Zhluboka se nadechl a poklekl vedle stanové chlopně. „Aviendho?“ Nemohl vstoupit. Hořela tam lampa, a co věděl, mohla sedět nahá a v duchu ho trhat na kusy, jak si ostatně vrchovatě zasloužil. „Aviendho, mrzí mě to. Omlouvám se. Bylo hloupé to říct, když jsem se nezeptal, proč jsi to udělala. Měl jsem vědět, že jsi mi nechtěla ublížit, a jsem... jsem... jsem trouba.“
„Víš toho docela dost, Rande al’Thore,“ ozvala se tlumená odpověď. „Ty jsi trouba!"
Jak se Aielové omlouvají! Na tohle se jí nikdy nezeptal. Vzhledem k ji’e’toh, učení mužů zpěvu a svatebním zvykům si ani nemyslel, že to někdy udělá. „Ano, to jsem. A omlouvám se.“ Tentokrát se žádná odpověď neozvala. „Už jsi v pokrývkách?“ Ticho.
S bručením se narovnal a zahýbal prsty v punčochách, jak ho ledová hlína zastudila. Bude tu muset zůstat, dokud si nebude jistý, že je slušně zakrytá. Bez bot a bez kabátu. Uchopil saidín, se vší jeho špínou, jen aby se uprostřed prázdnoty zbavil té vlezlé zimy.
Přiběhly sem samozřejmě tři moudré, které uměly chodit ve snu, a Egwain, a teď s vytřeštěnýma očima obcházely na hořící draghkary a všechny si téměř stejným pohybem přitahovaly loktuše k ramenům.
„Jenom jeden,“ řekla Amys. „Díky Světlu, ale že jsem překvapená.“
„Byli vlastně dva,“ sdělil jí Rand. „Já... zničil toho druhého.“ Proč by měl váhat jen proto, že ho Moirain varovala, aby nepoužíval odřivous? Byla to zbraň jako každá jiná. „Kdyby Aviendha nezabila tohohle, tak mě možná dostal.“
„Přitáhlo nás usměrňování,“ vysvětlovala Egwain a prohlížela si ho od hlavy k patě. Nejdřív si myslel, že se dívá, není-li zraněný, ale ona věnovala zvláštní pozornost jeho punčochám a potom se ohlédla na stan, kde v mezeře mezi chlopněmi bylo vidět světlo lampy. „Už jsi ji zase rozčílil, že? Ona ti zachránila život a ty... Muži!“ Se znechuceným potřesením hlavou prošla těsně kolem něj a vstoupila do stanu. Zaslechl tiché hlasy, ale nerozuměl tomu, co si povídají.
Melain škubla za loktuši. „Jestli nás nepotřebuješ, tak se musíme jít podívat, co se děje dole.“ Odspěchala, aniž by počkala na druhé dvě ženy.
Když se s Amys vydala za ní, Bair se jaksi kdákavě zachechtala. „Vsadíme se, koho půjde zkontrolovat prvního? Můj ametystový náhrdelník, který se ti tolik líbí, proti tomu tvému safírovému náramku?"
„Platí. Já volím Dorindhu."
Starší moudrá znovu zakdákala. „Pořád ještě má oči plné Baela. První sestra je první sestra, ale nový manžel...“
Odešly z doslechu a Rand se sklonil ke stanové chlopni. Stále neslyšel, co si ty dvě povídají, pokud by nepřistrčil ucho k mezeře, a to on nehodlal udělat. Aviendha se určitě zahalila, když byla uvnitř Egwain. Ale ona zase Egwain přejímala aielské způsoby, takže bylo docela dobře možné, že se místo toho taky svlékla.
Tichý zvuk střevíčků ohlásil Moirain a Lana a Rand se narovnal. I když slyšel, jak oba dýchají, strážcovy boty vydávaly sotva slyšitelné zvuky. Moirain visely vlasy kolem obličeje a držela si u těla nějaké tmavé šaty, jejichž hedvábí se v měsíčním světle hodně lesklo. Lan byl plně oblečen, s holínkami, ozbrojen a zahalen tím měňavým pláštěm, díky němuž splýval s nocí. Ovšem. Dole již hluk boje utichal.
„Překvapilo mě, že jsi tu nebyla dřív, Moirain.“ Jeho hlas zněl chladně, ale lépe mít chladný hlas než chladnoucí tělo. Držel se dál saidínu, bojoval s ním, a noční mráz zůstával něčím vzdáleným. Byl si ho vědom, byl si vědom každého chloupku na pažích, který se mu pod rukávy košile zježil, ale přesto se ho chlad nedotkl. „Obvykle mě přijdeš hledat hned, jak vycítíš potíže.“
„Nikdy jsem nevysvětlovala všechno, co udělám nebo neudělám.“ Její hlas byl chladně záhadný jako vždy, přesto si však byl Rand v měsíčním světle jist, že se červená. Lan se tvářil ustaraně, i když u něj se to těžko poznávalo. „Nemůžu tě držet za ruku věčně. Nakonec se musíš naučit chodit sám.“
„To jsem dneska v noci udělal, ne?“ Přes prázdnotu proklouzly rozpaky – znělo to, jako by všechno vykonal sám – a tak ještě dodaclass="underline" „Aviendha dostala toho za mými zády.“ Draghkar už pomalu dohoříval.
