Když žoldnéři odešli s urychlenými poklonami, paní Harfor poslala služky pryč i se zbylým vínem. Elain se opřela a vzdychla si. „To jsem zvládla špatně, co?“
„Žoldnéři vyžadují pevnou ruku na otěžích,“ opáčila Birgitte, ale z pouta se nesly pochyby. Pochyby a obavy.
„Jestli smím něco říct, má paní,“ promluvil Norry svým suchým hlasem, „nevím, co jiného jsi mohla dělat. Mírnost by je byla osmělila k dalším požadavkům.“ Stál tak nehybně, až Elain málem zapomněla, že tu je. Zamrkal a vypadal jako brodivý pták přemýšlející, kam se poděla voda. Oproti upravenosti paní Harfor měl na tabardu a na prstech kaňky od inkoustu. Se zřetelnou nechutí se zadívala na koženou složku v jeho rukou.
„Necháte nás, prosím, Sareitho, Kareane?“ požádala. Nepatrně zaváhaly, ale mohly se jenom uklonit a odplout z místnosti jako labutě. „A vy dvě taky,“ dodala Elain přes rameno ke gardistkám. Ony ani nehnuly brvou!
„Ven!“ štěkla Birgitte a trhla hlavou, až se jí cop zhoupl. „Hned!“ No na její rozkaz tedy skočily! Spěchaly ke dveřím tak rychle, až málem běžely!
Když se za nimi zavřely dveře, Elain se zamračila. „Světlo mě spal, nechci slyšet žádné zatracené špatné zprávy, ne dneska. Nechci slyšet, kolik z jídla přiváženého z Illianu a Tearu je zkažené už na začátku. Nechci slyšet o žhářství, mouce plné potemníků nebo žumpách, kde se krysy množí rychleji, než je lze zabíjet, či o rojich much tak hustých, až by si jeden myslel, že Caemlyn je špinavý chlív. Chci slyšet pro změnu nějakou zatraceně dobrou zprávu.“ Světlo ji spal, ale že mluvila trucovitě! Popravdě se trucovitě cítila. To ji žralo. Snažila se získat trůn a chová se jako děcko v dětském pokoji!
Pan Norry a paní Harfor si vyměnili pohledy, což vše jenom zhoršilo. Pan Norry s lítostivým povzdechem pohladil složku. Měl svá čísla rád, i když byla neveselá. Aspoň že už se necukal, že má podávat hlášení před jinými lidmi. No, ne moc. Žárlili na vlastní záležitosti, sledovali, zda ten druhý nepřekročí nějakou pomyslnou hranici, a hned hlásili, pokud se tak stalo. Přesto se jim dařilo úspěšně vést palác i město. Jen s menším štěkáním.
„Máme soukromí, má paní?“ zeptala se Reene.
Elain se zhluboka nadechla a provedla cvičení novicek, které ji však nijak neuklidnilo, a pak se pokusila uchopit pravý zdroj. K jejímu překvapení k ní saidar přišel snadno a naplnil ji sladkostí života a radosti. Ataky ji uklidnil. Vždycky to tak bylo. Hněv či žal nebo těhotenství uchopení jediné síly ztěžovaly, ale jakmile ji jednou naplnila, přestala jí nálada skákat sem a tam. Hbitě setkala oheň a vzduch se stopami vody, ale když skončila, pravý zdroj nepropustila. Pocit, že je naplněná jedinou silou, byl úžasný, ale zdaleka ne tolik, jako vědět, že vzápětí nezačne bezdůvodně brečet nebo křičet kvůli blbosti. Nakonec, nebyla tak hloupá, aby natáhla příliš.
„Máme soukromí,“ potvrdila. Jejích ochran se dotkl saidar a hned zmizel. Nastražila uši. Tohle nebylo poprvé. S tím, kolik žen v paláci mohlo usměrňovat, by byl div, kdyby se žádná nepokoušela špehovat, ale Elain si přála, aby věděla, jak dotyčného vystopovat. Zatim se sotva opovažovala říct něco důležitého bez nastavených ochran.
