A pak jsme se zvedli a šli jsme nazdařbůh cestičkou, kterou já jsem nikdy nešel, mysleli jsme na tatínka našeho šéfa, jak ve vesnické hospodě se dobrácky na léto odstěhoval do sklepa, aby nedopadl jako máslo, jak tam točil pivo, jak tam spal, a ta cestička nás dovedla mezi tři stříbrné smrky, a já jsem zůstal stát, skoro jsem se polekal. Zdeněk se polekal ještě víc a vzal mi za rukáv a zabreptal, no tohle…, a před námi stál malinký domeček, taková perníková chaloupka, jako na nějakém divadle byl ten domek, došli jsme až k němu a před ním byla malinká lavička a okénko bylo tak maličké jak od komůrky u vesnické chalupy a dveře na kliku jako do sklepa, kdybysme tam chtěli vejít, tak i já bych se musel sehnout, ale dveře byly zavřené…, a tak jsme se zastavili a dívali jsme se okýnkem, a dívali jsme se tam pět minut a pak jsme se na sebe podívali a začali jsme se skoro bát, husí kůže mi běhala po rukách, tam v tom domečku bylo všechno přesně tak jako v jednom pokoji našeho hotelu, ten samý malinký stoleček, židličky, všechno jako pro děti, i ty samý záclony tam byly, i ten samý stolek na květiny, a na každé židličce seděla panenka nebo medvídek, na zdích byly dvě rechničky a na nich jakoby v krámě všelijaké dětské hračky, celá stěna plná hraček, bubínky a švihadla, všechno tak pečlivě srovnané, jako by chvíli před námi to někdo rovnal, jen pro nás narafičil, abychom se polekali nebo dojali…, celá chaloupka se stovkou dětských hraček…! A najednou se ozvalo pískání, ne to varovné, abychom dělali, abychom neleželi, ale pískání ve stavu nouze, kterým šéf nás svolává, a rozběhli jsme se a běželi jsme, vzali jsme to přes louku a urousaní jsme odbočkou jeden za druhým přeskočili plot…
Tak každý večer hotelu Tichota byl těhotný očekáváním až k prasknutí. Nikdo nešel, žádné auto nepřijíždělo, a přesto celý hotel byl připravený jako nějaký orchestrion, do kterého najednou někdo hodí korunu a on začne hrát, byl ten hotel jako kapela, dirigent má zdviženou taktovku, všichni hráči jsou v pohotovosti a soustředění, ale ta taktovka takt zatím nedává… A nesměli jsme si ani sednout, ani spolehnout, buďto něco urovnávat, nebo stát lehce opřeni o odkládací stoleček, dokonce i podomek stál v předklonu na osvětleném dvoře nad špalkem a v ruce držel sekeru, ve druhé poleno a taky čekal na znamení, aby jeho sekyra melodicky spustila a celý ten hotel by se dal do pohybu, tak jako ve střelnici, která má natažená péra, ale nikdo nepřichází, aby pak najednou, když hosté přišli, nabili do vzduchovky broky a zasáhli do terče, každý ten obrazec vystříhaný a namalovaný do plechu a skloubený šteflíčky a mechanismy začaly pracovat, teď a zítra, zrovna tak jako včera, jenom když někdo se strefil do černého terče. Taky mi to připomínalo skutečnou pohádku o Šípkové Růžence, jak všichni ztuhli v té situaci, ve které je zastihla kletba, aby dotknutím se kouzelného proutku všechny pohyby načaté se dokončily nebo vznikající začaly. A taky tak se najednou ozvalo v dáli auto, a šéf sedící v kolečkové židli u okna dal znamení kapesníkem a Zdeněk hodil minci do hracího automatu, a ten začal břinkat Harlekýnovy miliony ten ariston nebo orchestrion byl obložený peřinkami a filcovými stěnami, zdálo se, že hraje odněkud z jiného podniku, a podomek spustil sekeru a vypadal unavený, shrbený, jako by štípal dříví už od poledne, a já jsem si přehodil ubrousek přes rukáv a čekal, kdo bude ten náš první