„Myslím, že se pokusím najít svoje pokoje, jestli můžu ještě něco říct,“ pronesla Birgitte napjatě. „Chci se usušit, než si prošlapu boty. O tomhle si musíme promluvit později. Bojím se, že se nedá nic dělat, ale…“ Škrobeně kývla, sotva ohnula krk, a vyrazila, jen cestou mávala lukem.
Elain ji málem zavolala zpátky. Chtěla. Ale Birgitte potřebovala suché šaty stejně nutně jako ona. Kromě toho se jí změnila nálada v nevrlou a umíněnou. Nehodlala mluvit o tom, že zabloudila na chodbách, v nichž vyrůstala, ani teď, ani později. Že se nedá nic dělat? Co to znamenalo? Jestli Birgitte naznačovala, že má příliš zamlžený mozek, než aby se to dalo napravit…! Znovu zaťala zuby.
Aspoň že po dalším nečekaném zabočení našla vysoké dveře s vyřezávanými lvy, vedoucí do jejích pokojů. Vydechla si úlevou. Začínala si myslet, že má vzpomínky na palác opravdu úplně popletené. Při jejím příchodu ztuhly po stranách dveří dvě gardistky, oslnivé v kloboucích se širokou krempou s bílým peřím, krajkou lemovanými šerpami s vyšitým Bílým lvem šikmo přes leštěné kyrysy a další světlou krajkou na manžetách a u krku. Hodlala jim pořídit červeně lakované kyrysy, aby ladily s hedvábnými kabáty a spodky, až se bude moct věnovat takovým věcem. Pokud budou hezké, žádný útočník je nebude brát v potaz, dokud nebude příliš pozdě, a ona je hodlala vyfintit co nejvíc. Žádné gardistce to zřejmě nevadilo. Vlastně se na ty lakované kyrysy velice těšily.
Zaslechla pár lidí, když si nevšimli, že je poblíž – převážně ženy, nicméně včetně Doilina Mellara, jejich vlastního velitele-jak je znevažují, přestojím plně důvěřovala, že ji dokážou ochránit. Byly odvážné a odhodlané, jinak by tu nebyly. Yurith Azeri a ostatní, které sloužily u kupeckých stráží – pro ženu vzácné řemeslo – dávaly každý den lekce v šermu a obden přicházeli s druhou lekcí i strážci. Sareitin Ned Yarman a Vandenin Jaem je chválili, jak rychle se učí. Podle Jaema to bylo proto, že si nemyslely, že by už něco o zacházení s čepelí věděly, což byla hloupost. Jak si můžete myslet, že už něco o něčem víte, když se to potřebujete učit?
Přestože tu už stráže stály, poslala Devore dvě z jejich doprovodu, a ony tasily meč a vstoupily, zatímco Elain čekala na chodbě s Aviendhou a ostatními a netrpělivě podupávala. Všichni se pohledu na ni vyhýbali. Prohlídka nebyla urážkou žen hlídajících u dveří – Elain předpokládala, že by člověk dokázal vyšplhat po fasádě, na níž bylo rozhodně dost ozdob, aby poskytly vhodné chyty – přesto ji rozčilovalo, že musí čekat. Teprve když vyšly a ohlásily Devore, že uvnitř nečíhají žádní najatí vrahové ani Aes Sedai, která by Elain odtáhla k Elaidě do Věže, směla s Aviendhou vstoupit. Gardistky se postavily ke dveřím spolu s ostatními. Nebyla si jistá, jestli by jí skutečně fyzicky zabránily vstoupit dřív, ale zatím to nechtěla zkoušet. Kdyby ji držely vlastní tělesné strážkyně, bylo by to nesnesitelné, jakkoliv by jen dělaly svou práci. Lepší bude se tomu vyhnout.
V bílém mramorovém krbu v předpokoji hořel oheň, ale vydával jen málo tepla. Koberce s příchodem jara odnesli a podlaha byla pod podrážkami střevíců studená, i když měla pevné boty. Její služka Essande roztáhla šedé suknice s červeným lemem s překvapivým půvabem. Ač byla štíhlá, trpěla bělovláska bolestí kloubů, což popírala a odmítala léčení. Stejně důrazně odmítala i každý náznak, že by měla odejít na odpočinek. Na prsou měla vyšitou velkou Elaininu Zlatou lilii a hrdě ji nosila. Po jejím boku a kousek za ní stály dvě mladší ženy ve stejné livreji, jen s menšími liliemi, podsadité sestry Sefanie a Naris. Plaché, přesto dobře vycvičené. Předvedly tak hluboké pukrle, že dosedly málem až na zem.
