Aviendha už ale byla v šatníku, osušku bezstarostně rozevřenou, a ohmatávala šaty. V jiném šatníku visely několikery aielské oděvy, ale Tylin jí před odchodem z Ebú Daru věnovala truhlice pěkně střižených hedvábných a soukenných šatů, a že jich bylo! Zaplňovaly skoro čtvrtinu vyřezávaných šatních skříní.
Ten krátký výbuch pobavení způsobil, že Elain už neměla pocit, že by se měla kvůli všemu hádat, a tak bez ostýchavosti nechala Essande, aby ji oblékla do červeného hedvábí s ohnivými opály velkými jako článek prstu, našitými do pásu kolem výstřihu. Šaty by určitě udělaly dojem i bez drahokamů. Bělovlasá žena měla lehkou ruku, ale Elain sebou stejně trhla, když jí začala zapínat knoflíčky na zádech a stahovat tak živůtek kolem citlivého poprsí. Názory na to, jak dlouho to potrvá, se různily, přesto se všechny ženy shodovaly, že může čekat další zvětšení.
Jak si přála, aby byl Rand nablízku a mohl sdílet plný účinek jejího pouta s ním. To by ho naučilo, jen tak ji oplodnit. Pochopitelně mohla vypít srdečníkový čaj, než s ním ulehla – to pomyšlení důrazně zahnala. Je to Randova vina a basta.
Aviendha si vybrala modré šaty, což dělala často, s řadami perliček kolem živůtku. Neměly tak hluboký výstřih, jak bylo ebúdarským zvykem, přesto ukazovaly část ňader. Málokteré šaty šité v Ebú Daru neukazovaly výstřih. Když jí Sefanie začala zapínat knoflíčky, pohrávala si Aviendha s něčím, co vytáhla z váčku u pasu. Byla to malá dýka s hrubým jílcem z parohu ovinutým zlatým drátkem. Byl to také ter’angrial, i když Elain nedokázala přijít na to, co dělá, než jí těhotenství v dalším studiu zabránilo. Nevěděla, proč ho její sestra nosí. Aviendha měla při pohledu na něj téměř zasněný výraz.
„Proč tě to tak fascinuje?“ zeptala se Elain. Nebylo to poprvé, co ji viděla plně zaujatou tím nožíkem.
Aviendha sebou trhla a zamrkala na dýku v rukou. Železná čepel – tedy přinejmenším vypadala jako železná a na pohmat tak také působila – nebyla nikdy nabroušená, pokud Elain poznala, a byla o málo delší než její dlaň, zato dost široká. I hrot byl příliš tupý pro bodání. „Chtěla jsem ti to dát, ale nikdy ses o tom nezmínila, tak jsem si myslela, že bych se mohla zmýlit, a potom jsme si myslely, že jsi v bezpečí, přinejmenším před některými hrozbami, a nebyla jsi. Tak jsem se rozhodla, že si to nechám. Pokud mám pravdu, aspoň tě budu moct takhle ochránit, a pokud se mýlím, ničemu to neuškodí.“
Elain potřásla hlavou s ručníkem. „Pravdu v čem? O čem to mluvíš?“
„O tomhle,“ pravila Aviendha a zvedla dýku. „Myslím, že pokud to máš ve svém vlastnictví, Stín tě neuvidí. Ne Bezocí nebo Stínem pokřivení, možná dokonce ani Požírač listí. Akorát že se musím mýlit, pokud to nevidíš.“
Sefanie zalapala po dechu a znehybněla, dokud ji Essande potichu nenapomenula. Essande žila příliš dlouho, aby ji pouhá zmínka o Stínu rozhodila. Vlastně ji rozhodilo jen máloco.
Elain zírala. Snažila se Aviendhu naučit vyrábět ter’angrial, ale její sestra neměla ani ždibec této schopnosti. Možná ale měla jinou, možná se to dokonce dalo označit za nadání. „Pojď se mnou,“ řekla a vzala Aviendhu za ruku. Málem ji vyvlekla z převlékámy. Essande je s námitkami následovala a Sefanie také a cestou se snažila pozapínat knoflíčky na Aviendžiných šatech.
Ve větším ze dvou obývacích pokojů hořely v obou krbech ohně, a i když tu nebylo takové teplo jako v převlékárně, bylo tu rozhodně příjemně. Uprostřed stál na bílé podlaze stůl s rozvilinami a dvěma židlemi s nízkým opěradlem, kde s Aviendhou obvykle jídávaly. Na kraji stolu leželo několik v kůži vázaných knih z palácové knihovny, dějiny Andoru a knihy příběhů. Kandelábry se zrcadly dávaly dost světla, takže si tu často večer četly.