host? A vstoupil generál v generálském plášti s červenou podšívkou, ten jistě šije tuhle uniformu u té samé firmy jako já můj frak, ale tenhle generál byl nějaký smutný, za ním přišel jeho šofér, přinesl zlatou šavli, položil ji na stolek a zase odešel, ten generál prošel pokojíky, prohlédl si všechno a zamnul si ruce, pak se rozkročil, dal si ruce dozadu a díval se na dvůr na našeho podomka, který tam štípal dříví, a zatím Zdeněk přinesl stříbrnou láhev na sekt a na jídelní stůl přinášel ústřice a mísy s krevetami a humry, a když se generál posadil, Zdeněk načal šampaňské, Heinkel Trocken, nalil číši a generál řekl, jste mými hosty a Zdeněk se uklonil a přinesl dvě sklenky a nalil je, generál se zvedl a srazil holínky a zvolal Prosit! a napil se, ale jen usrkl, vypili jsme naše sklenky do dna, a generál se ušklíbl a otřásl se a pln odporu odprskclass="underline" Fujtajbl, tohle já nemůžu pít! a pak si vzal ústřici na talířek, zvedl hlavu a jeho hltavá ústa vsrkla křehké plží masíčko pokapané citronem, a zase jako by pojedl s chutí, ale otřásl se a frčel odporem, až slzel. A vrátil se, dopil sklenku šampaňského, a když ji dopil, křičeclass="underline" Áááá, tohle nemůžu ale vůbec pít! a procházel se z pokoje do pokoje, a kdykoliv se vrátil, vzal si z připravených mís tu kousek krevety, tu lupen salátu, tu si vzal salpikoni, a pokaždé jsem se polekal, protože generál křičel odporem a odprskával, fujtajksl, to se nedá jíst!, a zase se vrátil a nastavil sklenku a dal si nalít, a ptal se Zdeňka a Zdeněk se ukláněl a vykládal o Veuve Clicot a vůbec o šampaňském, on však že považuje za nejlepší to, co nabídl, Heinkel Trocken, a generál povzbuzen se napil, ale vyprskl, pak dopil a zase se šel podívat na dvůr, všechno v tmách, jen na dvoře ozářený podomek a jeho práce, a ozářené zdi docela pokryté borovými polínky. A šéf jezdil neslyšně, přijížděl jen, ukláněl se a zase odjížděl, generál se dostával do dobré nálady jako by ten odpor k jídlu a pití se zlomil, podpořil mu chuť. Pak přešel na láhev koňaku a vypil celou lahvičku armaňaku, a po každém napití ze sklenky se ušklíbal a klel děsně a prskal střídavě česky a německy: Diesen Schnaps kann man nicht trinken! A zrovna tak s francouzskými specialitami, po každém soustu se zdálo, že se ten generál pozvrací, zapřísahal se, že už si nevezme ani sousto, nenapije se ani hlt, obořil se na vrchního a i na mne, co mi to dáváte? Vy mne chcete otrávit, vy si přejete, lotři, abych umřel!, ale tak vypil ještě jednu láhev armaňaku, a Zdeněk mu držel přednášku, proč nejlepší koňak se jmenuje armagnac, a ne cognac, že to je brandy protože koňak jest jen v tom kraji, který se jmenuje Koňak, takže třeba lepší koňak je o dva kilometry od hranic kraje Koňaku, už se to nesmí jmenovat koňak, ale brandy, a ve tři hodiny ráno, když generál věštil, že nevydrží, že ve dvě jsme jej zabili tím, že jsme mu nabídli jablko, ve tři hodiny snědl už a vypil toho generál tolik, že by to bylo pro společnost pěti lidí, a přesto pořád naříkal, že mu nebere, že asi přechodil rakovinu a v nejlepším případě žaludeční vředy že má pryč játra a určitě ledvinový písek, a tak ve tři hodiny k ránu začal být opilý a vytáhl služební pistoli a sestřelil sklenku stojící na okně, a prostřelil okno, ale šéf přijel tiše na gumových kolečkách, smál se a gratuloval, a přál si, aby na šéfovo štěstí se generál pokusil sestřelit broušenou skleněnou slzičku