Když na něj myrddraal upřel ten bezoký pohled, Mat se zachvěl, do kostí mu pronikal strach. „Pohled bezokého je strach,“ říkalo se v Hraničních státech, kde by to měli vědět, a dokonce i Aielové připouštěli, že je z myrddraalova pohledu mrazí až do morku kostí. To byla první zbraň toho tvora. Půlčlověk se k Matovi blížil plynulým klusem.
Mat se mu s řevem vrhl vstříc a oštěpem zatočil jako holí, bodal jím a neustále se pohyboval. Ten tvor měl meč tmavý, jako byl jeho plášť, meč ukutý v kovárnách Thakan’daru, a pokud by ho sebeméně škrábl, byl by Mat mrtvý, pokud by se včas neobjevila Moirain se svým léčením. Existoval však jeden jistý způsob, jak to skoncovat s mizelcem. Všeobecný útok. Museli jste ho přemoci dřív, než on přemohl vás, a pomyšlení na obranu vás mohlo vyřídit. Mat nemohl věnovat ani mrknutí bitvě zuřící ve tmě všude kolem něj.
Myrddraalova čepel se mrskala jako hadí jazyk, míhala se jako černý blesk, ale jen aby odrazila Matův útok. Když se krkavci poznačená, s pomocí jediné síly ukutá ocel střetla s kovem vykovaným v Thakan’daru, vzplálo kolem modré světlo, praskající stěna blesků.
Pak Mat provedl prudký výpad, který skončil v mase. Černý meč a bledá ruka odletěly stranou, a rubovým sekem Mat prosekl myrddraalovi krk, ale nezůstal jen při tom. Bodnutí do srdce, přetětí podkolenní šlachy, pak druhé, všechno v rychlém sledu. Teprve tehdy odstoupil od tvora, který se stále svíjel na zemi, mával kolem sebe celou rukou i odseknutým pahýlem, a z ran mu tryskala inkoustová krev. Půllidem trvalo dlouho, než si přiznali, že jsou mrtví. Úplně nezemřou, dokud nevyjde slunce.
Mat se rozhlédl a uvědomil si, že útok skončil. Ti temní druzi a trolloci, kteří ještě nebyli mrtví, utekli. Aspoň on kromě Aielů neviděl stát nikoho jiného. Ale pár Aielů také leželo na zemi. Mat stáhl nějakému mrtvému temnému druhovi šátek z krku a setřel myrddraalovu černou krev z čepele svého oštěpu. Kdyby tam zůstala delší dobu, naleptala by kov.
Tenhle noční útok nedával žádný smysl. Podle těl, která v měsíčním světle rozeznal, těl trolloků i lidí, viděl, že se nedostali moc daleko mezi stany. A pokud by jich nebylo mnohem, mnohem víc, tak ani neměli naději, že se dostanou dál.
„Co jsi to volal? Carai něco. Starý jazyk?“
Mat se obrátil a podíval se na Melindhru. Závoj měla dole, ale kromě své šufy na sobě pořád neměla ani nitku. Kolem se pohybovaly další Děvy, i muži, kteří na sobě neměli víc a dělali si z toho stejně málo, i když většina jich mířila bez otálení zpátky do stanů. Neměli žádný stud, to bylo ono. Vůbec žádný stud. Zřejmě Melindhře nebyla ani zima, ačkoliv při výdechu se jí tvořily u úst obláčky páry. Mat byl zpocený jako ona, a teď, když už se nemusel starat o to, jak přežít, zmrzal.
„Něco, co jsem kdysi slyšel,“ řekl jí. „Líbí se mi, jak to zní.“ Carai an Caldazar! Pro čest Rudého orla. Bojový pokřik Manetherenu. – Většina jeho vzpomínek patřila Manetherenu. Některé z nich měl i předtím, než prošel tím pokrouceným dveřním rámem. Moirain říkala, že to se hlásí o slovo stará krev. Hlavně dokud mu zůstane v žilách.
Když se Mat vydal zpátky k jejich stanu, Melindhra mu dala ruku kolem ramen. „Viděla jsem tě s nočním běžcem, Mate Cauthone.“ To bylo jedno z aielských jmen pro myrddraala. „Jsi tolik vysoký, jak muž potřebuje být.“
Mat se zazubil a dal jí ruku kolem pasu, ale ten útok nemohl dostat z hlavy. Chtěl – myšlenky měl příliš pomotané a plné cizích vzpomínek – avšak nemohl. Proč by někdo podnikal beznadějný útok? Jen hlupák by zaútočil proti přesile bez důvodu. Tuhle myšlenku nedokázal dostat z hlavy. Nikdo nezaútočí bez důvodu.
