„Mohly bychom jít i trochu rychleji,“ zamumlala Birgitte ne tak docela pro sebe.
„Mohly bychom běžet,“ přidala se Aviendha, aniž by se snažila tlumit hlas. „Mohly bychom se usušit tou námahou.“
Elain si jich nevšímala a plula vhodným krokem. U máti by se nazýval vznosným. Nebyla si jistá, zda se jí to daří, ale nehodlala po paláci běhat. Ani spěchat. Pohled na ni, jak chvátá, by mohl vyvolat spoustu řečí o nějakých hrůzostrašných událostech, jedné horší než druhé. Už tak vzduchem poletovalo příliš mnoho drbů. Nejhorší byl, že město každou chvíli padne, a než se tak stane, ona se chystá uprchnout. Ne, všichni ji uvidí zcela nevzrušenou. Všichni museli věřit, že si plně věří. I když to byla jen fasáda. Cokoliv jiného, a klidně by se mohla rovnou vzdát Arymille. Strach z porážky prohrál stejně tolik bitev jako slabost, a ona si nemohla dovolit prohrát ani jedinou. „Myslela jsem, že tě hlavní kapitán posílá na výzvědy, Reanne.“
Birgitte používala dvě ženy z rodinky jako zvědy, ty, které nedokázaly udělat průchod dost velký, aby jím projel koněm tažený vozík, ale když jejich kruhy umožnily vytváření průchodů pro obchod i přesuny vojáků, zbývajících šest, které zvládaly cestovat aspoň samy, si zabrala. Vojsko obléhatelů je nijak neomezovalo. Přesto se Reanniny dobře střižené šaty z jemného modrého sukna, ač kromě červeného smaltovaného kroužku připíchnutého na vysokém límci nijak nezdobené, k číhání na venkově rozhodně nehodily.
„Hlavní kapitán věří, že zvědové potřebují odpočívat. Na rozdíl od sebe,“ dodala Reanne nevzrušeně. Z pouta vyšlehlo podráždění. Aviendha se z nějakého důvodu zasmála. Elain pořád aielskému humoru nerozuměla. „Zítra půjdu zase ven. Vracím se tak do časů, kdy jsem jezdila jako forman s jednou mulou.“ Všechny ženy z rodinky dělaly za svůj život mnoho řemesel, neustále měnily místo pobytu i řemeslo, než si někdo mohl všimnout, jak pomalu stárnou. Nejstarší z nich zvládaly i půl tuctu řemesel, Barathol víc, a bez potíží přecházely z jednoho do druhého. „Rozhodla jsem se, že volný den využiju, abych Jillari pomohla zvolit si příjmení.“ Reanne se zaškaredila. „V Seančanu je zvykem vyškrtnout dívčino jméno z rodinných záznamu, když jí nasadí obojek, a ta chudinka má pocit, že nemá právo na jméno, s nímž se narodila. Jillari dostala spolu s obojkem, ale chce si ho nechat.“
„K nenávidění Seančanů je víc důvodů, než dokážu spočítat,“ vybuchla Elain. Pak si opožděně uvědomila význam toho všeho. Učit se dělat pukrle. Vybrat si nové příjmení. Světlo ji spal, jestli je kvůli těhotenství navrch ke všemu ještě připitomělá…! „Kdy vlastně Jillari změnila názor ohledně obojku?“ Nebyl důvod ostatním prozrazovat, že je dneska zvlášť natvrdlá.
Druhá žena nezměnila výraz, ale zaváhala na dost dlouho, aby Elain pochopila, že klam nevyšel. „Teprve dnes ráno, po vašem odchodu s hlavním kapitánem, jinak bych ti to řekla.“ Reanne spěchala dál, aby to nemělo čas hnisat. „A je tu další dobrá zpráva. Aspoň trochu dobrá. Jedna ze sul’dam, Marii Noičin – vzpomínáš si na ni? – připustila, že vidí tkaniva.“
„Ach, to je dobrá zpráva,“ zamumlala Elain. „Velmi dobrá. Ještě jich zbývá dvacet osm, ale mohlo by to teď být snazší, když se jedna z nich zlomila.“ Sledovala pokusy přesvědčit Marii, že se může naučit usměrňovat, že už vlastně vidí tkaniva jediné síly. Baculatá Seančanka umíněně vzdorovala, i když se rozplakala.
„Trochu dobrá, jsem říkala.“ Reanne si povzdechla. „Podle Mariina názoru by klidně mohla přiznávat, že zabíjí děti. Teď trvá na tom, že musí být uvázána. Doprošuje se a’damu. Naskakuje mi z toho husí kůže. Nevím, co si s ní počít.“
„Pošli ji zpátky k Seančanům, jak jen to půjde,“ opáčila Elain.