„Takže je dobře, že tu byla,“ pravila Moirain klidně. „Nepotřeboval jsi mě.“
Nebála se, tím si byl jist. Viděl ji vběhnout doprostřed hloučku zplozenců Stínu, vládla jedinou silou stejně obratně jako Lan svým mečem, viděl to příliš často, aby uvěřil, že by se bála. Tak proč nepřišla, když vycítila draghkary? Měla to dokázat, a Lan taky. To byl jeden z darů, které strážce získával ze spojení s Aes Sedai. Mohl ji přinutit to říci, chytit ji mezi přísahu, kterou mu složila, a neschopnost zalhat. Ne, to nemohl udělat. Nebo spíš nechtěl. Nechtěl udělat něco takového někomu, kdo se mu snažil pomoci.
„Aspoň teď víme, kvůli čemu byl ten útok dole,“ poznamenal. „Abych si myslel, že se tam děje něco důležitého, zatímco se ke mně dostanou draghkaři. Pokusili se o to v Držbě Chladné skály, a tam to taky nefungovalo.“ Jenže tentokrát se jim to skoro povedlo. Pokud to tedy byl jejich záměr. „Myslela by sis, že zkusí něco jiného.“ Couladin byl před ním a Zaprodanci zřejmě všude okolo. Proč nemohl stát vždy jen proti jednomu nepříteli?
„Nesmíš udělat tu chybu, aby sis myslel, že Zaprodanci jsou prostoduší,“ varovala ho Moirain. „To by ti mohlo být osudné.“ Posunula roucho, jako by si přála, aby látka byla silnější. „Připozdívá se. Jestli už mě dál nepotřebuješ...?“
Aielové se začali vracet a ona se strážcem odešla. Někteří bojovníci vykřikovali nad dragkhary a šli vzbudit pár gai’šainů, aby je odklidili, ale většinou se na ně jen podívali, než se vrátili do stanu. Zřejmě teď od něj něco takového očekávali.
Když se objevila Adelin a Děvy, jejich krok jaksi vázl. Zíraly na to, jak muži v bílém odtahují draghkary pryč, a než se přiblížily k Randovi, vyměňovaly si pohledy.
„Nic tady nebylo,“ začala Adelin pomalu. „Útok přišel dole, temní druzi a trolloci.“
„Křičeli ‚Sammael a Zlaté včely', jak jsem slyšela,“ dodala další. Jelikož měla hlavu omotanou šufou, Rand nepoznal, která to je. Hlas měla mladý, některým Děvám nebylo víc než šestnáct.
Adelin se zhluboka nadechla a napřáhla jeden ze svých oštěpů vodorovně před sebe, ani se nezachvěl. Ostatní udělaly totéž, každá s jedním oštěpem. „My – já – zklamala,“ řekla Adelin. „Měly jsme být tady, když draghkaři přišli. Místo toho jsme utíkaly jako malé děti zatančit si s oštěpy.“
„Co s tím mám dělat?“ zeptal se Rand a Adelin odpověděla bez váhání.
„Cokoliv si přeješ, Car’a’carne. Stojíme tu připraveny a nebudeme odporovat.“
Rand potřásl hlavou. Zatracení Aielové a jejich zatracené ji’e’toh. „Vezměte si to a vraťte se hlídat můj stan. No? Jděte.“ Ženy si vyměnily pohledy, než ho poslechly, stejně váhavě, jako za ním zprvu přicházely. „A jedna z vás řekne Aviendze, že až se vrátím, přijdu do stanu,“ dodal. Nehodlal strávit celou noc venku s obavami, je-li to bezpečné. Odešel a kamenitá půda pod nohama byla hodně tvrdá.
Asmodeanův stan stál opodál jeho. Zevnitř se neozval ani hlásek. Rand odhodil chlopeň a skočil prudce dovnitř. Asmodean seděl ve tmě a hryzl si ret. Když se Rand objevil, trhl sebou a nedal mu možnost vůbec promluvit.
„Nečekal jsi, že něco podniknu, že ne? Cítil jsem ty draghkary, ale ty jsi mohl zvládnout. Zvládl jsi je. Já nikdy neměl draghkary rád. Neměli jsme je stvořit. Mají ještě menší mozek než trolloci. Dáš jim rozkaz a oni stejně občas zabijí toho, kdo je poblíž. Kdybych byl vyšel ven, kdybych byl něco udělal... Co kdyby si toho někdo všiml? Co kdyby si uvědomil, že to neusměrňuješ ty? Já –“