Důležitější bylo, že na dlouhém stolku u tmavého deštění byly naskládané ter’angrialy ze skrýše, kterou měla rodinka v Ebú Daru, poháry a misky, sošky a figurky, šperky, všechny možné krámy. Většina vypadala obyčejně, snad jen se zvláštním vypracováním, ale ani ty na pohled nejkřehčí nebylo možné rozbít, a některé byly mnohem lehčí či naopak těžší, než vypadaly. Už je nemohla bezpečně studovat – Min ji ujišťovala, že jejím dětem nic neublíží, ale jediná síla jí často vyklouzla, takže bylo mnohem pravděpodobnější než dřív, že ublíží sama sobě – přesto každý den měnila věci na stole, vybírala náhodně kousky z košů, jež uchovávala v pokoji, jen aby se na ně mohla dívat a přemýšlet o tom, co zjistila, než otěhotněla. Ne že by se toho dozvěděla moc — no vlastně nic – ale mohla nad nimi hloubat. Nemusela se bát, že by někdo něco ukradl. Reene většinu nepoctivců mezi služebnictvem vymýtila, možná všechny, a hlídka u dveří zajistila zbytek.
S ústy nesouhlasně stisknutými – oblékání se provádí v oblékámě, slušně, ne někde, kam může každou chvíli někdo vejít – se Essande znovu začala věnovat Elaininým knoflíčkům. Sefanie, nejspíš podrážděná nespokojeností starší ženy, jako čímkoliv jiným, ztěžka dýchala a zapínala Aviendhu.
„Vyber něco a řekni mi, co si myslíš, že to dělá,“ vybídla Elain svou sestru. Dívat se a přemýšlet nebylo k ničemu, a ona ani nečekala, že bude. Ale pokud Aviendha nějak pozná, co který ter’angrial dělá, pokud ho jenom vezme do ruky… Zmocnila se jí žárlivost, trpká a žhavá, ale hned ji potlačila a pro jistotu po ní ještě chvíli dupala, dokud nezmizela docela. Nebude žárlit na Aviendhu!
„Nejsem si jistá, jestli to dokážu, Elain. Myslím, že jenom tenhle nůž dělá nějakou ochranu. A musím se mýlit, jinak bys to věděla. Víš o těch předmětech víc než kdokoliv jiný.“
Elain rozpaky zrudly líce. „Nevím zdaleka tolik, kolik si zřejmě myslíš. Zkus to, Aviendho. Ještě jsem neslyšela, že by někdo dokázal… číst ter’angrial, ale pokud to dokážeš, byť trošku, tak to přece je úžasné, copak to nevidíš?“
Aviendha kývla, ale tvářila se dál pochybovačně. Váhavě se dotkla černé hole na krok dlouhé a tak pružné, že ji bylo možné ohnout do kruhu a ona se zase narovnala, ležící uprostřed stolu. Dotkla se a rychle ucukla a mimoděk si otírala prsty o sukni. „Tohle způsobuje bolest.“
„To nám říkala Nyneiva,“ podotkla netrpělivě Elain a Aviendha se na ni bezvýrazně podívala.
„Nyneiva al’Meara neříkala, že můžeš měnit, kolik bolesti každá rána způsobí.“ Opět ji přemohla nejistota a dál mluvila nejistě. „Aspoň myslím, že to jde. Myslím, že jedna rána může být cítit jako jedna nebo sto. Ale jenom hádám, Elain. Tohle si jenom myslím.“
„Pokračuj,“ povzbuzovala ji Elain. „Možná najdeme něco, co se potvrdí. Co tohle?“ Zvedla podivně tvarovanou kovovou čapku. Byla pokrytá podivnými hranatými vzory, které byly zřejmě zlehounka vyryté, ale byla příliš tenká, aby se dala použít jako přílba, ač byla dvakrát těžší, než vypadala. Kov byl kluzký, ne jenom hladký, jako by byl naolejovaný.
Aviendha váhavě odložila dýku a obrátila čapku v rukou, než ji vrátila na stůl a opět si vzala dýku. „Myslím, že ti to umožňuje řídit… nějaké zařízení. Stroj.“ Potřásla hlavou s namotaným ručníkem. „Ale nevím jak, ani jaký stroj. Vidíš? Zase jenom hádám.“
Elain jí ale nedovolila přestat. Aviendha se dotýkala jednoho ter’angrialu za druhým, občas ho chvilku podržela, a pokaždé měla odpověď. Mluvila zdráhavé a opakovala, že jenom hádá, ale vždycky měla odpověď. O malé krabičce s panty, zjevně ze slonoviny a pokryté zvlněnými červenými a zelenými proužky, si myslela, že obsahuje hudbu, stovky melodií, možná tisíce. S ter’angrialem by to bylo možné. Nakonec, dobrá hudební skříňka mohla mít válce až pro stovku melodií a některé dokázaly hrát i delší kousky na několika válcích, aniž by bylo třeba je vyměňovat. Bílá mísa ve tvaru platýse skoro krok napříč hledala věci, které jsou daleko, myslela si Aviendha, a vysoká váza ozdobená zelenou a modrou révou – modrou révou! – sbírala vodu ze vzduchu. To vypadalo, že není k ničemu, ale Aviendha ji málem hladila, a Elain si po chvíli uvědomila, že v Pustině by byla opravdu užitečná. Pokud by fungovala, jak si Aviendha myslela. A někdo přišel na to, jak ji přimět fungovat. Černobílá figurka ptáčka s dlouhými křídly roztaženými v letu byla pro mluvení s lidmi na velkou dálku, říkala. Stejně jako modrá figurka ženy, dost malá, aby se vešla do dlaně, v šatech a kabátě podivného střihu. A měla šest náušnic, šest prstenů a tři náramky.