„Jestli budeš takhle pokračovat,“ zabručel Mat, „tak si začnu myslet, že mě chceš napíchnout na rožeň k večeři jako trolloka.“ Ne že by se s Melindhrou nebavil – tedy pokud se zdržela toho, aby mu připomínala, že je vyšší než on – ale tahle situace ho znervózňovala.
„Pro tebe žádné rožně, Matrime Cauthone.“ Tvrdě mu zaryla palce do ramene. „Tak dobře. Uvolni.“
Mat předpokládal, že se jednoho dne ožení, usadí se. Tohle muži dělají. Žena, dům, rodina. Připoutaný po zbytek života na jednom místě. Ještě nikdy jsem neslyšel o ženě, které by se líbilo, aby její manžel pil a hrál v kostky. A pak tu bylo to, co řekli ti lidé na druhé straně ter’angrialu ve tvaru dveřního rámu. Že je mu souzeno „oženit se s Dcerou Devíti měsíců". Muž se asi musí dřív nebo později oženit. Ale on si rozhodně nehodlal vzít za manželku Aielanku. Chtěl si zatančit s tolika ženami, s kolika to jen půjde, dokud to jde.
„Ty stvořený nejsi pro rožně, ale pro velkou čest, myslím,“ poznamenala Melindhra tiše.
„To mi zní dobře.“ Jenomže teď nedokázal žádnou jinou ženu přimět, aby se na něj byť jen podívala, ani Děvu, ani žádnou jinou. Bylo to, jako by si na něj Melindhra zavěsila nápis tohoto znění VLASTNICTVÍ MELINDHRY Z JUMAI SHAIDŮ. No, to poslední dodávat nemusela, aspoň ne tady. Jenomže kdo mohl vědět, co Aielanka udělá, a zvlášť Děva oštěpu? Ženy nemyslely stejně jako muži, a aielské ženy nemyslely jako nikdo jiný na světě.
„Je zvláštní, že ty se tolik držíš zpátky.“
„Držím se zpátky?“ zamumlal. Její ruce byly příjemné. Povolovaly mu i zatvrdliny, o kterých nevěděl, že je má. „Jak?“ Napadlo ho, jestli to má něco společného s tím náhrdelníkem. Melindhra tomu, že ho dostala, nebo spíš přijala, zřejmě přikládala hodně velkou váhu. Nikdy ho samozřejmě nenosila. Děvy šperky nenosívaly. Ale měla ho ve váčku a ukázala ho každé ženě, která ji požádala. Zřejmě ji jich žádalo hodně.
„Ty stavíš se do stínu Randa al’Thora.“
„Já nejsem v ničím stínu,“ utrousil nepřítomně. Nemohlo to být tím náramkem. Daroval šperky i jiným ženám, Děvám i ostatním. Rád dával věci hezkým ženám, i když oplátkou dostal jen úsměv. Nikdy nečekal víc. Jestli se ženě nelíbila hubička a polaskání tolik jako jemu, tak k čemu by to bylo?
„Ovšem, je v tom jistá čest být ve stínu Car’a’carna. Abys ty byl blízko mocných, musíš stát v jejich stínu.“
„Ve stínu,“ souhlasil Mat, aniž by ji poslouchal. Někdy žena přijala, někdy ne, ale žádná se ještě nerozhodla, že ho vlastní. To bylo něco, co ho trápilo. Nehodlal se nechat vlastnit nějakou ženou, byť by byla sebekrásnější. A byť by měla ty nejobratnější ruce při uvolňování zatvrdlých svalů.
„Tvoje jizvy by měly být čestné jizvy, vysloužené pod tvým jménem, jako náčelník, ne toto.“ Jedním prstem mu přejela po jizvě od oběšení na krku. „Vysloužil sis toto službou Car’a’carnovi?“
Mat setřásl její ruku, zvedl se na lokty a otočil se, aby na ni dohlédl. „Jsi si jistá, že pro tebe ‚Dcera Devíti měsíců‘ nic neznamená?“
„Řekla jsem ti, že neznamená. Lehni si.“
„Jestli mi lžeš, tak přísahám, že ti naplácám na zadek.“
S rukama v bok se na něj výhružně podívala. „Ty myslíš, že dokážeš... naplácat mi na zadek, Mate Cauthone?“
„Udělám, co půjde.“ Nejspíš by mu vrazila oštěp mezi žebra. „Přísaháš, že jsi nikdy neslyšela o Dceři Devíti měsíců?“
„Nikdy ne,“ odpověděla pomalu. „Kdo je to? Nebo co? Lehni si a nech mě –“
Ozval se vlhovec, znělo to odněkud ze stanu a zároveň i zvenčí, a o chvíli později bobolink. Dobří dvouříčtí ptáci. Rand si své poplašné volání vybral tak, aby to, pokud věděl, nebyli ptáci v Pustině domácí.
