„To nestačí.“ Chanellin hlas byl dost rozpálený, aby popálil kůži. „Vy Aes Sedai držíte při sobě jako ústřice. Merilille unesla Talaan a ty ji podle mě schováváš. Budeme je hledat, a buď si jistá, že až je najdeme, Merilille bude přísně potrestána, než ji pošleme na lodi, aby splnila svou část dohody.“
„Zřejmě se zapomínáš,“ promluvila Birgitte. Hlas měla mírný, tvář klidnou, ale pouto se chvělo hněvem. Držela před sebou luk oběma rukama, jako by se bála, že je jinak bude zatínat v pěst. „Stáhneš svá obvinění, nebo si to odskáčeš.“ Možná se neovládala tolik, jak se zdálo. Takhle se s hledačkami větru nezacházelo. Mezi svými lidmi měly velkou moc a byly zvyklé jí vládnout. Birgitte ale nezaváhala. „Podle dohody, kterou uzavřela Zaida, spadáš pod vedení paní Elain. Pod mé vedení. Hledat budeš, pokud tě nebude zapotřebí. A jestli si to nepamatuju špatně, máš být právě teď v Tearu a přivážet vozy s obilím a soleným hovězím. Důrazně ti radím, abys tam okamžitě odcestovala, nebo by ses mohla sama dovědět něco málo o trestech.“ Ach, tohle byl rozhodně špatný způsob, jak mluvit s hledačkami větru.
„Ne,“ vyhrkla Elain stejně rozpálená jako Chanelle, čímž samu sebe překvapila. „Hledej si, co je ti libo, Chanelle, ty i všechny tvoje hledačky větru. Prohledejte si celý Caemlyn od jednoho konce k druhému. A jestli Talaan nebo Merilille nenajdete, omluvíš se mi, že jsi mě nazvala lhářkou.“ No, udělala to. Skoro jako by to udělala. Tuze ráda by Chanelle vyťala políček. Chtěla… Světlo, její hněv a Birgittin se krmily navzájem! Horečně se snažila uklidnit, než vybuchne, ale jediným výsledkem byla náhlá touha zaplakat, že musí tak tvrdě bojovat.
Chanelle se narovnala a zamračila se. „Chceš tvrdit, že jsme nesplnily dohodu? Poslední měsíce jsme pracovaly jako holky v podpalubí, a víc. Nevyhodíš nás bez toho, abys splnila svou část dohody. Renaile, těm Aes Sedai u Stříbrné labutě je třeba důrazně říct – důrazně, je to jasné! – že musejí přivést Merilille a Talaan, jinak samy zaplatí, co Bílá věž dluží. Nemůžou splatit všechno, ale bude to začátek.“
Renaile začala odšroubovávat stříbrné víčko kalamáře.
„Ne vzkaz,“ štěkla Chanelle. „Běž jim to říct sama. Hned.“
Renaile víčko zase zašroubovala, uklonila se téměř vodorovně s podlahou a rychle se dotkla prsty srdce. „Jak přikazuješ,“ zamumlala s tváří jako tmavou masku. Dál se nezdržovala a odklusala cestou, kterou přišla, psací skříňku zastrčenou pod paží.
Stále bojující s touhou proplesknout Chanelle a zároveň plakat, sebou Elain trhla. Tohle nebylo poprvé, kdy šel Mořský národ ke Stříbrné labuti, ani podruhé nebo potřetí, ale dosud vždy žádal, nepožadoval. V hostinci v současné době bydlelo devět sester – počet se měnil, jak sestry přicházely do města a zase odcházely, a povídalo se i o dalších Aes Sedai ve městě – a jí dělalo starosti, že se žádná neobjevila v paláci. Ona se držela od Labutě dál – věděla, jak moc ji chce Elaida dostat do rukou, ale ne, která ze sester u Labutě ji podporuje, ani jestli podporují vůbec někoho, protože před Kareane a Sareithou měly ústa zavřená jako škeble – přesto čekala, že některá nakonec do paláce dorazí, aby zjistila, co je za těmi žádostmi Mořského národa. Proč je jich ale tolik v Caemlynu, když je Tar Valon v obležení? Sama byla první odpovědí, co ji napadla, a o to byla odhodlanější vyhnout se každé sestře, o níž nevěděla, že podporuje Egwain. To ale nezabrání, aby se zpráva o dohodě, uzavřené kvůli pomoci při použití Větrné mísy, nešířila, i o ceně, kterou musí Věž za tu pomoc zaplatit. Světlo ji spal, ale ta zpráva byla jako náklad rachejtlí odpálených naráz, až se roznese mezi Aes Sedai. Hůř. Jako deset nákladů.
