch a shon, kdy olivrejovaní sloužící pobíhali sem a tam, zametali a vytírali. Sluhové s Bílým lvem na prsou červených kabátů lezli po žebřících a sundávali zimní koberce, převážně květiny a letní výjevy, a věšeli jarní, obvykle s barevným listovím podzimu. Pro většinu nástěnných koberců se stalo zvykem být nejméně o dvě roční doby napřed, aby poskytovaly úlevu před zimním chladem či letním žárem a připomínaly, že i když na stromech raší pupeny, listí opadá a opět přijde sníh, a také, když listí opadávalo a přišel první sníh a šedivé dny byly ještě chladnější, že zase přijde jaro. Bylo mezi nimi několik bitevních výjevů ze zvláště slavných dní pro Andor, ale Elain se na ně nedívala se zdaleka takovým zalíbením, jako když ještě byla malá holčička. Přesto měly i nyní své místo jako připomínky toho, co ve skutečnosti bitva představuje. Rozdíl mezi tím, jak se na takové věci dívá dítě a jak dospělá žena. Sláva vždycky přichází s krví. A kromě slávy se bitvou a krví často splácejí nezbytné věci.
Na takové práce bylo příliš málo sluhů, aby vše zvládali včas, a z nich byl značný počet bělovlasých penzistů s ohnutými zády, kteří se nepohybovali zrovna rychle. Jakkoliv pomalí ale byli, Elain byla ráda, že se dobrovolně vrátili z výslužby, cvičili nově najaté lidi a doplnili mezery zanechané těmi, kdo utekli za Gaebrilovy vlády nebo poté, co Caemlyn dobyl Rand, jinak by palác touto dobou už vypadal jako stodola. Špinavá stodola. Aspoň že všechny zimní běhouny už byly sklizené. Nechávala za sebou na červených a bílých dlaždicích mokrou stopu, a se všemi těmi jarními dešti by na navlhlých běhounech do večera vyrašila plíseň.
Sluhové v červenobílé, spěchající po své práci, vypadali konsternované, když se jí klaněli, což jí náladu příliš nespravilo. Promočená Aviendha či Birgitte je zdaleka tolik nerozčilovaly, ani gardistky ne. Světlo ji spal, jestli všichni nepřestanou čekat, že se nechá celý den hýčkat…! Mračila se tak, že před ní sluhové po co nejkratší úkloně či pukrleti vyloženě prchali. Její vznětlivost se už stávala námětem historek večer u krbu, i když se snažila nespouštět hrůzu na služebnictvo. Tedy nesnažila se o to vůbec, ale u sluhů si dávala lepší pozor. Oni si nemohli dovolit křičet na ni. Hodlala jít rovnou do svých pokojů a převléknout se, ale když boční chodbou, kde byla dlažba celá červená, uviděla přicházet Reanne Corly, odbočila. Reakce sluhů s tím neměly nic společného. Nebyla umíněná. Byla celá mokrá a chtěla suché šaty a teplý ručník, avšak uvidět ženu z rodinky bylo překvapení a její pozornost také upoutaly dvě ženy s ní. Birgitte zaklela, než se vydala za ní. Z pouta se nesla směs utrpení a podráždění, ale brzy to potlačila. Aviendha se Elain držela jako klíště, zatímco se snažila vykroutit si vodu z loktuše. Přes všechny ty deště, co viděla, a všechny řeky, které od přechodu Páteře světa přebrodila, i velkou cisternu pod městem, se mračila nad tím plýtváním, kdy voda neužitečně cákala na podlahu. Osm gardistek, jež svým náhlým zabočením opustila, spěchalo za ní, klidné a mlčící, jen hlasitě dupaly. Dejte komukoliv meč a holínky a začne dupat.
Jedna z žen s Reanne byla Kara Defane, jež bývala moudrou či léčitelkou v rybářské vísce na Tomově Hlavě, než jí Seančané nasadili obojek. Baculatá a veselá, oblečená do hnědého sukna s modrými a bílými kvítky vyšitými na manžetách, vypadala jen o málo starší než Elain, i když jí bylo skoro padesát. Druhá byla Jillari, bývalá seančanská damane. Přese všechno při pohledu na ni Elain zamrazilo. Ať už se o ní dalo říct cokoliv, byla to Seančanka.