Ač byla Essande pomalá a křehká, nikdy neplýtvala časem na jalové plácání, ani neříkala nahlas, co bylo očividné. Nevykřikovala kvůli tomu, jak jsou Elain s Aviendhou mokré, i když ji gardistky určitě upozornily. „Hned vás usušíme a zahřejeme, má paní, a převlékneme do něčeho vhodného pro setkání se žoldnéři. Červené hedvábí s ohnivými opály na krku by na ně mělo udělat dostatečný dojem. Už ses taky měla dávno najíst. Nesnaž se mi namluvit, že jsi jedla, má paní. Naris, zajdi do kuchyně pro jídlo pro urozenou paní Elain a urozenou paní Aviendhu.“ Aviendha vyprskla smíchy, přesto dávno přestala namítat proti oslovení urozená paní. A to bylo jen dobře, protože Essande by to stejně nevymluvila. U sluhů jsou věci, které můžete přikázat, a věci, které prostě musíte snášet.
Naris udělala obličej a z nějakého důvodu se zhluboka nadechla, ale pak jen předvedla další hluboké pukrle, tentokrát před Essande, a jen o málo hlubší před Elain – ona i sestra se starší ženy bály téměř stejně jako dědičky Andoru – než popadla suknice a vyrazila na chodbu.
Elain také udělala obličej. Gardistky zřejmě pověděly Essande i o žoldnéřích. A že nejedla. Nesnášela, když o ní lidé mluvili za jejími zády. Ale kolik z toho bylo jen jejími měnícími se náladami? Nevzpomínala si, že by jí předtím vadilo, když služka věděla, jaké šaty jí má připravit, nebo protože někdo zjistil, že má hlad, a bez ptaní poslal pro jídlo. Sloužící se mezi sebou baví – tedy neustále klevetí, to je prostě dané – a pokud jsou ve své práci dobří, předávají si vše, o čem si myslí, že by jim mohlo pomoct sloužit paní ještě lépe. Essande byla ve své práci velmi dobrá. Přesto ji to štvalo, a štvalo ji to o to víc, že věděla, jak je to iracionální.
Nechala se s Aviendhou odvést do převlékárny. Sefanie šla jako poslední. Tentokrát se Elain cítila bídně, byla mokrá a třásla se, nemluvě o tom, jak se zlobila na Birgitte za to, že odešla, a byla vyděšená, protože zabloudila v paláci, v němž vyrůstala, a také byla naštvaná, protože o ní její gardistky klevetily. Vlastně byla málem na dně.
Brzy ji ale Essande vysvlékla z mokrých šatů a zabalila do velké bílé osušky, která visela na nahřívacím stojanu před širokým mramorovým krbem na konci místnosti. To Elain uklidnilo. Oheň vůbec nebyl malý a v místnosti bylo pomalu horko. Vítané teplo jí pronikalo do těla a zahánělo třesavku. Essande jí vysušila vlasy a Sefanie poskytla stejnou službu Aviendze, kterou to pořád zlobilo, i když to nebylo poprvé. Často si s Elain navzájem rozčesávaly po nocích vlasy, ale přijmout tuto prostou službu od služky vyvolávalo na Aviendžiných opálených lících ruměnec.
Když Sefanie otevřela jeden ze šatníků u stěny, Aviendha si zhluboka vzdychla. Jednu osušku měla volně ovinutou kolem těla – jiná žena sušící jí vlasy vyvolávala rozpaky, ale téměř naprostá nahota žádné potíže nepředstavovala – a do druhého, menšího měla zamotané vlasy. „Myslíš, že bych si měla vzít mokřinské šaty, Elain, když se máme setkat s těmi žoldnéři?“ zeptala se zdráhavé. Essande se usmála. Tuze ráda oblékala Aviendhu do hedvábí.
Elain skryla vlastní úsměv, což nebylo snadné, protože jí bylo do smíchu. Její sestra předstírala, že hedvábím opovrhuje, ale zřídkakdy vynechala příležitost si je obléknout. „Jestli to vydržíš, Aviendho,“ řekla vážně a pečlivě si upravovala osušku na těle. Essande ji vídala nahou každý den, stejně jako Sefanie, ale nehodlala to dopustit bez dobrého důvodu. „Pro lepší účinek bychom je měly obě naprosto ohromit. Nebude ti to moc vadit, viď že ne?“