Reanne ztuhla zděšením a zvedla obočí. Birgitte si hlasitě odkašlala – poutem se nesla netrpělivost, než ji potlačila – a žena z rodinky nadskočila. Znovu vykročila, rychleji než předtím. „Ale oni z ni udělají damane. K tomu nedokážu odsoudit žádnou ženu.“
Elain vrhla po svém strážci pohled, který sklouzl jako dýka z dobré zbroje. Birgittin výraz byl… mírný. Pro ni být strážcem znamenalo něco jako být starší sestrou. Občas dokonce matkou, což bylo ještě horší.
„Já ano,“ prohlásila důrazně a zrychlila krok. Neuškodí usušit se o něco dřív než později. „Pomáhala držet dost jiných zajatkyň, aby si zasloužila ochutnat vlastní medicínu, Reanne. Ale proto ji poslat zpátky nechci. Pokud některé chtějí zůstat a učit se, vynahradím jim, co udělala, a rozhodně ji zpátky k Seančanům nepošlu, ale pro pravdu Světla, doufám, že všechny cítí to co Marii. Nasadí jí a’dam, Reanne, ale nedokážou uchovat tajemství toho, co je zač. Každá bývalá sul’dam, kterou můžu poslat k Seančanům, aby ji uvázali, bude motykou podkopávající jejich kořeny.“
„Drsné rozhodnutí,“ podotkla Reanne smutně. Podrážděně se zatahala za suknice, uhladila si je a zase zatahala. „Možná by sis to mohla nejdřív pořádně promyslet, co? Určitě není třeba to udělat hned.“
Elain zaskřípala zuby. Ta ženská v podstatě naznačovala, že k tomuto rozhodnutí došla při jedné ze svých změn nálad! A nebylo tomu tak? Vypadalo to rozumně a logicky. Nemohli tu sul’dam věznit věčně. Poslat ty, které nechtěly být svobodné, zpátky k Seančanům byl způsob, jak se jich zbavit a zároveň Seančanům zasadit těžký úder. Bylo to víc než nenávist k Seančanům. Ovšemže ano. Světlo ji spal, nesnášela, když si nebyla jistá, jestli je její rozhodnutí rozumné! Nemohla si dovolit dělat nerozumná rozhodnutí. Přesto, spěch nebyl. V každém případě bude lepší poslat zpátky pokud možno celou skupinku. Potom bude méně pravděpodobné, že cestou dojde k nějaké „nehodě“. Seančané toho byli klidně schopní. „Promyslím si to, Reanne, ale pochybuju, že změním názor.“
Reanne si znovu těžce povzdechla. Dychtila po návratu do Bílé věže a k bílému šatu novicky – prý říkala, jak závidí Kirstian a Zarye – a velice toužila po vstupu do zeleného adžah, ale Elain měla své pochybnosti. Reanne byla laskavá, vlastně měkkosrdcatá, a Elain ještě nepotkala zelenou, o které by se dalo říct, že je měkká.
pDokonce i ty, co vypadaly křehce či frivolně na povrchu, byly uvnitř jako studená ocel.
Před nimi z boční chodby vyplula Vandene, štíhlá, bělovlasá a půvabná v tmavošedém suknu s tmavohnědými lemy, a zamířila stejným směrem, kterým šly ony, zjevně aniž by si jich všimla. Byla zelená a tvrdá jako kladivo. Její strážce Jaem šel vedle ni, hlavu skloněnou v důvěrném hovoru, a občas si prohrábl řidnoucí šedé vlasy. Byl pokroucený a hubený a tmavozelený kabátec na něm volně visel. Byl starý, ale stejně tvrdý jako ona, starý kořen, jaký otupí i sekeru. Kirstian a Zarya, obě v bílém šatu mladší novicky, je pokorně následovaly s rukama sepjatýma v pase, jedna bledá jako Cairhieňanka, druhá malá a s úzkými boky. Na uprchlice, jimž se podařilo to co málokomu, zbavit se Bílé věže na celá léta, v Kirstianině případě na tři sta let, se na svém místě jako novicky usadily pozoruhodně snadno. Ony ale zásady rodinky obsahovaly pravidla vládnoucí mladším a přijatým novickám. Možná pro ně bílé sukno a ztráta svobody chodit si, kdy a kam se jim zlíbí, byly jedinou skutečnou změnou, i když i to druhé rodinka do jisté míry řídila.