I Aviendze se v očích leskly slzy. Přestože se ostatní dívaly, objala Elain a pevně stiskla. „Budeš mi chybět, sestro,“ zašeptala. „Moje srdce je studené jako noc.“
„Moje také, sestro,“ šeptala Elain.
„Taky mi budeš chybět. Ale dovolí mi tě občas navštívit. Tohle není navěky.“
„Ne, není to navěky. Ale stejně mi budeš chybět.“
Vzápětí by se byly možná rozplakaly, kdyby jim ovšem Dorindha nepoložila ruce na ramena. „Je čas, Aviendho. Musíme jít, jestli se máš vyhnout řemenu.“
Aviendha se s povzdechem narovnala a otřela si oči. „Kéž vždycky najdeš vodu a stín, sestro.“
A takhle rychle byly pryč. Takhle rychle se Elain cítila velice osamělá. Aviendžina přítomnost se stala jistotou, měla sestru, se kterou si mohla povídat, smát se, dělit se s ní o naděje i obavy, a tato útěcha byla pryč.
Essande vyklouzla z místnosti, zatímco se s Aviendhou objímaly, a nyní se vracela s korunkou dědičky, již vložila Elain na hlavu. Byl to jednoduchý zlatý kroužek se zlatou růží na čele. „Ať ti žoldnéři nezapomenou, s kým to mluví, má paní.“
Elain si neuvědomila, že má svěšená ramena, dokud se nenarovnala. Její sestra byla pryč, ale ona musela bránit město a získat trůn. Nyní ji bude posilovat povinnost.
16
Další následovník
Modrý přijímací pokoj, pojmenovaný pro klenutý strop s vymalovanou oblohou a bílými mraky a modré dlaždice na podlaze, byl nejmenším přijímacím pokojem v paláci, sotva deset čtverečních kroků. Protější stěnu tvořila oblouková okna s výhledem na nádvoří, stále vyplněná zasklenými špaletami kvůli jarnímu počasí, poskytující slušné osvětlení, i když venku pršelo, ale i přes dva velké krby s vyřezávanými mramorovými římsami, ozdobnou lištou a dvěma nástěnnými koberci s Bílým lvem vedle dveří, by delegaci kupců přijetí v Modrém pokoji urazilo a bankéře rozhořčilo. Nejspíš proto sem paní Harfor strčila žoldnéře, ačkoliv oni nemohli vědět, že je to urážka. Ona tu sama byla jako „dozor“ nad dvojicí olivrejovaných mladých služek, které dolévaly víno z vysokých stříbrných džbánů stojících na podnose na jednoduše vyřezávaném stolku, a na prsa si tiskla raženou koženou složku, v níž nosívala zprávy, jako by předpokládala, že se to s nimi rychle vyřídí. Halwin Norry s chomáčky bílých vlasů za ušima, jež vždy připomínaly peří, stál v rohu a také si tiskl na úzkou hruď, koženou složku. Jejich hlášení byla každodenní rutinou a poslední dobou ji obvykle nepotěšila. Právě naopak.
Přítomné varovaly dvě gardistky, které před jejím příchodem místnost prohledaly, a tak všichni stáli, když Elain vstoupila s dalšími dvěma gardistkami za zády. Deni Colford, velící gardistkám, jež nahradily Devore a ostatní, prostě ignorovala její rozkaz, ať všechny zůstanou venku. Ignorovala! Elain předpokládala, že je to hezká ukázka, když si tak pyšně vykračovaly, přesto dál skřípala zuby.
Kareane a Sareitha, formální v šátcích s třásněmi, nepatrně sklonily hlavu, ale Mellar si strhl klobouk s peřím v rozmáchlé úkloně s rukou přes krajkou lemovanou šerpu šikmo přes leštěný kyrys. Šest zlatých uzlů zdobících kyrys, tři na každém rameni, ji rozčilovalo, ale zatím to nechávala být. Měl protáhlý obličej a předvedl úsměv, který byl příliš hřejivý, ale jakkoliv chladně se k němu chovala, myslel si, že u ní má naději, protože nepopřela klevety, že děti jsou jeho. Její důvody, proč tu odpornou historku nechávala kolovat, se změnily – už své děti, Randovy děti nemusela chránit – ale nechávala to být. Dá tomu chlapovi dost času, aby si sám upletl provaz, na kterém ho pověsí. A pokud to neudělá, uplete mu ho ona.