z benátského lustříku, a řekl, že poslední veliký výkon viděl tady: kníže Švarcenberk vyhodil pětikorunu a trefil ji z lovecké kulovnice těsně, když padala na stůl… A šéf odejel, a vzal ukazovátko a nad krbem ukázal otvor, kterým proklouzla smeknutá kulka po stříbrné pětikoruně. Generál se ale specializoval na štamprlata, střílel a nikdo se nad tím nepohoršoval, a když prostřelil okno a kulka hvízdla nad sehnutým podomkem, který pořád štípal dříví, podomek si jen protřepal ucho a pokračoval ve své práci dál… Pak generál si dal tureckou kávu a zase si dával ruku na srdce, a tvrdil, že tuhle kávu vůbec nesmí pít, a dal si ještě jednu tu kávu a pak prohlásil, že kdyby byl tak pečený poulard, na to že by měl chuť před smrtí…, a šéf se uklonil a zapískal, přiběhl za chvíli kuchař, svěží a v bílé čepici a přinesl celý pekáč a generál, když viděl toho kohouta, sundal hazuku, rozepnul si košili a tak teskně začal, že nesmí kuřecí jíst, a vzal a roztrhl toho kohouta a jedl a pokaždé naříkal nad svým zdravotním stavem, že se nesmí přejídat, že něco tak odporného nejedl, a Zdeněk mu řekl, že ve Španělsku se podává ke kuřatům šampaňské, že tady by byla dobrá La Cordoba, a generál přikývl, a pak upíjel a zakusoval kuře a pokaždé nadával a šklebil se při každém soustu a hltu, že diesen Poulard auch diesen Champagner kann man nicht trinken und essen…, a ve čtyři hodiny, když se vynaříkal a vyjajkal, jako by z něj všechno spadlo, požádal o účet, vrchní mu jej přinesl, už všechno měl sepsáno, podal mu ten účet na talíři v ubrousku, ale musel generálovi přečíst tu útratu, a hlavně, co všechno skutečně měl…, a Zdeněk mu to řekl, položku za položkou, a generál se usmíval a usmíval čím dál víc, až se rozesmál a řehtal se a radoval se, docela střízlivý a zdravý, i kašel jej přešel, docela se i narovnal, pasoval se chvíli rameny do kabátce a zkrásnělý, s očima plnýma třpytu, poručil ještě udělat šoférovi balíček, platil šéfovi tisícikorunami, zaokrouhloval zásadně na tisíc korun, asi to tady bylo vůbec zvykem, a pak dal tisíc korun na střelbu a rozstřílený strop a okna a ptal se šéfa, dost? A šéf přikývnul, že dost. A já dostal tři sta tuzéru, a generál si hodil plášť červeným futrem přes záda, zvedl zlatou šavli, nasadil si monokl a odcházel, řinčely za ním jezdecké ostruhy, a jak tak šel, dovedl si botou odhazovat šavli tak šikovně, aby o ni nezapackal, aby se nesvalil…
A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem, a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří, a já jsem myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kdekdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu – a ten básník tvrdil opak, že to je skutečně spisovatel, o kterém se dá říci, že hned po bohu sice nejvíce tvořil Shakespeare, ale po Shakespearovi tvořil hned ten básník náš, o kterém vedli řeč, a bylo krásné, že šéf hned jak přijeli, tak musel poslat pro hudbu a ta hudba jim hrála v jednom kuse, a oni s těmi slečnami strašlivě pili a generál nejen nadával na každý doušek a každý kousek jídla, ale i hrozně kouřil, a pokaždé když si zapálil, dlouho kašlal a díval se na cigaretu a křičel, co to dávají za šmejd do těch egyptek? Ale hulil tak, že oharek svítil v příšeří…, a hudba hrála a pila, a taky bylo nápadný na těch dvou hostech, že pořád měli na klíně slečny, a každou chvíli vyšli nahoru na pokoj, a za čtvrt hodiny se vrátili a křičeli smíchem, jen generál, pokaždý