„Potom mám trochu dobrou zprávu,“ řekla paní Harfor a přendala si složku, ale neotevřela ji, „od Jona Skellita.“ Bradýř svědomitě nosil Arymille zprávy, které předem schválila Reene, a vracel se s tím, co se v táborech za městem dozvěděl. Byl v žoldu Naean Arawn, ale ta, jelikož podporovala Arymillin nárok, by se sní o Skellitovy zprávy jistě podělila. Naneštěstí se mu zatím nepodařilo zjistit nic důležitého. „Arymilla a hlavy rodů, které podporují jeji záměr, hodlají být první, kdo vjede do Caemlynu. Zřejmě se tím neustále pyšní.“
Elain si povzdechla. Arymilla a ostatní se drželi pohromadě a přejížděli z tábora do tábora, aniž by v tom byl nějaký vzorec, co by viděla. Pak by bylo jednoduché poslat vojáky průchodem, aby se jich zmocnili a usekli opozici hlavu. Nakolik jsou nakonec takové věci jednoduché. I za nej lepších okolností by umírali lidé, některé hlavy rodů by mohly uniknout, ale i kdyby se podařilo chytit jenom Arymillu, znamenalo by to konec. Elenia a Naean by se veřejně vzdaly svých nároků, což je nevratné. Ty dvě by mohly podporovat Arymillu dál, pokud by zůstaly na svobodě – spojily se s ní příliš těsně – ale s Arymillou v ruce by Elain musela řešit jen opozici čtyř dalších velkých rodů. Jako by to bylo snadné. Zatím veškeré snahy v tomto směru selhaly. Třeba dnešek přinese dobré zprávy v této věci. Jenomže tahle zpráva nebyla k ničemu. Pokud by Arymilla a ostatní vjížděli do Caemlynu, znamenalo by to, že město už padá. Hůř, pokud se tím Arymilla pyšní, musí věřit, že k tomu dojde brzy. Byla sice v mnoha ohledech hloupá, ale úplně ji podceňovat by byla chyba. Svůj nárok neprotlačila tak daleko, kdyby byla skutečně blbá.
„Tohle je ta tvoje dobrá zpráva?“ zeptala se Birgitte. I ona chápala, co to naznačuje. „Upřesnění, kdy k tomu má dojít, by pomohlo.“
Reene rozhodila rukama. „Arymilla jednou dala Skellitovi vlastnoručně zlatou korunu, má paní. Předal mi ji jako důkaz, že se napravil.“ Stiskla rty. Skellit se zachránil před oběšením, ale nikdy nezískal zpět její důvěru. „To bylo jedinkrát, kdy se k ní dostal na deset kroků. Musí si vystačit s tím, co vyzví při žvanění s ostatními muži.“ Zaváhala. „Velice se bojí, má paní. Lidé v těch táborech si jsou jistí, že město dobudou během několika dní.“
„Bojí se natolik, aby kabát převlékl potřetí?“ zeptala se Elain tiše. K té druhé záležitosti se stejně nedalo nic říct.
„Ne, má paní. Kdyby Naean nebo Arymilla zjistily, co udělal, je mrtvý muž, a on to ví, ale bojí se, že jestli město padne, tak to zjistí. Myslím, že brzy uteče.“
Elain ponuře kývla. Žoldnéři nebyli jediné krysy, které prchají před ohněm. „Máš ty nějaké dobré zprávy, pane Norry?“
První úředník jen mlčky stál, hladil rytou koženou složku a snažil se vypadat, že Reene vůbec neposlouchá. „Myslím, že paní Harfor překonám, má paní.“ V jeho úsměvu mohl být náznak vítězoslávy. Poslední dobou bylo vzácné, že by měl lepší zprávy. „Našel jsem muže, o němž jsem přesvědčený, že dokáže Mellara úspěšně sledovat. Smím ho přivést?“
Tak to byla vynikající zpráva. Pět mužů zemřelo, když se snažilo Doilina Mellara sledovat, když v noci vyrazil do města, a taková „náhoda“ působila nepřirozeně. Poprvé to vypadalo, že muž narazil na berku, a ji nenapadlo nic kromě toho, že vdově toho muže zřídila penzi. Gardě se podařilo zločin utajit – kromě žhářství aspoň lupiči používali tmavé pláště. Zbývající čtyři dopadli stejně, zabilo je bodnutí nožem, vrah jim vyprázdnil měšce, ale jakkoliv nebezpečné byly ulice v noci, taková náhoda byla opravdu neuvěřitelná.
Když kývla, hubený stařík spěchal ke dveřím, otevřel je a vystrčil z nich hlavu. Neslyšela, co říká – ochrana fungovala oběma směry – ale za chvilku vstoupil urostlý gardista a strkal před sebou šourajícího se muže s pouty na zápěstích a kotnících. Všechno na něm vypadalo… průměrně. Nebyl tlustý ani hubený, vysoký ani malý. Vlasy měl hnědé, v žádném odstínu, který by dokázala pojmenovat, a oči také. Měl tak obyčejný obličej, že by ho sama těžko dokázala popsat. Nic na něm nevynikalo. Šaty měl stejně tuctové, prostý hnědý kabát a spodky ani z nejlepšího sukna, ani z nejhoršího, trochu pomačkané a lehce ušpiněné, jednoduše tlačený pás s prostou kovovou přezkou, jaká mohla mít v Caemlynu deset tisíc sobě podobných. Zkrátka, byl pozoruhodně nepozoruhodný. Birgitte kývla gardistovi, ať muže zastaví před křesly, a poslala ho ven.