Jednoho pozdního odpoledne, když jsem kráčel v zadumání pro vodu ke studni, tak jak jsem stoupal, nejdříve jsem cítil a pak jsem i viděl, jak na pokraji lesa, opřen rukou o strom, stojí Zdeněk, ten slavný bývalý číšník, ten můj kolega z hotelu Tichota, který se na mne teď upřeně dívá… A já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem věděl, že se na mne přijel schválně jen tak podívat, že se mnou ne nechce, ale nepotřebuje mluvit, že mne chce pouze vidět, jak jsem se zapojil do tohoto opuštěného života, protože Zdeněk je teď velikým pánem v politickém životě, je obklopen spoustou lidí, avšak to jsem věděl, že je zrovna asi tak sám, jako jsem já… A pumpoval jsem vodu, zvířátka se dívala na moji práci, a já jsem dál cítil, jak všechny moje pohyby sleduje Zdeněk, tak jsem si dával záležet na tom, abych pumpoval, jako bych nebyl viděn, avšak dobře jsem věděl, že Zdeněk ví, že já o něm v tom lese vím. A pak jsem se pomalu sehnul, držel jsem se uch putýnek, dával jsem čas, aby Zdeněk se jen tak pohnul, protože já slyším na několik set metrů každý pohyb, každý zvuk, ptal jsem se tak Zdeňka, jestli mi chce něco říct, ale on mi nic říct nepotřeboval, stačilo mu, tak jako mně, že jsme na světě, a že se mu po mně zastesklo, tak jako jsem na něj častokrát vzpomínal já. A tak jsem zvedl dvě putýnky a sestupoval ke stavení, za mnou kráčel koník, za ním koza a kočka, tak jsem opatrně našlapoval, voda z putýnky mi šplíchala na gumové holínky a já jsem věděl, že až položím putýnky na zápraží a otočím se, tak Zdeněk už tam nebude, že odejde spokojen někam k vládnímu autu, které na něj čeká za lesy, že odjede ke své práci, která jistě je těžší než ten můj útěk do samoty. Myslel jsem na pana profesora literatury, když Marcele říkal, že pravý a světový člověk je jen ten, kdo umí přejít do anonymity, kdo se dovede oprostit od falešného já. A když jsem postavil putýnky a otočil jsem se, Zdeněk už z lesa odešel. A já jsem souhlasil, že to tak má být, že ač jsme každý někde jinde, jedině tímhle způsobem jsme si spolu pohovořili a tak jsme si tichem vyříkali, co máme na srdci a jaký je náš světový názor. Ten den pak začal padat sníh, vločky veliké jako poštovní známky, klidný sníh, který k večeru vystřídala vánice. Pramen čiré a pořád stejně studené vody dál tekl ve sklepě do žlabu vysekaného z kamene, chlév byl na chodbě vedle kuchyně. A koňský hnůj, který jsem na radu vesničanů nechával v maštali, byl teplý a vyhříval kuchyň tak, jako by to bylo ústřední topení. Tři dny jsem se díval na pohybující se sníh, který šustil jako malincí motýli, jak slepice, jak z nebe padající kvítí. Moje cesta se zasypávala sněhem víc a víc, třetího dne byla zasypána tak, že splývala s okolím, a nikdo by neuhádnul, kudy ta cesta jde. Ten třetí den jsem ale vytáhl staré saně, našel jsem i rolničky, kterými jsem každou hodinu třásl a usmíval jsem se, protože ty rolničky a jejich třesk mi dávaly představu, že zapřáhnu koníčka a pojedu nad mojí cestou, jak se budu nad ní vznášet, jak nás bude dělit ten sněhový polštář, ta peřina, ten tlustý bílý koberec, to napumpované bílé prostěradlo přikrývající celý kraj…, spravoval jsem saně a ani jsem si nevšiml, že sníh mi už dosahoval k samému oknu a pak se navršil až do půli oken. Té chvíle, když jsem se zadíval a polekal jsem se, jak dostoupla ta sněhová povodeň, viděl jsem tu moji chalupu i se zvířátky viset na řetěze ze samého nebe, chalupy odloučené od světa, a přesto až po okraj plné, zrovna tak jako ta zrcadla se zasutými a zapomenutými, ale přesto jemnou mázdrou tam přilepenými obrazy, které lze povolat a vyvolat nazpátek ne víc než obrazy, kterými já jsem vystlal ta zrcadla, nebo lépe řečeno, kterými byla vystlána a vroubena moje cesta tady, už zasypaná sněhem času, který minul, zatímco vzpomínka měla jediná možnost kdykoliv vyhmatat tak jako zkušená ruka tepnu pod kůží a zjistit, kudy tekl a teče, a tedy bude v blízké budoucnosti téct život…, a já jsem se té chvíle polekal, že kdybych