když stoupal po schodech, držel ruku stoupající slečně mezi stehny a naříkal, kdepak, pro mě už láska nejni a potom, copak tohle jsou nějaký slečny? Ale stoupal a taky se vracel za čtvrt hodiny, a já jsem viděl, jak je ta slečna vděčná a zamilovaná a že dopadla zrovna tak jako včera ty dva armaňaky a ty láhve šampaňského Heinkel Trocken a El Cordoba, a zase se bavili o smrti poetismu a o novém směru surrealismu, který jde do druhé fáze, a o angažovaném umění a umění čistém, a tak zase na sebe řvali, že minula půlnoc a ty slečny pořád neměly dost šampaňského a jídla, jako by pořád to jídlo do nich dával a zase vyndával, takový měly velký hlad…, a pak hudebníci řekli, že už je konec a že musí jít domů, že už nebudou hrát, a ten básník vzal nůžky a odstřihl zlatý vyznamenání z kabátce generála a hodil ho muzikantům, a ti zase hráli dál, byli to nějaký cikáni nebo Maďaři, a zase generál šel na pokoj s jednou slečnou, a zase po schodech říkal, že už jako muž je kaput a zase za čtvrt hodiny se vrátil a ten básník zase ho vystřídal s tou jeho první slečnou, a hudba skládala, že půjdou domů, a tak ten básník vzal nůžky a ustřihl další dvě vyznamenání a hodil je muzikantům na tácek a ten generál vzal nůžky a ustřihl ty zbylý řády a hodil je na tác k těm ostatním vyznamenáním, a to všechno pro ty krásné slečny, i my jsme to komentovali jako ten největší odvaz, jaký jsme kdy v životě viděli, Zdeněk mi šeptal, že to jsou nejvyšší vyznamenání anglický a francouzský a ruský z první světový války…, a generál si sundal kabátec a začal tančit, řekl a vynadal slečně, že s ním musí pomalu, že je chabrus na plíce a srdce, a cikány prosil, aby hráli čardáš, a tak cikáni začali a generál taky a za chvíli, když se vykašlal a vychrchlal, začal tančit a ta slečna musela přidat a generál teď uvolnil ruce a jednu ruku zvedl a druhou coural po zemi jako kohout a nabýval rychlost a tak nějak mládl a slečna už mu nestačila, ale generál nepovolil a tančil a přitom líbal tu slečnu na hrdlo a hudebníci obstoupili tančící a v očích muzikantů bylo vidět obdiv a pochopení, v očích jim bylo vidět, že generál tančí za ně, a taky udržovali s vojákem spojení pomocí hudby, které přidávali a zase ubírali na rychlosti podle tance a sil generála, který ale pořád byl nad tanečnicí, která slyšitelně oddechovala, ruměnce jí narůstaly, a nahoře na balustrádě stál tlustý básník se slečnou, se kterou byl na pokoji, a teď dívku vzal do náručí a první paprsky vyšly a básník snášel krásnou slečnu k tančícím čardáš, a otevřenými dveřmi vyšel ven a takhle nabízel prvnímu slunci tu polonahou opilou slečnu, která měla roztrženou blůzičku…, a pak k ránu, kdy ranní vlaky už jezdily s dělníky do práce, předjelo generálovo auto, taková dlouhá otevřená mašina, šestisedadlová Hispano-Suiza, vepředu je krycí okno a vzadu koží potažené polstrování, a společnost zaplatila útratu, ten básník tam platil celou jednou knížkou, deset tisíc výtisků, tak jako Jódl Život Ježíše Krista, ale zaplatil je s chutí a řekl, to nic, že si hned jde pro zálohu a že jede do Paříže a napíše novou knížku ještě hezčí, než je tahleta, kterou právě propili…, a naložil generála v bílé košili, rukávy měl vyhrnuté, košili rozhalenou a spal, seděl vzadu mezi slečnami, vepředu ten básník, který si zastrčil červenou růži do klopy a před ním s tasenou zlatou generálskou šavlí stála opřena loktem o přední sklo ta krásná tanečnice, měla