„Už jsem ho párkrát viděl, má paní,“ odpověděl Domanec opatrně. „Nanejvýš tak třikrát, řekl bych. Ano, víckrát to nebylo.“ Naklonil hlavu a díval se na ni téměř úkosem. „Víš, že se v minulosti živil stejným řemeslem jako já?“
„Nesnažil se to nijak zatajit, kapitáne,“ pravila, jako by ji téma přestalo bavit. Pokud by si nechal uklouznout něco zajímavého, mohla by zajistit, že ho vyslechnou o samotě, ale nestálo to za to riziko, že kdyby naléhala, Mellar by zjistil, na co se ptala. Pak by mohl utéct dřív, než se dozví, co chtěla vědět.
„Opravdu potřebujeme Aes Sedai, má paní?“ zeptal se Bakuvun. „Ty druhé Aes Sedai,“ dodal s pohledem na její prsten s Velkým hadem. Natáhl ruku se stříbrným pohárem a jedna ze služek mu honem dolila. Obě byly hezké, což možná nebyla nejlepší volba, ale Reene neměla moc z čeho vybírat. Většina služek byla buď mladá, nebo stará a zdaleka ne tak čiperná jako kdysi. „Celou dobu, co jsme tam byli, se akorát snažily dostat do nás bázeň před mocí a vlivem Bílé věže. Já si Aes Sedai vážím jako každý, to ano, opravdu, ale začne být otravné, když se střídají, aby člověka zastrašily. To mi věř, má paní.“
„Moudrý člověk vždycky chová Věž v bázni,“ podotkla Sareitha klidně a upravila si šátek s hnědými třásněmi – možná proto, aby k němu přilákala pozornost. Měla hranatý, tmavý obličej dosud postrádající bezvěkost, a přiznala, že po tom touží.
„Jenom hlupák se Věže nebojí,“ pospíšila si taky Kareane. Byla zelená, velká, s rameny širokými jako chlap, a nepotřebovala žádná gesta. Její měděná tvář hlásala, co je zač, každému, kdo věděl, co má hledat, stejně hlasitě jako prsten na pravém ukazováku.
„Co já slyšel,“ podotkl Gomaisen ponuře, „je Tar Valon v obležení. Bílá věž je prý rozdělená a jsou dvě amyrlin. Dokonce jsem slyšel, že samotnou Věž obsadily černé adžah.“ Kurážný chlapík, že tyhle klepy opakoval před Aes Sedai, ale při řeči sebou trhl. Trhl sebou a hned pokračovaclass="underline" „Koho se teda máme bát?“
„Nevěř všemu, co slyšíš, kapitáne Gomaisene.“ Sareitin hlas byl nevzrušený, prostě konstatovala nesporný fakt. „Pravda má víc odstínů, než si možná myslíš, a vzdálenost často pokřiví pravdu do něčeho, co je hodně vzdálené od faktů. Lži o sestrách mezi přáteli Temného je nicméně nebezpečné opakovat.“
„Měl bys věřit tomu,“ dodávala Kareane stejně klidně, „že Bílá věž je Bílá věž, dnes a vždycky. A ty tu stojíš před třemi Aes Sedai. Měl by sis dávat pozor na jazyk, kapitáne.“
Gomaisen si přejel hřbetem ruky přes ústa, ale v tmavých očích měl vzdor. Uštvaný vzdor. „Jenom říkám, co se povídá v každé ulici,“ zamumlal.
„Přišli jsme se sem bavit o Bílé věži?“ ozval se Kordwyn a zamračil se. Než pokračoval, dopil víno, jako by ho mluvení znervózňovalo. Kolik toho už vypil? Vypadal trošku nejistý v kolenou a malinko šišlal. „Věž je stovky lig daleko, a co se děje tam, do toho nám nic není.“
„To je pravda, příteli,“ řekl Bakuvun. „Pravda. Naším řemeslem jsou meče. Meče a krev. Což nás, má paní, přivádí ke špinavé otázce zakmital tlustými, oprstenovanými prsty – „zlata. Každý den ztrácíme muže, den za dnem, a konec je v nedohlednu. A ve městě se dá najít jen pár vhodných náhrad.“
„Jak jsem zjistil, tak žádné,“ zamumlal Kordwyn a prohlížel si služebnou, která mu dolévala. Ta se pod jeho upřeným pohledem začervenala a rychle mu nalila, až víno vyšplíchlo na dlažbu a paní Harfor se zamračila. „Ti, kteří by se možná hodili, se zapisují ke Královnině gardě.“ To byla pravda; každý den bylo víc zájemců. Královnina garda bude pozoruhodný oddíl. Nakonec. Naneštěstí bude většině těch mužů trvat celé měsíce, než dokážou ovládat meč, aniž by si propíchli nohu, a víc, než budou k něčemu v boji.
