Elain si začínala myslet, že to Aviendha vzdává a dává dokola stejné odpovědi v naději, že se Elain přestane ptát, ale pak si uvědomila, že sestřin hlas je stále sebejistější a že přestává zdůrazňovat, že jenom hádá. A její „odhady“ byly stále podrobnější. Ohnutá beztvará, matně černá tyč, široká jako její zápěstí – vypadala kovová, ale jeden konec padl do každé ruky, která ji sevřela – ji přiměla myslet na řezání buď kovu, nebo kamene, pokud nebyl materiál příliš tlustý. Ale nic, co by mohlo hořet. Zjevně skleněná figurka muže, stopu vysoká, se zdviženou rukou, jako by někoho zastavoval, měla zahánět žoužel, což by určitě bylo užitečné, vzhledem k tomu, jak Caemlyn sužovaly mouchy a krysy. Kamenná řezba velká jako dlaň, samá tmavomodrá křivka – na pohmat jako kámen, i když nějak nevypadala vyřezávaná – byla pro růst něčeho. Ne rostlin. Napadaly ji díry, akorát že to nebyly tak docela díry. A nevěřila, že by někdo musel usměrňovat, aby ji přiměl fungovat. Stačilo jenom zazpívat správný tón! Některé ter’angrialy nevyžadují usměrňování, ale tohle? Zpěv?“
Sefanie skončila s Aviendžinými šaty a ohromeně poslouchala, co říká, a stále víc kulila oči. Essande také se zájmem poslouchala, hlavu nakloněnou na stranu, a s každým novým odhalením vykřikovala, ale nenadskakovala tak jako Sefanie. „A co tohle, má paní?“ vyhrkla mladší žena, když se Aviendha odmlčela. Ukazovala na sošku statného vousáče s veselým úsměvem, držícího knihu. Byla dvě stopy vysoká, vypadala jako věkem ztmavlý bronz a rozhodně byla dost těžká, aby bronzová být mohla. „Kdykoliv se na ni podívám, je mi do smíchu taky, má paní.“
„Mně taky, Sefanie Pelden,“ řekla Aviendha a pohladila mužíka po hlavě. „Ale drží víc než jen tu knihu. Drží tisíce a tisíce knih.“ Náhle ji obklopilo světlo saidaru a ona se bronzové sošky dotkla prameny ohně a země.
Sefanie vypískla, když se nad soškou objevila dvě slova ve starém jazyce, černá, jako vytištěná kvalitním inkoustem. Některá písmena měla trochu zvláštní tvar, ale slova byla zcela jasná, ansoen a imsoen, vznášející se jen tak ve vzduchu. Aviendha vypadala skoro stejně polekaná jako služka.
„Myslím, že konečně máme důkaz,“ prohlásila Elain klidněji, než se cítila. Srdce měla v hrdle a bušilo jí jako o závod. Lži a pravda, tak se ta dvě slova dala přeložit. Nebo v kontextu by možná beletrie a fakta bylo přesnější. Pro ni to byl dostatečný důkaz. Označila si, kde se prameny dotkly sošky, až se bude moct vrátit ke studiu. „Ale neměla jsi to dělat, není to bezpečné.“
Záře kolem Aviendhy zmizela. „Ach, Světlo!“ zvolala a objala Elain, „to mě vůbec nenapadlo! Mám vůči tobě obrovské toh! Nechtěla jsem ohrozit tebe ani děti! To nikdy!“
„Já i moje děti jsme v bezpečí.“ Elain se zasmála a taky ji objala. „Minino vidění?“ Její děti přinejmenším v bezpečí byly. Dokud se nenarodí. Tolik dětí umírá v prvním roce života. Min neříkala nic kromě toho, že se narodí zdravá. A neříkala ani nic o tom, že se nespálí, ovšem to nehodlala vykládat své sestře, která se už tak tvářila provinile. „Nemáš vůči mně žádné toh. Já myslela na tebe. Mohla jsi zemřit, spálit se.“
Aviendha se odtáhla, aby se jí mohla podívat do očí. To, co v nich uviděla, ji uklidnilo, protože se pousmála. „Ale přiměla jsem to fungovat. Možná bych mohla převzít to studování. Když mě povedeš, mělo by to být naprosto bezpečné. Máme celé měsíce, než se do toho budeš moct pustit sama.“
„Ty žádný čas nemáš, Aviendho,“ prohlásila nějaká žena ode dveří. „Odcházíme. Doufám, že sis příliš nezvykla na to hedvábí. Vidím tě, Elain.“
Aviendha odskočila z objetí a prudce se začervenala. Do místnosti vstoupily dvě Aielanky, a ne jen tak nějaké. Světlovlasá Nadere, vysoká jako většina mužů a taky tak široká, byla moudrou se značnými pravomocemi mezi Gošieny, a Dorindha, s dlouhými ryšavými vlasy s bílými pramínky, byla manželka Baela, klanového náčelníka Gošienů, ale hlavně byla správkyní střechy držby Kouřové prameny, největší klanové držby. To ona promluvila.