Ani Jillari sama nevěděla, jak je vlastně stará, i když vypadala na střední věk. Štíhlá, s dlouhými, ohnivě rudými vlasy a očima zelenýma jako Aviendha, ona i Marille, druhá v Seančanu narozená damane, jež setrvávala v paláci, trvaly na tom, že jsou stále damane a že je třeba je uvázat kvůli tomu, co dokážou. Denní procházky s někým z rodinky je měly uvyknout na svobodu. Pochopitelně byly neustále pod dohledem, dnem i nocí, i na procházkách. Jinak by se mohly pokusit osvobodit sul’dam. Vlastně ani Kaře nebylo možné se sul’dam věřit, stejně jako ne Lemore, mladé tarabonské šlechtičně, uvázané, když padlo Tančiko. Samotné by je asi nic nenapadlo, ale nedalo se předpovědět, co by udělaly, kdyby jim sul’dam nařídila pomoct jí s útěkem. Zvyk poslouchat jim oběma zůstal.
Jillari při pohledu na Elain vykulila oči. Okamžitě padla na kolena, až to bouchlo. Pokusila se na podlaze stočit do klubíčka, ale Kara ji chytila za ramena a jemně ji zvedla na nohy. Elain se snažila nedat najevo znechucení. A doufala, že pokud by se jí to nepodařilo, všichni by si mysleli, že se mračí kvůli poklekání. Částečně to byla pravda. Jak může někdo chtít nechat se uvázat? Znovu uslyšela Linin hlas a zachvěla se. Důvody jiné ženy nepoznáš, dokud rok nenosíš její šaty. Světlo ji spal, jestli po tom toužila!
„To není třeba,“ řekla Kara. „My to děláme takhle.“ Předvedla pukrle, nijak půvabné ovšem. Ještě nikdy neviděla město větší než s pár sty obyvateli, než ji chytili Seančané. Po chvíli si rusovláska roztáhla tmavomodré suknice a byla přitom ještě neohrabanější. Vlastně málem upadla. Hned se ohnivě začervenala.
„Jillari to mrzí,“ málem šeptala a spínala ruce v pase. Oči pokorně upírala na podlahu. „Jillari se pokusí si to zapamatovat.“
,Já,“ napomenula ji Kara. „Pamatuješ, co jsem ti říkala? Já ti říkám Jillari, ale ty říkáš o sobě já. Zkus to. A podívej se na mě. Ty to dokážeš.“ Mluvila, jako by povzbuzovala dítě.
Seančanská žena si olízla rty a úkosem koukla po Kaře.
„Já,“ řekla tiše. A okamžitě se rozplakala. Slzy se jí koulely po lících rychleji, než si je dokázala otírat prsty. Kara ji objala a utěšovala ji. Vypadala, že je jí také do pláče. Aviendha nejistě přešlápla. Nešlo o slzy – Aielané, muži i ženy, plakali beze studu, když měli pocit, že je to třeba – ale dotýkat se rukama na veřejnosti pro ně bylo opravdu silné gesto.
„Co kdybyste se chvilku procházely samy?“ navrhla jim Reanne s uklidňujícím úsměvem, jenž jí prohloubil vrásky v koutcích modrých očí. Hlas měla vysoký a příjemný, vhodný pro zpěv. „Dohoním vás a pak se můžeme společně najíst.“ Udělaly před ní taky pukrle. Jillari ještě plakala a Kara jí položila ruku kolem ramen, když odcházely. „Jestli dovolíš, má paní,“ pokračovala Reanne, než udělaly dva kroky, „mohly bychom si promluvit ve tvých pokojích.“
Tvářila se klidně a její tón slovům nepropůjčoval žádnou zvláštní váhu, přesto Elain stiskla rty. Přinutila se uvolnit. Nemělo smysl být umanutě pitomá. Byla mokrá. Začínala se třást, i když nebyla zima. „Vynikající nápad,“ prohlásila a zvedla si promočené suknice. „Pojď.“