Elain chtěla běžet za Aviendhou, zachytit každou chvilku s ní, ale Nadeřina slova ji zadržela. „Vy odcházíte z Caemlynu, Dorindho? Kam jdete?“ Jakkoliv měla Aiely ráda, nechtěla, aby se jí potulovali po venkově. Jak už byla situace nestabilní, představovali problém, i když si jenom vyrazili z tábora na lov nebo za obchodem.
„Opouštíme Andor, Elain. Za pár hodin budeme daleko za tvými hranicemi. Ohledně toho, kam jdeme, se musíš zeptat Kar’a’karna.“
Nadere se šla podívat, co Naris chystá, a ta se tak roztřásla, až málem nejeden pokrm upustila. „Vypadá to dobře, ale některé bylinky nepoznávám,“ poznamenala moudrá. „Tvoje porodní bába to všechno schválila, Elain?“
„Porodní bábu zavolám, až přijde můj čas, Nadere. Dorindho, myslím, že Rand by nechtěl, abys mi tajila, kde je. Co říkal?“
Dorindha zlehka pokrčila rameny. „Poslal posla, jednoho z těch černých kabátů, s dopisem Baelovi. Bael mi ho pochopitelně dal přečíst její tón naznačoval, že ohledně toho nikdy nebylo pochyb – „ale Kar’a’karn Baela požádal, aby to nikomu neříkal, takže ti to nemůžu prozradit.“
„Žádná porodní bába?“ ozvala se nevěřícně Nadere. „Kdo ti říká, co máš jíst a pít? Kdo ti dává správné bylinky? Přestaň se na mě dívat, jako bys měla v očích dýky, ženská. Melain je mnohem vzteklejší, než ty kdy budeš, ale i ona má dost rozumu, aby si nechala tyto věci určovat od Monaelle.“
„Má paní, chladne ti jídlo,“ poznamenala Essande mírně, ale právě s tím nádechem důrazu, jaký si déle sloužící sluha může dovolit.
Elain zaskřípala zuby a odplula k židli, za níž stála Essande. Jakkoliv si chtěla vykračovat, nedařilo se jí to. Plula. Essande vytáhla kartáč se slonovinovým hřbetem, odmotala Elain ručník z hlavy a začala jí česat vlasy, zatímco Elain jedla. Jedla hlavně proto, že pokud by to neudělala, někdo by byl poslán pro víc teplého jídla, protože Essande a její vlastní tělesná stráž by ji tu klidně držely, dokud to nesní, ale kromě vysušeného jablka, které se ještě nezkazilo, bylo jídlo rozhodně nechutné. Chleba byl křupavý, ale plný potemníků, a máčené sušené fazole, protože všechny naložené se zkazily, byly tuhé a bez chuti. Jablko bylo v misce smíchané s bylinkami – krájeným lopuchovým kořenem, několika druhy kalin, pampeliškou a kopřivovým listím – a trochou oleje a jako maso tu byl kousek kůzlete pomalu vařený v neslaném nemastném vývaru. Solí se rozhodně šetřilo, to poznala. Zabíjela by pro solené hovězí, z něhož kape omastek! Na Aviendžině talíři byl kousek hovězího, i když vypadal tuhý. To by klidně mohla požádat o víno. Na pití si mohla vybrat mezi vodou a kozím mlékem. Po čaji toužila téměř stejně jako po tlustém mase, ale i z nej slabšího musela běžet a vykonat potřebu, a i bez toho měla dost problémů. A tak jedla zcela mechanicky a snažila se myslet na cokoliv jiného než na to, co má v ústech. Aspoň kromě toho jablka.
Pokusila se z Aielanek vypáčit nějaké novinky ohledně Randa, ale zřejmě toho věděly ještě méně než ona. Nakolik to přiznávaly. Když chtěly, uměly mlčet. Ona aspoň věděla, že je někde daleko na jihovýchodě. Předpokládala, že někde poblíž Tearu, i když stejně tak mohl být na Maredské pláni nebo Páteři světa. Jinak už věděla jen to, že žije, a nic víc. Snažila se soustředit hovor na Randa v naději, že by si mohly nechat něco uklouznout, ale to by se klidně mohla snažit upravovat cihly prsty. Dorindha s Nadere měly vlastní cíl, přesvědčit ji, že okamžitě potřebuje porodní bábu. Pořád dokola mlely, jak by mohla ohrožovat sebe i děti, a nestačilo jim ani Minino vidění.
„No dobře,“ pro hlásila nakonec a praštila nožem a vidličkou. „Začnu ji dneska hledat.“ A pokud sejí to nepodaří, tak se to nikdy nedozvědí.