umřel, tak všechno to neuvěřitelné, které se stalo skutkem, že všechno odejde, že lepší člověk je ten, jak říkal pan profesor estetiky a francouzské literatury, ten, který se líp vyjadřuje…, a já jsem pocítil touhu všechno, jak to bylo, napsat, aby i ostatní lidé si to mohli ne přečíst, ale tím, co říkám, si před sebou namalovat všechny ty obrazy, které se navlíkaly jak korálky, jak růženec na dlouhou nit mého života, který neuvěřitelně jsem zastihl tady, dívajícího se očima a žasnoucího nad padajícím sněhem, kterého napadlo chalupě po pás… A tak každý večer, když jsem seděl před zrcadlem a za mnou seděla na výčepu kočka a hlavičkou ducala do mého obrazu v zrcadle, jako bych to byl já, a já jsem se díval na svoje ruce, a venku hučela jako povodeň ta sněhová vánice, tak čím déle jsem se díval na svoje ruce, dokonce jsem je zvednul, jako bych se sám sobě vzdával, a díval jsem se do zrcadla na ty moje ruce a pohybující se prsty, viděl jsem před sebou zimu, ten sníh, viděl jsem, že budu odhrabávat sníh, odhazovat a hledat cestu, a dál každý den, dál hledat cestu k vesnici, možná že i oni budou hledat cestu ke mně…, a řekl jsem si, že ve dne budu hledat cestu k vesnici a večer budu psát, hledat cestu nazpátek a pak po ní jít a odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost…, a tak se pokusit, abych se i písmem a psaním vyptával sám na sebe.
Na štědrý den zase padal sníh a zavál cestu, kterou jsem pracně skoro každý měsíc hledal a obnovil. Taková zídka to byla ze sněhu, takový příkop až po prsa, dostal jsem se až do poloviny vzdálenosti od hostince a obchodu, kde jsem byl naposledy o Dušičkách. Poprašek se večer třpytil jako flitr na visacích kalendářích a já jsem ustrojil stromeček a upekl cukroví. Rozsvítil jsem stromeček a z chlíva vyvedl koníka a kozu. Kočka seděla u kamen na cínovém pultu. Vytáhl jsem zase frak, oblékal jsem se, ale nešlo mi to, knoflíčky mi padaly z tvrdých prstů a ruce jsem měl od práce tak toporné, že jsem si nedovedl pořádně uvázat bílého motýlka, z kufru jsem vytáhl a vyleštil i pemsky, ty střevíce, které jsem si koupil, když jsem byl číšníkem v hotelu Tichota. A když jsem si natáhl modrou šerpu a připnul k boku hvězdu, ta hvězda zářila víc než stromeček a koník i koza se na mne dívali a lekali se, že jsem je musel chlácholit. Pak jsem si připravil večeři, konzervu guláše s bramborami. Koze jsem dal výslužku, že do pití jsem jí nakrájel jablka. Zrovna tak i koník, který jako každou neděli obědval se mnou, stál u dlouhého dubového stolu a z misky vybíral a chroupal jablka. Ten koník měl pořád utkvělou představu, že jej tady nechám a že mu odjedu. Kam jsem šel, tam šel za mnou, a koza, která byla zvyklá na koníka, šla za ním, a kočka, která byla závislá na kozím mléku, kam se hnulo kozí vemeno, tam kráčela i kočka. Tak jsme chodili do práce i z práce. Když jsem na podzim chodil sekat otavy, tak všichni chodili za mnou, dokonce když jsem šel na záchod, hnula se zvířata za mnou a hlídala mne, abych neutekl… To akorát první týden, když se mi zjevila ta dívka z čokoládovny Orion, tak jsem tak po ní zatoužil, tak jsem ji chtěl vidět, zdali ještě chodí s knihami pod paží do té fabriky na čokoládu, tak jsem dostal stesk po ní, sbalil jsem to nejnutnější a ještě před rozbřeskem jsem se vydal do vesnice a tam jsem čekal na autobus, ale když autobus dojel, a už jsem dával nohu na první schůdek, viděl jsem, jak od té mé cesty vyběhl koník a za ním pes a pak se pajdala koza…, a rovnou ke mně, a tak se na mne dívala ta zvířata, a tak mne tiše prosila, abych je tady nenechával, a když mne obstoupila, tak se ještě objevila ta divoká kočka a vyskočila na lavici, kam se dávají konve s mlíkem, nechal jsem odejet autobus a vrátil jsem se se zvířaty, která od té doby ze mne nespustila oči, ale snažila se mě nějak rozveselit, kočka poskakovala jako nějaké koťátko, koza se snažila se mnou beranit a žertem se mnou poskakovala na dvou a chtěla mne ducnout do hlavy, jen koník neuměl nic, ale každou