Dívala se, jak Renaile běží pryč, a snažila se ovládnout. A taky mluvit pokud možno zdvořile. „Tu změnu stavu zvládá velmi dobře, řekla bych.“
Chanelle jen zafuněla. „A to by taky měla. Každá hledačka větru ví, že se pozvedne a padne mnohokrát předtím, než bude její tělo odevzdáno soli.“ Ohlédla se za Renaile a do hlasu se jí vloudil nádech zlomyslnosti. Jako by mluvila sama k sobě. „Spadla z větší výšky než většina a nemělo by ji překvapovat, že přistála tvrdě po tom, na kolik prstů šlápla, když byla-“ Prudce zavřela ústa a trhla hlavou. Zamračila se na Elain, Birgitte, Aviendhu a Reene, dokonce i na gardistky, a vyzývala je, ať si zkusí něco říct.
Elain moudře držela pusu zavřenou, a díky Světlu i všichni ostatní. Myslela si, že se jí téměř podařilo utišit svůj hněv a potlačit touhu plakat, a nechtěla říct něco, co by Chanelle přimělo začít ječet a všechno zase pokazit. Vlastně ji nenapadlo nic, co by ještě mohla říct. Pochybovala, že patří mezi zvyky Atha’an Miere mstít se někomu, o kom jste si mysleli, že zneužil postavení nad vámi. Ale bylo to velice lidské.
Hledačka větru si ji přeměřila od hlavy k patě. „Jsi mokrá,“ řekla, jako by si toho všimla teprve teď. „Být ve tvém stavu dlouho mokrá není dobré. Měla by ses okamžitě převléknout.“
Elain zvrátila hlavu a zaječela z plných plic, byl to řev čirého pobouření a vzteku. Ječela, dokud neměla plíce úplně prázdné, až jenom lapala po dechu.
V tichu, jež následovalo, na ni všichni ohromeně zírali. Skoro všichni. Aviendha se smála tak hlasitě, že se musela opřít o nástěnný koberec s jezdci na koních lovícími pantera, jenž se obrátil proti nim. Jednu ruku si tiskla na břicho, jako by ji bolela žebra. Z pouta se také neslo pobavení – pobavení! – třebaže Birgittin obličej zůstával hladký, jako by byla Aes Sedai.
„Musím odcestovat do Tearu,“ zafuněla Chanelle po chvíli a bez dalšího slova či zdvořilého gesta se obrátila. Reene a Reanne udělaly pukrlata, aniž by se Elain podívaly do očí, a vymluvily se na povinnosti, než odběhly.
Elain si střídavě prohlížela Birgitte a Aviendhu. „Jestli některá z vás řekne jediný slovo,“ pronesla varovně.
Birgitte nasadila nevinný výraz, který byl hmatatelně falešný, a z pouta se neslo takové veselí, až i Elain musela potlačovat smích. Aviendha se jen smála o to víc.
Elain si zvedla suknice s důstojností, na jakou se vzmohla, a vyrazila do svých pokojů. Pokud šla rychleji než předtím, inu, chtěla se zbavit mokrých šatů. To byl jediný důvod. Jediný důvod.
15
Jiná dovednost
K Elaininu vzteku, tichému, doutnajícímu vzteku, z něhož zatínala zuby, cestou do svých pokojů zabloudila. Byly to její pokoje, co opustila dětský pokoj, a přesto dvakrát zabočila a zjistila, že cesta nevede tam, kam čekala. A široké schodiště s mramorovým zábradlím ji zavedlo úplně špatným směrem. Světlo ji spal, co teď byla těhotná, úplně jí to mátlo myšlení! Když se vrátila a vydala se po jiných schodech, z pouta cítila rozpaky a sílicí obavy. Některé gardistky si neklidně mumlaly. Ne dost nahlas, aby jim rozuměla, dokud je velící praporečnice, štíhlá Saldejka s chladným pohledem jménem Devore Zarbajan, neumlčela ostrým slovem. Dokonce i Aviendha se začala tvářit pochybovačně. No, nenechá si předhazovat, že se ztratila – v paláci!
„Nikomu ani muk,“ zavrčela temně. „Nikomu!“ dodala, když Birgitte stejně otevřela ústa.
Zlatovlasá žena prudce zavřela ústa a zatahala se za silný cop, skoro jako to dělávala Nyneiva. Smazat si nesouhlas z tváře se ovšem nenamáhala a z pouta se stále nesly rozpaky a obavy. Dost na to, aby se Elain začala taky obávat. Snažila se s tím bojovat, než začne lomit rukama a omlouvat se. Tak silné to bylo.