Melindhra byla okamžitě dole, omotávala si kolem hlavy šufu a chápala se oštěpů a puklíře. Ze stanu vyrazila jen takhle.
„Krev a zatracenej popel!“ zaklel Mat, když se oblékal do spodků. Bobolink znamenal jih. Postavili si s Melindhrou stan na jihu u Chareenů, co nejdál od Randa, aby ještě zůstali v táboře. Ale Mat se nehodlal vydávat ven do toho trní a bodláčí nahý, jako to udělala Melindhra. Vlhovec znamenal sever, kde tábořili Shaaradové. Přicházelo to ze dvou stran zároveň.
Mat dupl, aby mu v nízkém stanu co nejlépe padly boty, a podíval se na stříbrnou liščí hlavu ležící u jeho pokrývek. Nakonec přišel na to, že medailon nějak zabránil Moirain, aby ho na první pokus vyléčila. Dokud se ho dotýkal, její usměrňování na něj nemělo nejmenší vliv. Sice nikdy neslyšel o nějakém zplozenci Stínu, který by dokázal usměrňovat, ale vždycky tu byly černé adžah – aspoň to Rand tvrdil a Mat mu to věřil – a vždycky tu byla možnost, že po Randovi konečně vyrazil jeden ze Zaprodanců. Přetáhl si koženou šňůrku přes hlavu, takže mu medailonek visel na prsou, popadl svůj krkavci poznačený oštěp a vyrazil ven do chladného měsíčního světla.
Neměl čas vnímat mrazivý chlad. Ještě než se úplně dostal ze stanu, málem přišel o hlavu pod trolločí kosinou. Čepel se mu otřela o vlasy, když se vrhl nízko při zemi do kotoulu. S oštěpem již připraveným se zvedl.
Při prvním pohledu do tmy mohl trollok být jen rozložitý muž, i když o polovinu vyšší než Aiel, oblečený celý v černé kroužkové zbroji s hroty na ramenou a loktech a přilbou s připevněnými kozími rohy. Ty rohy však vyrůstaly přímo z až příliš lidské hlavy a tvář pod očima pokračovala kozí tlamou.
Trollok po něm s prskáním skočil a řval v drsném jazyce, který nebyl určený pro lidská mluvidla. Mat zatočil oštěpem jako bojovou holí, odrazil těžkou zakřivenou čepel stranou a vrazil dlouhý hrot tvorovi do břicha. Osníř se před ocelí vyrobenou s pomocí jediné síly rozdělil stejně snadno jako maso pod ním. Trollok s kozím čenichem se s drsným výkřikem složil, Mat vytáhl zbraň a pak uhnul stranou, aby na něj obluda nepadla.
Všude kolem něj Aielové, někteří bez šatů, jiní odění jen napůl, ale všichni s černými závoji, bojovali s trolloky s kančími rypáky, vlčími tlamami či orlími zobany, s rohy či hřebeny z peří, ohánějícími se těmi svými podivně zakřivenými meči a sekerami s hroty, zahnutými trojzubci i oštěpy. Tu a tam některý používal obrovský luk a vypouštěl šípy s ozuby o velikosti menších oštěpů. Po boku trolloků bojovali i lidé v hrubých kabátcích, s meči, a zoufale křičeli, jak umírali v trnitém křoví.
„Sammael!“
„Sammael a Zlaté včely!“
Temní druzi umírali, většina jakmile se dostala do křížku s některým z Aielů, ale trolloky bylo těžší zabít.
„Já nejsem žádnej zatracenej hrdina!“ zařval Mat, aniž by se obracel na někoho konkrétního, zatímco se bil s trollokem s medvědí tlamou a chlupatýma ušima, svým třetím. Tvor se oháněl sekerou na dlouhém toporu s několika hroty a zahnutou čepelí dost velkou, aby dokázala podetnout strom, kterou si velkýma chlupatýma rukama pohazoval jako dětskou hračkou. Právě to, že se pohyboval poblíž Randa, dostávalo Mata do takových problémů. On chtěl od života jen dobré víno, zahrát si kostky a pár hezkých děvčat. „S tímhle nechci mít nic společnýho!“ Zvláště ne, pokud byl někde poblíž Sammael. „Slyšíš mě?“
Trollok šel k zemi s rozervaným hrdlem a Mat se ocitl tváří v tvář myrddraalovi, který právě vyřídil dva Aiely, co na něj zaútočili společně. Půlčlověk vypadal jako muž s těstovitě bílou pletí, se zbrojí z překrývajících se černých šupin jako u hada. Jako had se také pohyboval, jako by neměl kosti, plynule a rychle, a jeho půlnočně černý plášť visel nehnutě, jakkoliv se zavrtěl. A také neměl oči. Jen mrtvolně bílý kus kůže tam, kde by oči měly být.