„Jsem ráda, že si vybrala ty dvě, aby ji zabavily,“ zamumlala soucitně Reanne. V očích se jí objevila starost. „Je dobré, že truchlí pro svou sestru, ale obávám se, že bez Kirstian a Zaryi by se stala Adeleasinou smrti posedlá. Možná už je. Myslím, že ty šaty patřily Adeleas. Snažila jsem se jí nabídnout útěchu – mám zkušenosti, už jsem pomáhala lidem překonat žal, bývala jsem vesnickou vědmou a před mnoha lety jsem taky v Ebú Daru nosila červený opasek – ale ona mi nevěnuje pozornost.“
Vlastně Vandene nosila pouze šaty své mrtvé sestry i jeji květinovou voňavku. Občas měla Elain dojem, že se snaží stát Adeleas, vzdát se sama sebe, aby sestru přivedla zpátky do života. Lze ale vinit někoho z toho, že je posedlý hledáním toho, kdo mu zavraždil sestru? Ne že by víc než jen hrstka lidí věděla, co dělá. Všichni ostatní věřili, stejně jako Reanne, že se cele věnuje výuce Kirstian a Zaryi a že je trestá za jejich útěk. Vandene pochopitelně dělala obojí a ochotně, přesto to bylo jen krytí pro její skutečné záměry.
Elain bez ohlížení natáhla ruku a našla čekající Aviendžinu dlaň a její uklidňující sevření. Taky jí stiskla ruku. Neuměla si představit ten žal, kdyby ji ztratila. Vyměnily si rychlý pohled a v Aviendžiných očích se zrcadlily její pocity. Opravdu si mohla někdy myslet, že jsou aielské obličeje netečné a nečitelné?
„Jak říkáš, Reanne, má Kirstian a Zaryi, aby ji zabavily.“ Reanne nepatřila k té hrstce, jež znala pravdu. „Všichni truchlíme svým způsobem. Vandene najde útěchu na své cestě.“
Snad až najde Adeleasina vraha. Pokud to aspoň trochu nezmírní její bolest… No, to bude řešit, až bude muset. Prozatím musela nechat Vandene, ať je po jejím. Zvlášť proto, že nepochybovala, že zelená bude ignorovat veškeré pokusy jí přitáhnout uzdu. To bylo nejen protivné, to bylo přímo k uzoufání. Musela se dívat, jak se Vandene možná ničí, ba hůř, musela toho využít. To, že neměla jinou možnost, neznamenalo, že je to snesitelnější.
Jak Vandene se společníky zabočila do další chodby, objevila se přímo před Elain Reene Harfor, statná, mlčenlivá žena s šedivým uzlem na temeni a královskou důstojností. Její formální šarlatový tabard s Bílým lvem Andoru vypadal jako vždycky čerstvě vyžehlený. Elain ji nikdy neviděla byť s jediným vláskem na nesprávném místě či že by po dlouhém dni stráveném dohlížením na chod paláce vypadala unaveně. Z nějakého důvodu vypadala nechápavě, ale při pohledu na Elain se zatvářila ustaraně. „Má paní, vždyť jsi celá promočená!“ vykřikla zděšeně a udělala pukrle. „Musíš si ty mokré šaty okamžitě svléknout.“
„Děkuju, paní Harfor,“ procedila Elain přes zuby. „Nevšimla jsem si toho.“
Okamžitě svého výbuchu zalitovala – první panská jí byla stejně věrná jako předtím máti – ale věci ještě zhoršilo, že pani Harfor vzala její výbuch s klidem a bez mrknutí oka. Nálady Elain Trakandovny už nikoho nepřekvapovaly.
„Půjdu s tebou, jestli smím, má paní,“ řekla klidně a připojila se k Elain. Pihovatá mladá služebná s košem složeného prádla začala dělat pukrlata a jen o vlásek víc k Elain než k první panské, ale Reene mávla rukou a dívka odběhla, než stačila pořádně ohnout kolena. Možná jí to mělo zabránit v poslouchání. Reene totiž nezavřela ústa. „Tři žoldnéřští kapitáni se s tebou chtějí sejít. Poslala jsem je do Modrého přijímacího pokoje a řekla sluhům, ať dávají pozor, že jim do kapes náhodou nespadnou žádné drobné cennosti. Ne že bych musela, jak se ukázalo. Brzy nato se objevily Kareane Sedai a Sareitha Sedai a uvolily se dělat jim společnost. Kapitán Mellar je s nimi taky.“
Elain se zamračila. Mellar. Snažila se ho zaměstnat, aby neměl čas na neplechy, ale on se dokázal objevit vždy tam a tehdy, když si to nejméně přála. Ostatně to samé platilo pro Kareane a Sareithu. Jedna z nich musela být vražedkyně z černého adžah. Pokud to nebyla Merilille, a ta byla zřejmě mimo dosah. Reene o tom věděla. Nic jí o tom neříct by bylo zločinem. Měla oči všude a mohla by si všimnout něčeho důležitého. „Co ti žoldnéři chtějí, paní Harfor?“
„Hádám, že víc peněz,“ zavrčela Birgitte a švihla lukem jako palicí.
