Aviendha byla zřejmě zklamaná, že maso znechuceně nevyplivl, i když někdy bylo těžké poznat, co vlastně cítí. Občas ji zjevně velice těšilo, když ho mohla vyvádět z míry. Kdyby se snažil předstírat, že je Aiel, byl by si myslel, že se snaží jen dokázat, že jím není.
Unavený, toužící po spánku, sundal si jenom kabátec a boty, než si zalezl do pokrývek, a obrátil se k Aviendze zády. Aielští muži a ženy možná mohli chodit do potních lázní společně, ale krátký čas v Shienaru, kde dělali něco velmi podobného, ho přesvědčil, že na tohle není stavěný, ne aniž by zrudl tak, že by z toho mohl mít smrt. Snažil se neposlouchat, když se svlékala pod svou pokrývkou. Aspoň že měla tolik slušnosti, ale on byl stejně otočený zády, čistě pro jistotu.
Aviendha tvrdila, že má spát v jeho stanu, aby ho mohla dál učit aielských zvykům a obyčejům, protože ve dne tráví tolik času s náčelníky. Oba věděli, že je to lež, ačkoliv co si moudré myslely, že by mohla takhle objevit, to si Rand neuměl představit. Tu a tam zavrčela, jak za cosi zatahala, a brumlala si pro sebe.
Aby přehlušil ty zvuky a přestal myslet na to, co musejí znamenat, řekclass="underline" „Melainina svatba byla působivá. Opravdu Bael nic nevěděl, dokud mu to Melain a Dorindha neřekly?“
„Ovšemže ne,“ odpověděla opovržlivě a odmlčela se, než si – aspoň podle Randova dojmu – stáhne punčochu. „Proč by měl něco vědět dřív, než mu Melain položila svatební věneček k nohám a zeptala se ho?“ Náhle se zasmála. „Melain málem dohnala sebe i Dorindhu k šílenství, než našly květy segade na věnec. Takhle blízko Dračí stěny jich moc neroste.“
„Znamená to něco zvláštního? Totiž květy segade?“ Tohle jí poslal, květy, které nikdy nepřijala.
„Že má pichlavou povahu a hodlá si ji podržet.“ Další odmlka přerušená mručením. „Kdyby byla použila listy nebo květy lékořice, znamenalo by to, že se pyšní sladkou povahou. Jitřní slza by znamenala, že bude poddajná a... Je jich moc. Trvalo by mi celé dny, než bych tě naučila všechny možnosti, a ty je stejně nepotřebuješ znát. Ty nedostaneš aielskou manželku. Ty patříš Elain."
Málem se na ni podíval, když řekla „poddajná". Slovo, které by méně vystihovalo jakoukoliv aielskou ženu, si neuměl představit. Nejspíš to znamená, že tě varuje předtím, než tě bodne.
Nakonec se ozvalo další ztlumené mumlání. Rand si uvědomil, že si přetahuje jupku přes hlavu. Přál si, aby byly zhasnuté lampy. Ne, to by věci ještě zhoršilo. Ale on tímhle procházel jednu každou noc od odjezdu z Rhuideanu a každou noc to bylo horší. Bude tomu muset udělat přítrž. Ta ženská bude odteď spát s moudrými, kam patří. Naučí se od ní, co bude moci, až bude moci. Přesně to samé si říkal už patnáctou noc.
Snaže se vyhnat z hlavy jisté představy, řekclass="underline" „Ten kousek na konci. Když si řekli přísahy.“ Moudré ještě pořádně nevyslovily své požehnání, když se přihnala asi stovka Melaininých pokrevních příbuzných a obklopila ji. Všichni měli oštěpy. Stovka Baelových příbuzných se seřadila těsně kolem něj a on si musel cestu k ní probojovat. Nikdo samozřejmě nebyl zahalený – všechno to bylo součástí zvyků – ale přesto na obou stranách tekla krev. „Před pár minutami Melain přísahala, že ho miluje, ale když se dostal až k ní, bojovala jako horská kočka zahnaná do kouta.“ Kdyby ji Dorindha nepraštila pěstí do žeber, tak by si ji Bael nikdy nedokázal přehodit přes rameno a odnést, pomyslel si Rand. „Ještě teďka kulhá a oko má od ní celé modré.“
„To se snad měla chovat jako slaboch?“ opáčila Aviendha ospale. „Musel se přesvědčit, jakou má cenu. Nebyla nějaká cetka, kterou by si mohl jen tak strčit do váčku.“ Zívla a on slyšel, jak se hnízdí v pokrývkách.