na sobě rozhalený generálův kabátec s ustřiženými vyznamenáními, na beranici rozpuštěných vlasů měla generálskou čepici a tak vztyčená, se dvěma ohromnýma prsama, Zdeněk řekl, že vypadá jako socha Marseillaisy, tak sjížděla společnost k nádraží, a když nastupovali dělníci do vlaků, generálův vůz jel podle nástupiště směrem na Prahu, a ta dívka s vyplazenými prsy tasila šavli a volala: Na Prahu!, a tak přijeli do Prahy, muselo to být krásné, dostali jsme zprávu o tom, že takhle ten generál s básníkem a slečnami, a hlavně s tou slečnou v roztržené halence s dvěma prsy takhle trčícími ven a tasenou šavlí, projeli Příkopy a Národní třídou… a policajti jim salutovali, zatímco generál s rukama až na podlaze vsedě vzadu Hispano-Suizy spal… A tady, v hotelu Tichota, jsem taky poznal, že kdo vymyslel, že práce šlechtí člověka, to že nikdo jiný nebyl než ti, kteří tady celou noc pili a jedli s krásnými slečnami na kolenou, ti bohatí, kteří dovedli být šťastni jako malé děti, a já jsem si myslel, že bohatí lidé jsou prokletí nebo co, že chaloupky a světničky a kyselo a brambory dávají lidem pocit štěstí a blaha, že bohatství je nějaký prokletý…, ale jak se zdá, i tohle camrání o tom, jak je šťastno v chaloupkách, i to vymysleli ti naši hosté, kterým bylo jedno, kolik za noc utratili, kteří rozhazovali bankovky na všechny světové strany a dělalo jim to dobře…, nikdy jsem neviděl tak šťastné mužské jako ty bohaté průmyslníky a továrníky…, jak jsem řekl, uměli skotačit a radovat se ze života jako malí haranti, dokonce si dělali naschvály a chystali jeden na druhého boudy, tolik měli na všechno času…, a vždycky uprostřed toho veselí, najednou jeden druhého se zeptali, jestli by nepotřeboval vagón maďarských bagounů nebo dva, nebo celý vlak? A pak zase ten druhý, když se díval na našeho podomka, jak štípal dříví, oni totiž ti bohatí měli pořád dojem, že ten podomek je nejšťastnější člověk na světě, a tak se dívali zasněně na tu práci, kterou chválili, ale nikdy nedělali, a kdyby ji měli dělat, tak by byli nešťastni a bylo po jejich štěstí, tak najednou se zeptal, měl bych v Hamburku loď kravských koží z Konga, nevíš, co s tím? A ten druhý, zase jako by se nejednalo o loď, ale o jednu kravinu…, a kolik bych měl z toho procent? A ten první řekl, že pět, a ten druhý řekl osum, je v tom riziko, že tam budou červi, špatně to černoši solejí…, a tak ten první nastavil ruku a řekl sedum…, a chvíli se dívali jeden druhýmu do očí a pak si stiskli ruce… a vrátili se ke slečnám a ty svoje ruce pokládali nahým ženským dál na prsa a dál na vyčesaný kopečky chloupků na břichu a líbali je plnými ústy tak, jako by jedli ústřice nebo srkali vařené hlemýždě, ale od té doby, kdy koupili nebo prodali vlaky prasátek a lodě koží, od té chvíle jako by omládli tuplem. Někteří z těch našich hostů tady kupovali a prodávali celé ulice činžovních domů, dokonce se tady prodával a prodal i hrad a dva zámky, koupila a prodala se tady fabrika, generální zástupci tady sjednávali dodávku obálek pro celou Evropu, sjednaly se tady půjčky půl miliardy korun někam na Balkán, prodaly se dva vlaky munice, dodala se u nás výzbroj pro několik arabských pluků…, a všechno stejným způsobem, se šampaňským, slečnami a francouzským koňakem, a pohledem z okna na shora osvětleného podomka, který sekal dříví… Za procházek měsíční nocí v parku, hrou na honěnou a slepou bábu, která končívala v kupkách sena, které