„Jak říkáš, příteli,“ zamumlal Bakuvun. „Jak říkáš.“ Upřel široký úsměv na Elain. Možná chtěl vypadat přátelsky, možná rozumně, ale jí připadal jako někdo, kdo se jí pokouší prodat zajíce v pytli. „Ani po tom, co tu skončíme, nebude snadné najít muže, má paní. Vhodné muže nenajdeš pod listem zelí, to tedy ne. Méně lidí znamená méně peněz pro příští práci. Nevyvratitelný fakt. Je podle nás jenom spravedlivé, abychom dostali kompenzaci.“
Elain se zmocnil hněv. Mysleli si, že je dost zoufalá, aby si je držela za každou cenu. To si mysleli! A horší bylo, že měli pravdu. Tito tři muži zastupovali víc než tisíc dalších. I s tím, co ji přivedl Guybon, by to byla bolestná ztráta. Zvlášť kdyby si ostatní žoldnéři začali myslet, že její věc je ztracená. Žoldnéři jsou neradi na prohrávající ztraně. Utekli by jako krysy před požárem, jen aby se tomu vyhnuli. Hněv vzplál, ale ona se ovládla. Jen tak tak. Opovržení však z hlasu nedostala. „Mysleli jste si snad, že nebudete mít žádné oběti? Čekali jste, že se postavíte na hlídku a budete brát zlato, aniž byste vůbec tasili meče?“
„Upsali jste se za určité množství zlata na den,“ přisadila si Birgitte. Neřekla kolik, protože každá kumpanie si vyjednala vlastní dohodu. To poslední, co potřebovali, bylo, aby na sebe začaly žoldnéřské kumpanie žárlit. Už tak to vypadalo, že polovina rvaček v šenku, které garda zklidňovala, vypukala mezi muži z různých kumpanií. „Pevnou částku. Abych to řekla krutě, čím víc mužů ztratíte, tím víc vyděláte.“
„Ach, hlavní kapitáne,“ opáčil tlusťoch nevzrušeně, „ty ale zapomínáš na peníze za smrt, které je třeba vyplatit vdovám a sirotkům.“ Gomaisen se začal dusit a Kordwyn na Bakuvuna nevěřícně zazíral a pak se to pokoušel zakrýt tím, že znovu vyprázdnil pohár.
Elain se třásla, ruce na lenoších zaťaté v pěst. Nepodvolí se hněvu. Nepodvolí! „Žádám, abyste dohodu dodrželi,“ prohlásila chladně. No, aspoň se nevztekala. „Dostanete zaplaceno, k čemu jste se upsali, včetně obvyklého zlata za vítězství, až získám trůn, ale ani měďák navíc. Pokud se pokusíte z dohody vycouvat, budu předpokládat, že převléknete kabáty a přejdete k Arymille, v kterémžto případě nechám vás a vaše kumpanie zatknout a vysadit za bránu bez mečů a koní.“ Služebná dolévající Kordwynovi víno, najednou vyjekla a odskočila a třela si bok. Hněv, který Elain potlačovala, vzplál bílým žárem. „A pokud se některý z vás ještě jednou odváží obtěžovat moje ženy, vyhodím jeho i jeho kumpanii bez mečů, koní i bot! Je to jasné?“
„Velmi jasné, má paní.“ Z Bakuvunova hlasu zazníval chlad. Rty měl stisknuté. „Opravdu velmi jasné. A teď, protože náš… hovor… zřejmě skončil, smíme se vzdálit?“
„Dobře si to rozmyslete,“ promluvila náhle Sareitha. „Vybere si Bílá věž na Lvím trůně Aes Sedai, nebo hlupačku, jako je Arymilla Marné?“
„V tomto paláci počítejte s Aes Sedai,“ dodala Kareane. „Spočítejte si Aes Sedai v Caemlynu. V Arymillině táboře není jediná. Počítejte a spočítejte si, koho bude Bílá věž podporovat.“
„Počítejte,“ řekla Sareitha, „a nezapomínejte, že nevole Bílé věže může být osudná.“
Bylo těžké uvěřit, že jedna z nich musí být černá adžah. Ale musela být. Pokud to ovšem nebyla Merilille. Elain doufala, že není. Měla ji ráda. Ale na druhou stranu měla ráda i Kareane a Sareithu. Ne tolik jako Merilille, ale ráda je měla. Ať se na to podívala z kterékoliv strany, žena, kterou měla ráda, byla temná družka – a trest za to byl smrt.