Ptačí volání Randa okamžitě probudilo. Když odhazoval pokrývky a vybíhal ven, bez kabátce, jen v punčochách, již držel saidín. Noc byla studená, prosvětlená měsíčním světlem, a z kopců pod průsmykem se sem nesl slabý hluk boje. Kolem něj se probouzeli Aielové, pobíhali jako mravenci, hnali se do noci k místu, odkud mohl do průsmyku přijít útok. Ochrany by se ozvaly znovu – zplozenci Stínu v průsmyku by vyvolali zavolání hýla – dokud je ráno nezruší, ale nemělo smysl hloupě riskovat.
V průsmyku vše brzy utichlo. Gai’šainové byli ve svých stanech, jelikož ani teď se nesměli dotknout zbraně, ostatní Aielové odběhli pryč, tam, kde by mohli být potřeba. Dokonce i Adelin a ostatní Děvy odešly, jako by věděly, že by je zdržel, kdyby čekaly. Od vozů, stojících poblíž městských hradeb, se ozvalo pár nadávek, ale ani vozkové, ani Kadere se neukázali. Rand to od nich ani nečekal. Slabý hluk boje – lidé křičeli, ječeli a umírali – přicházel ze dvou stran. Zdola a hodně z daleka. Lidé pobíhali i kolem stanů moudrých. Zřejmě se dívali směrem k bojujícím.
Útok dole nedával smysl. Nebyli to Miagomové, ne, pokud by Timolan nepřibral do kmene zplozence Stínu, a to bylo asi stejně pravděpodobné, jako že by bělokabátníci brali trolloky. Obrátil se zpátky ke svému stanu a dokonce i obklopen prázdnotou sebou trhl.
Aviendha vyšla do měsíčního světla s pokrývkou omotanou kolem těla. Těsně za ní stál vysoký muž zahalený v tmavém plášti. Měsíční stíny klouzaly po vyzáblé tváři, která byla příliš bledá, s příliš velkýma očima. Ozval se tichý zpěv a plášť se rozevřel do širokých, kožovitých křídel jako u netopýra. Aviendha, pohybujíc se jako ve snu, vykročila do čekajícího objetí.
Rand usměrnil a kolem Aviendhy proletěl jako prst tenký odřivous, šíp pevného světla, a srazil draghkarovi hlavu. Účinek tak úzkého proudu byl pomalejší, avšak o nic méně přesný než u temných psů. Barvy se proměnily, černá v bílou, bílá v černou, a tvor se změnil v jiskřivá zrnka prachu, která se rozplynula ve vzduchu.
Když zpěv utichl, Aviendha se zachvěla a hleděla, jak se poslední částečky vytrácejí. Pak se obrátila k Randovi a přitáhla si pokrývky úžeji k tělu. Zvedla ruku a k Randovi vyletěl proud ohně silný jako jeho hlava.
Rand, překvapen dokonce i v prázdnotě, na jedinou sílu ani nepomyslel. Prostě se vrhl na zem pod vzdouvající se plameny. Ty okamžitě zmizely.
„Co to děláš?“ vyštěkl Rand tak rozzlobený, tak šokovaný, že prázdnota popraskala a saidín se vytratil. Vyškrábal se na nohy a vyrazil k ní. „Tohle je vrchol nevděku, o jakým jsem kdy slyšel!“ Chtěl s ní zatřást, až by jí zacvakaly zuby. „Právě jsem ti zachránil život, pro případ, že sis toho nevšimla, a jestli jsem porušil nějakej zatracenej aielskej zvyk, tak nedám ani –!“
„Příště,“ odsekla dívka, „nechám velkého Car’a’carna, aby si to vyřídil sám!“ Neohrabaně si přitáhla pokrývku a škrobeně se sklonila, aby se mohla vrátit do stanu.
Rand se poprvé ohlédl za sebe. Na dalšího draghkara, zhrouceného na hromádce a v plamenech. Byl tak rozzlobený, že ani neslyšel praskání a pukáni, jak hořel, ani necítil zápach hořícího tuku. Dokonce ani nevycítil jeho zlo. Draghkar zabíjel tak, že nejdřív vysál člověku duši a pak i život. Musel být své oběti nablízku, dotýkat se jí, a tenhle ležel necelé dva kroky od místa, kde předtím Rand stál. Rand si nebyl jist, jak účinný je draghkarův zpěv na někoho, kdo je naplněný saidínem, ale byl rád, že to nemusel zjišťovat.