náš šéf měl taky v zahradě jako dekoraci, tak jako toho štípajícího podomka…, to se potom vraceli za úsvitu, vlasy i šaty plné trusek a uschlých stébel trávy, všichni šťastní jako po nějakém divadle…, a rozdávali muzikantům a mně stokoruny, plné hrsti stovek s významným pohledem, že jsme nic neviděli a nic neslyšeli, i když jsme všechno viděli a všechno slyšeli, zatímco šéf se klaněl z kolečkového vozíku, kterým tiše projížděl na gumových obručích z pokoje do pokoje, aby bylo pořád všechno v pořádku, abychom uspokojili každé přání, protože náš šéf pamatoval na všechno, dokonce když někdo k ránu zatoužil po poháru čerstvého mléka nebo studené smetany, i to všechno bylo tady, i na zvracení jsme měli na vykachlíčkovaných toaletách takové zařízení, takovou bličku pro jednotlivce, s pořádnými chromovanými držadly, a kolektivní bličku, podobající se dlouhému koňskému žlabu, nad kterým bylo madlo, takže hosté stáli, drželi se toho ráhna a zvraceli ve skupině, dodávajíce si kuráže, zatímco já, když jsem zvracel, tak jsem se styděl, i když mě nikdo neviděl, že vrhnu, ale bohatí lidé zvraceli, jako by to patřilo k té hostině, k vychování, když se vyzvraceli, vraceli se se slzami v očích, aby za chvíli jedli a pili ještě s větší chutí, tak jako staří Slované…, a vrchní Zdeněk, to byl opravdový vrchní, ten se vyučil v Praze u Červeného orla, tam byl nějaký starý vrchní, který jej zaučoval, ten vrchní byl osobním číšníkem ve šlechtickém kasinu, kam chodíval sám arcivévoda d’Este, ten Zdeněk obsluhoval jakoby v tvůrčím mračnu, on vůbec se počítal k hostům, taky býval vždycky jejich hostem, vždycky měl u každého stolu sklenku, ze které jen upil, ale vždycky si ťukl se všemi na zdraví, pohyboval se, nosil jídlo, všechno jakoby ve snách, takovým vířivým pohybem, kdyby mu někdo vešel do cesty tak by to byla hrozná srážka, měl ladné a elegantní pohyby těla, ať dělal cokoliv, a nikdy si nesedl, vždycky jen stál, a vždycky věděl, co kdo asi tak chce, a už dopředu přinášel to, nač měl host právě chuť. Se Zdeňkem jsem taky jednou jel na flám, Zdeněk měl takový taky hraběcí zvyk, že utrácel skoro všechno, co vydělal, jinde si dával zrovna tak jako naši hosté tady u něj, a ještě mu vždycky zbylo tolik peněz, že když jsme se k ránu vraceli taxíkem, vzbudil hostinského v té nejpustší putyce na vesnici, poručil, aby šel vzbudit hudebníky, muzikanty a museli mu hrát, a Zdeněk chodil od čísla k číslu a zval spáče, aby šli pít na jeho zdraví, aby všichni přišli do hospody, a pak tam hrála hudba a tančilo se až do svítání, až do rána a Zdeněk, když vypili všechno, co měl hostinský v lahvích a sudech, tak vzbudil majitele koloniálu a střižního zboží a koupil celé koše flašek a podaroval všechny staré báby a dědky a zaplatil nejen, co vypili v hospodě, ale i všechny ty rosoličky a všechno, co rozdával, a smál se a byl blažený, až když všechno utratil. A to bylo potom jeho, že se šacoval, a že neměl sirky, tak si půjčil dvacet halířů, koupil si sirky, zapálil si cigaretu, on, který rád stočenou desetikorunou odpaloval od hospodských kamen, a tak si zapaloval doutník…, a pak jsme odjížděli, hudba nám hrála, a když na to byl čas, tak Zdeněk skoupil všechny květiny v zahradnictví a rozhazoval karafiáty, růže a chryzantémy, a hudba nás doprovázela až za vesnici, a květinami ověnčený automobil nás odvážel do hotelu Tichota, protože ten den jsme měli, vlastně tu noc jsme měli volno.