„Co znamená ‚naučit muže zpívat'?“ Aielští muži nezpívali, aspoň ne od chvíle, kdy byli dost staří, aby se mohli chopit oštěpu, pouze bitevní písně a žalozpěvy za mrtvé.
„Myslíš na Mata Cauthona?“ Skutečně se zahihňala. „Občas se muž vzdá oštěpu pro Děvu.“
„Tohle si vymýšlíš. O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel.“
„No, není to, že by se oštěpu opravdu vzdal.“ V hlase se jí ozývala značná otupělost. „Někdy muž zatouží po Děvě, která se kvůli němu oštěpu nevzdá – a on to zařídí tak, aby si ho vzala jako gai’šaina. Je to ovšem hlupák. Žádná Děva by se na gai’šaina nepodívala tak, jak on doufá. Musí tvrdě pracovat a ona ho přísně udržuje na místě, kam patří, a první, co udělá, je, že ho naučí zpívat, aby bavil sestry oštěpu, když jedí. ‚Naučí ho zpívat.‘ Tohle Děvy říkají, když ze sebe muž dělá hlupáka kvůli některé ze sester oštěpu.“ Velmi zvláštní lidé.
„Aviendho?“ Řekl, že už se jí na to nezeptá. Lan tvrdil, že je to kandorská práce, vzor nazývaný sněhové vločky. Nejspíš z nějakého nájezdu na sever. „Kdo ti dal ten náhrdelník?“
„Přítel, Rande al’Thore. Dneska jsme urazili kus cesty a ty nás budeš ráno zase hnát brzy. Spi dobře a probuď se, Rande al’Thore.“ Jen Aiel vám mohl popřát dobrou noc s nadějí, že nezemřete ve spánku.
Nastavil sice mnohem menší, ale zato mnohem složitější ochrany kolem svých snů, usměrnil zhasnutí lamp a snažil se usnout. Přítel. Od severu přišli Reynové. Ale ona ten náhrdelník nosila už v Rhuideanu. Proč se o to stará? Aviendžin pomalý dech mu jasně zněl v uších, dokud neusnul, a pak se mu zdál dosti zmatený sen o tom, jak mu Min a Elain pomáhají přehodit si Aviendhu, která na sobě kromě náhrdelníku neměla vůbec nic, přes rameno, zatímco ho ona tluče po hlavě věnečkem z květů segade.
22
Ptačí volání za noci
Mat ležel na břiše se zavřenýma očima a těšil se z toho, jak mu Melindhra palci hněte svaly kolem páteře. Masáži po dlouhém dni v sedle se nic nevyrovnalo. No, něco ano, ale právě v této chvíli se byl ochoten spokojit s tímhle.
„Na tak malého muže ty máš moc dobré svaly, Matrime Cauthone.“
Mat otevřel jedno oko a ohlédl se na ni, jak tam tak klečela s koleny vedle jeho boků. Zapálila oheň dvakrát větší, než bylo zapotřebí a po těle se jí řinul pot. Nádherné zlaté vlasy, až na aielský pramen na temeni zastřižené nakrátko, jí přiléhaly těsně k hlavě. „Jestli jsem ti moc malej, tak si klidně můžeš najít někoho jinýho.“
„Na můj vkus ty moc malý nejsi,“ zasmála se a rozcuchala ho. Měl delší vlasy než ona. „A jsi docela roztomilý. Uvolni. Když napjatý, neudělá ti dobře.“
Mat zavrčel a znovu zavřel oči. Roztomilý? Světlo! A malý. Jen Aielové ho mohli považovat za malého. V každé jiné zemi, kterou navštívil, byl vyšší než většina ostatních, i když ne o moc. Pamatoval si, že byl dost vysoký. Vyšší než Rand, když vyjel proti Artuši Jestřábí křídlo. A o dlaň menší než byl teď, když bojoval po Maecinově boku proti Aelgarům. Zeptal se Lana, tvrdil, že ta jména někde zaslechl. Strážce mu řekl, že Maecine byl králem Eharonu, jednoho z Deseti států – tolik už Mat věděl – asi čtyři či pět set let před trollockými válkami. Lan pochyboval, že by i hnědé adžah věděly víc. Za trollockých válek se toho hodně ztratilo a ještě víc za stoleté války. Tohle byly nejranější a nejčerstvější vzpomínky, které se mu usadily v lebce. Nic po Artuši Pendragu Tanreallovi a nic před Maecinem Eharonským.
„Je ti zima?“ zeptala se Melindhra nevěřícně. „Ty třásl.“ Slezla z něj a Mat zaslechl, jak přikládá na oheň. Bylo tu dost zákrsků na otop. Když Melindhra šplhala zpátky, tvrdě ho plácla po zadku mumlajíc: „Dobré svaly.“