„Moje neteř je porodní bába, má paní,“ ozvala se Essande. „Melfane prodává bylinky a mazání v krámě na Svíčkové ulici v Novém Městě, a myslím, že se docela vyzná.“ Uhladila poslední kudmy a s potěšeným úsměvem ucouvla. „Tolik mi připomínáš svou matku, má paní.“
Elain si povzdechla. Zřejmě bude mít porodní bábu, ať chce, nebo nechce. Další, kdo zajistí, aby její jídlo nestálo za nic. No, možná by mohla porodní bába navrhnout něco na ty bolesti zad v noci a citlivá prsa. Díky Světlu, že byla ušetřena nevolností. Ženy, které dokážou usměrňovat, tímhle nikdy netrpí.
Když se Aviendha vrátila, měla na sobě opět aielské oblečení a dosud vlhkou loktuši měla přehozenou přes lokty, kolem spánků ovázaný tmavý šátek, aby jí přidržoval vlasy, a na zádech ranec. Na rozdíl od spousty náramků a náhrdelníků, co nosily Dorindha a Nadere, měla jediný stříbrný náhrdelník, složitě propracovaná kolečka, a slonovinový náramek z hustě vyřezávaných růží a trnů. Podala Elain tupou dýku. „Tohle si musíš nechat, tak budeš v bezpečí. Pokusím se tě navštěvovat, jak nejčastěji to půjde.“
„Občasná návštěva by mohla být možná,“ podotkla Nadere přísně, „ale zaostala jsi, takže se musíš snažit, abys to dohnala. Zvláštní,“ zamumlala a potřásla hlavou, „mluvit tak ledabyle o návštěvě z takové dálky. Překonat ligy, stovky lig jediným krokem. Zvláštní věci jsme se to naučili v mokřinách.“
„Pojď, Aviendho, musíme jít,“ řekla Dorindha.
„Počkejte,“ vyhrkla Elain. „Počkejte, prosím, chvilku.“ Sevřela dýku a rozběhla se do převlékárny. Sefanie právě věšila Aviendžiny modré šaty. Zarazila se a udělala pukrle, ale Elain si jí nevšímala. Otevřela vyřezávané víko slonovinové truhličky na šperky. Na náramcích, náhrdelnících a sponách ležela brož ve tvaru želvy, která vypadala jako jantarová, a sedící ženy zahalené do svých vlasů, zjevně vyřezávaná z věkem zašlé slonoviny. Byly to angrialy. Elain uložila dýku do truhličky, vybrala želvu a pak z náhlého popudu sebrala i pokroucený kamenný prsten pro snění. Jí od počátku těhotenství v podstatě nebyl k ničemu, a pokud by se jí podařilo setkat vzduch, stále měla stříbrný prsten ze spletených spirál, který sebrali Ispan.
Honem se vrátila do pokoje, kde se Dorindha s Nadere hádaly, nebo přinejmenším vedly vzrušenou debatu, zatímco Essande předstírala, že se dívá, zda tu není prach, a hladila stůl. Podle toho, jak nakláněla hlavu, ale pozorně poslouchala. Naris naskládala talíře zpátky na podnos a na Aielanky civěla s otevřenou pusou.
„Řekla jsem jí, že dostane řemenem, pokud zdržíme odchod,“ pronesla Nadere důrazně, když Elain vstoupila do místnosti. „Není to spravedlivé, když toho není příčinou, ale řekla jsem, co jsem řekla.“
„Udělej, co musíš,“ opáčila Dorindha klidně, ale hmouřila oči, což naznačovalo, že to nejsou její poslední slova. „Možná nic nezdržíme, a možná Aviendha zaplatí ráda, aby se mohla rozloučit se svou sestrou.“
Elain se nenamáhala s tím, že by se snažila Aviendhu obhajovat. Aviendha sama předváděla klid, na nějž by byla hrdá i Aes Sedai, jako by na tom, jestli dostane výprask kvůli někomu jinému, vůbec nezáleželo.
„Tyhle jsou pro tebe.“ Elain jí vtiskla do ruky prsten a brož. „Ne jako dary, obávám se. Bílá věž je bude chtít zpátky. Ale používej je podle potřeby.“
Aviendha se na předměty podívala a zalapala po dechu. „Už jenom zapůjčení je ohromný dar. Zahanbuješ mě, sestro. Nemám pro tebe dar na rozloučenou.“
„Dáváš mi své přátelství. Dala jsi mi sestru.“ Elain cítila, jak ji po tváři klouže slza. Přesto se zasmála, ale byl to slabý, rozechvělý smích. „Jak můžeš říkat, že mi nic nedáváš? Dala jsi mi všechno.“