„Vidím tě, Dorindho,“ řekla Elain. „Vidím tě, Nadere. Proč odvádíte Aviendhu?“
„Říkala jsi, že můžu zůstat s Elain a hlídat jí záda,“ bránila se Aviendha.
„To jsi říkala, Dorindho.“ Elain sestře stiskla ruku a ta její stisk opětovala. „Ty i moudré.“
Zlaté a slonovinové náramky zachřestily, jak si Dorindha posunula tmavou loktuši. „Kolik lidí potřebuješ, aby ti hlídali záda, Elain?“ zeptala se suše. „Máš jich asi stovku, kteří nedělají nic jiného, a jsou stejně tvrdé jako Far Dareis Mai.“ V úsměvu se jí prohloubily vrásky v koutcích očí. „Myslím, že ty ženy venku chtěly, abychom odevzdaly nože, než nás pustí dovnitř.“
Nadere se dotkla rohovinového jílce svého nože a v zelených očích jí plálo, i když nebylo pravděpodobné, že by gardistky něco takového skutečně žádaly. Dokonce i Birgitte, která, když šlo o Elainino bezpečí, podezírala kdekoho, neviděla, že by od Aielů hrozilo nějaké nebezpečí, a Elain přijala jisté závazky, když se s Aviendhou navzájem adoptovaly. Moudré, které se obřadu zúčastnily, jako to udělala Nadere, si mohly po paláci chodit, kam a kdy se jim zlíbilo: to byl jeden ze závazků. A Dorindha působila tak velitelským dojmem, až bylo nepředstavitelné, že by se ji někdo pokoušel zastavit.
„Tvůj výcvik se odkládal už příliš dlouho, Aviendho,“ prohlásila Nadere rázně. „Běž se převléknout do vhodného oděvu.“
„Ale já se toho od Elain tolik dozvídám, Nadere. Tkaniva, která ani ty neznáš. Myslím, že dokážu udělat v Trojí zemi déšť! A právě jsem se naučila, jak—“
„Ať ses naučila cokoliv,“ skočila jí Nadere do řeči rázně, „zřejmě jsí stejně tolik zapomněla. Jako třeba to, že jsi stále učednice. Jediná síla je to poslední, co musí moudrá znát, jinak by byly moudrými pouze ženy, které dokážou usměrňovat. Teď se běž převléknout a považuj za štěstí, že nechci, aby ses vracela jen ve své kůži a dostala řemenem. Stany už se skládají, a jestli se odchod klanu zdrží, tak tím řemenem dostaneš.“
Aviendha bez dalšího slova pustila Elaininu ruku a vyběhla z místnosti. Cestou vrazila do Naris, která zavrávorala a málem upustila velký, plátnem zakrytý podnos, který nesla. Essande mávla rukou a Sefanie hned spěchala za Aviendhou. Naris při pohledu na Aielanky vykulila oči, ale Essande ji napomenula, co že jí to trvalo tak dlouho, a nechala ji nachystat stůl. Mladá služebná se s mumlanými omluvami rozběhla.