Žoldnéři, všichni hodně ve středních letech, se za ním opozdili jen nepatrně, i když jejich úklony nebyly zdaleka tak propracované. Evard Kordwyn, vysoký Andořan s hranatou bradou, nosil v levém uchu velký rubín, a Aldred Gomaisen, malý a štíhlý, měl vyholené čelo a červené, zelené a modré pruhy mu kryly polovinu prsou, což bylo mnohem víc, než na co měl nejspíš nárok ve svém rodném Cairhienu. Hafeen Bakuvun byl prošedivělý a ozdobený tlustým zlatým kroužkem v levém uchu a na každém prstě nosil prsten s drahokamem. Domanec byl tělnatý, ale z jeho pohybů bylo zřejmé, že pod vším tím špekem jsou svaly.
„Nemáš něco na práci, kapitáne Mellare?“ otázala se Elain chladně a usedla do křesla. Bylo jich tu jen pět, s lenochy a vysokými opěradly pokrytými jednoduchou řezbou révy a listí, bez sebemenší stopy zlacení. Stála v dlouhé řadě před okny, takže každý, kdo se posadil, měl světlo za zády. Za jasného dne ti, kdo přišli na audienci, museli mhouřit oči v prudké záři. Naneštěstí o tuto výhodu dnes přišla. Dvě gardistky zaujaly postavení za ní a po stranách, ruce položené na meči, a upřeně sledovaly žoldnéře. Bakuvun se nad tím usmál a Gomaisen si třel bradu, aby zakryl potměšilý úsměv. Ženy na sobě nedávaly znát, že by se jich to dotklo. Věděly, k čemu jejich stejnokroje slouží. Elain věděla, že by rychle smázly každý úsměv, kdyby musely tasit zbraně.
„Mou první povinností nade vším ostatním je chránit tebe, má paní.“ Mellar si uvolnil meč a prohlížel si žoldnéře, jako by čekal, že po Elain skočí. Nebo možná po něm. Gomaisena to hořce pobavilo, Bakuvun se zasmál nahlas. Všichni tři měli prázdné pochvy, Kordwyn dvě na zádech. Žádný žoldnéř nesměl vstoupit do paláce byť jen s dýkou.
„Vím, že máš jiné povinnosti,“ opáčila Elain nevzrušeně, „protože jsem ti je přidělila, kapitáne. Cvičit muže, které jsem přivedla z venkova. Netrávíš s nimi tolik času, kolik jsem očekávala. Máš na starosti výcvik celé kumpanie, kapitáne.“ Kumpanie starců a kluků, to by ho určitě mělo dostatečně zabavit. S jejími gardistkami rozhodně moc času netrávil, přestože jim velel. Což bylo nakonec v pořádku. Rád je štípal do pozadí. „Radím, abys za nimi zašel. Hned.“
Mellarovi se úzkým obličejem mihl vztek – opravdu se roztřásl! – ale okamžitě se ovládl. Zmizelo to tak rychle, až měla dojem, že si to snad jen představovala. Věděla však, že tak to není. „Jak přikazuješ, má paní,“ opáčil hladce. I jeho úsměv byl takový úlisné uhlazený. „Sloužit ti dobře je mou ctí.“ S další rozmáchlou úklonou vykročil ke dveřím a v podstatě se naparoval. Jeho vystupování mohlo na delší dobu narušit opravdu jen máloco.
Bakuvun se znovu rozesmál a zvrátil hlavu dozadu. „Muž dneska nosí tolik krajky, no tohle. Pořád jsem čekal, že nám nabídne, že nás bude učit tancovat.“ Cairhieňan se také zasmál, ošklivě, hrdelně.
Mellar ztuhl a zadrhl se mu krok, pak zrychlil natolik, že ve dveřích vrazil do Birgitte. Spěchal dál, aniž by ji žádal, aby se omluvila, a ona se za ním zamračila – z pouta se nesl hněv, rychle potlačený, a netrpělivost, která přetrvala – než se za ním zavřely dveře. Postavila se vedle Elainina křesla a ruku položila na opěradlo. Tlustý cop neměla zdaleka tak pěkně učesaný jako obvykle, když si ho musela rozplést, aby si usušila vlasy, ale uniforma hlavního kapitána jí slušela. S vysokými podpatky byla vyšší než Gomaisen. Když chtěla, uměla působit velitelským dojmem. Žoldnéři sejí lehce ukláněli, uctivě, ne podlézavě. Pokud k ní snad měli zpočátku nějaké výhrady, jen málokdo z těch, kdo ji viděli používat luk či se vystavovat nebezpečí, si je pěstoval dál.
„Mluvíš, jako bys kapitána Mellara znal, kapitáne Bakuvune.“ Elain do toho vložila jen náznak otázky, tón zachovávala ledabylý. Birgitte se snažila vysílat poutem sebedůvěru odpovídající jejímu výrazu, ale stále se do toho zaplétala ostražitost a obavy. A všudypřítomná únava. Elain zaťala zuby, aby potlačila zívnutí. Birgitte si bude muset odpočinout.