„Nejspíš,“ přitakala Reene, „ale nechtěli mi to říct.“ Stiskla rty. Nic víc, ale bylo zjevné, že se žoldnéřům podařilo ji urazit. Pokud byli tak hloupí, aby nepoznali, že je víc než jen nadřízená služebná, tak byli opravdu natvrdlí hodně.
„Už se vrátila Dyelin?“ zeptala se Elain, a když první panská řekla, že ne, pokračovala: „Potom ty žoldnéře přijmu, jen co se převléknu.“ Mohla to s nimi vyřídit rovnou.
Zahnula za roh a ocitla se tváří v tvář dvěma hledačkám větru a stěží potlačila povzdech. Mořský národ byl to poslední, co zrovna teď chtěla řešit. První z nich, štíhlá, tmavá a bosá, na sobě měla kalhoty z červeného hedvábného brokátu a modrou brokátovou blůzu se zelenou šerpou zavázanou na složitý uzel. Chanelle din Seran Bílý žralok byla pojmenovaná příhodně. Elain netušila, jak takový bílý žralok vypadá – klidně to mohla být maličká rybička – ale Chanelle měla velké oči dost tvrdé, aby patřily lítému predátorovi, zvlášť když jí padly na Aviendhu. Tady vládla zlá krev. Potetovanou rukou zvedla zlatou prolamovanou čichací krabičku, již měla pověšenou kolem krku, a prudce vdechla kořenitou vůni, jako by překrývala nějaký ohavný smrad. Aviendha se zasmála nahlas, na což Chanelle stiskla plné rty. Tedy nakolik je mohla stisknout.
Ta druhá byla Renaile din Calon, kdysi hledačka větru paní lodí, v modrých plátěných kalhotách a červené blůze s modrou šerpou zavázanou na mnohem méně složitý uzel. Obě také měly dlouhé bílé truchlící štoly za Nestu din reas, přesto Renaile musela cítit Nestinu smrt nejsilněji. Nesla vyřezávanou dřevěnou skříňku s psacími potřebami, v jednom rohu se zazátkovaným kalamářem a listem papíru s několika načmáranými řádky připevněným nahoře. Bílé prameny v jejích černých vlasech skrývaly šest zlatých náušnic v uších, mnohem tenčích kroužků, než nosila, než se dozvěděla o Nestíně osudu, a zlatý čestný řetízek, křižující tmavou levou tvář, držel pouze medailonek se jménem jejího klanu. Podle zvyku Mořského národa znamenala Nestina smrt pro Renaile nový začátek se stejnou hodností, jakou má žena pozvednutá z učednictví v den, kdy se musela vzdát svých poct. Stále vypadala důstojně, přesto mnohem povolněji, když jednala jako Chanellina tajemnice.
„Jdu začala Elain, ale Chanelle ji povýšeně uťala.
„Co víš o Talaan? A o Merilille? Snažíš se je vůbec najít?“
Elain se zhluboka nadechla. Křičet na Chanelle nikdy k ničemu nebylo. Ta ženská klidně řvala taky a málokdy byla ochotná poslouchat rozumné důvody. Nepustí se do dalšího překřikování. Sluhové procházející kolem se ani nezastavili, aby se poklonili – vycítili panující náladu – ale na ženy Mořského národa vrhali ponuré pohledy. To Elain potěšilo, i když to neměli dělat. Jakkoliv byly hledačky větru protivné, byly to hosté. Jistým způsobem. Dohoda nedohoda. Chanelle si nejednou stěžovala na pomalé služebnictvo a vlažnou vodu v lázni. A to bylo také potěšující. Přesto si zachová důstojnost a slušnost.
„Zpráva je stejná jako včera,“ opáčila umírněně. Tedy pokoušela se mluvit umírněně. Pokud jí v hlase zůstaly stopy úsečnosti, bude s tím muset hledačka větru žít. „Stejná jako minulý týden a týden předtím. Vyptávají se v každém hostinci po celém Caemlynu. Tvoje učednice není k nalezení. Merilille není k nalezení. Zřejmě se jim podařilo opustit město.“ Stráže u brány dostaly příkaz hledat ženu Mořského národa s potetovanýma rukama, ale nepokoušely by se zastavit Aes Sedai odcházející z města či zadržet někoho, kdo šel s ní. A žoldnéři by už nechali klidně projít každého, kdo by jim dal něco peněz. „A teď, jestli dovolíš, musím jít.“