chvíli mne vzal jemnýma pyskama za ruku a díval se na mne, ale z očí mu šlehala hrůza… Po večeři, jako ostatně každý den, koník se stočil u kamen a sladce vzdychal, koza si lehla vedle něj, a já jsem pokračoval v psaní svých obrazů, zamyslel jsem se, a ty obrazy mi byly nejdřív tak nejasné, dokonce nějaký zbytečný obraz jsem napsal, ale najednou se mi to rozepsalo a já jsem popisoval stránku za stránkou, pořád ten obraz přede mnou míjel rychleji a rychleji, než jsem stačil psát, a ten předstih obrazů mi nedával spát, neslyšel jsem ani, zda je venku vichřice nebo měsíc tak svítí, až praskají okenní tabulky, já jsem jen den ze dne uklízel cestu a při tom odklízení sněhu jsem myslil na tu svoji cestu večer, až nasadím pero a co začnu psát, už vždycky dopředu ve dne jsem to měl promyšlené, takže večer jsem jen opisoval to, nač jsem při práci na cestě myslel, a večer čekala i zvířata, protože zvíře má rádo klid, jen sladce vzdychala ta zvířátka, a já jsem si vzdychnul též a psal jsem dál, přiložil jsem kus pařezu do kamen a plamen tiše předl a v komíně vzdychala meluzína a pode dveřmi proběhl vítr… O štědrovečerní půlnoci se pod okny objevila světla. Odložil jsem pero a neuvěřitelné se stalo skutkem. Vyšel jsem před stavení a tam na saních s pluhem se ke mně prodrali z druhé strany vesničané, několik těch zbědovaných, ztroskotaných občanů, kteří vysedávali v hostinci a kterým se po mně tak zastesklo, že mi zastřelili vlčáka a teď se pluhem a na saních dostali až ke mně…, pozval jsem je do hospody, do toho mého nynějšího bydliště…, když se na mne dívali, všiml jsem si, čemu se diví. Kde jsi to vzal? Kdo ti to dal? Proč ses tak postrojil? Řekl jsem, posaďte se, pánové, jste zase vy mými hosty, já jsem bejval číšníkem, a oni se mne lekali, a jako by litovali, že sem přijeli… A co ta šerpa a co ten řád?, povídám, to jsem dostal před moc lety, protože já jsem ten, který obsluhoval habešského císaře… Koho obsluhuješ teďka? lekali se. Tady, jak vidíte, moje hosty, a ukázal jsem na koníka a kozu, ale ti už vstali a chtěli ven, ducali do dveří a já jsem jim otevřel a oni jeden za druhým šli chodbou do svého chlívka. Avšak ten frak a blýskavý řád a ta modrá šerpa polekaly vesničany natolik, že zůstali stát, pak mi gratulovali a přáli příjemné prožiti svátků, a pozvali mě, abych přijel na svatoštěpánský oběd. A odcházeli, viděl jsem záda v zrcadlech, a když i z okenních tabulek se vzdálila světla a lucerny a rolničky odřehtaly a odsupěl sněhový pluh, stál jsem před zrcadlem sám, díval jsem se na sebe, a čím víc jsem se na sebe díval, tím víc jsem se lekal, tak jsem se lekal, jako bych byl u někoho cizího, u někoho, kdo se zbláznil…, dýchnul jsem na sebe, až jsem se políbil v tom chladném skle, pak jsem nastavil loket a z mlžiny jsem se očišťoval loktem fraku, až jsem stál zase v zrcadle s hořící lampou jako sklenkou nabízející se k přípitku. A za mnou se tiše otevřely dveře, ztuhnul jsem…, a vešel koník a za ním koza, kočka vyskočila na cín pultu u kamen a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného, protože já jsem opravdu žákem vrchního pana Skřivánka, který obsluhoval anglického krále, a já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře, a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád, a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh…, jak neuvěřitelné se stalo skutkem.
Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.
Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla. tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se stáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí nechat text tak, jak je, v prvních záběrech, a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti, anebo – pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, ať to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!
P. S.
Ten letní měsíc, kdy jsem tento text psal, jsem žil pod dojetím „umělé vzpomínky“ Salvadora Dalího a Freudova „uskřínutého afektu, který nachází průchod v řeči“.