„Je dobře, žes to neudělal,“ skočil mu Rand do řeči a se zkříženýma nohama se potmě posadil. „Kdybych vycítil, že jsi tam venku naplněný saidínem, mohl jsem tě zabít.“
Druhý muž se roztřeseně zasmál. „To mě taky napadlo.“
„Byl to Sammael, kdo dneska zaútočil. Poslal trolloky a temné druhy.“
„To se Sammaelovi nepodobá, zahazovat lidi,“ poznamenal pomalu Asmodean. „Ale nechá jich zabít deset tisíc, nebo desetkrát tolik, když tím získá něco, co za to podle něj bude stát. Možná některý z ostatních chce, aby sis myslel, že to byl on. Dokonce i Aielové berou zajatce... Trollokům to kromě zabíjení moc nemyslí a temní druzi věří tomu, co se jim řekne.“
„Byl to on. Už jednou se mě snažil takhle nalákat, abych na něj zaútočil, bylo to v Serendaharu.“ Oh, Světlo! Ta myšlenka přeplula po povrchu prázdnoty. Řekl jsem „mě". Nevěděl, kde Serendahar stával, prostě nic kromě toho, co řekl. Ta slova se tak nějak objevila.
Po dlouhém mlčení Asmodean tiše promluvil. „To jsem nevěvěl.“
„Já chci vědět proč?“ Rand pečlivě volil slova a doufal, že jsou všechna jeho. Vzpomínal si na Sammaelovu tvář, na muže – Ne, to nejsou moje vzpomínky. – na podsaditého muže s krátkou žlutou bradkou. Asmodean mu popsal všechny Zaprodance, ale Rand věděl, že tenhle obrázek z jeho popisu nepochází. Sammael chtěl vždycky být vyšší a litoval, že mu to jediná síla nemůže poskytnout. Tohle mu Asmodean nikdy neřekl. „Z toho, cos mi vykládal, se mi nejspíš nebude chtít postavit, pokud si nebude jistý vítězstvím, a možná ani pak ne. Říkal jsi, že pokud to půjde, nechá mě Temnému. Tak proč si je teď tak jistý, že vyhraje, když se rozhodnu jít proti němu?“
Probírali to potmě celé hodiny, aniž by došli k nějakému závěru. Asmodean se držel názoru, že to byl některý z ostatních, v naději, že poštve Randa proti Sammaelovi a tak se zbaví jednoho či obou. Aspoň Asmodean tvrdil, že on by to udělal. Rand na sobě cítil jeho přemýšlivý pohled. Tohle uklouznutí bylo příliš velké, aby se dalo zakrýt.
Když se konečně vrátil do svého stanu, Adelin a tucet Děv vyskočily na nohy, všechny mu začaly jedna přes druhou vykládat, že Egwain již odešla a Aviendha dávno usnula, že se na něj zlobila, že se obě zlobily. Dávaly mu tolik různých rad, jak zvládnout hněv těch dvou žen, a všechny zároveň, že nechápal ani slovo. Nakonec umlkly a vyměnily si pohledy. Promluvila samotná Adelin.
„Musíme si promluvit o dnešní noci. O tom, co jsme udělaly a v čem jsme zklamaly. My –“
„Nic to nebylo,“ přerušil ji Rand, „a jestli ano, tak je to odpuštěno a zapomenuto. Teď bych se projednou rád pár hodin prospal. Jestli to chcete projednat, jděte si promluvit s Amys nebo Bair. Jsem si jistý, že ony na rozdíl ode mě pochopí, oč vám jde.“ To je kupodivu umlčelo a on mohl vstoupit do stanu.
Aviendha ležela v pokrývkách a jednu štíhlou nahou nohu měla vystrčenou. Snažil se na ni vůbec nedívat. Nechala lampu zapálenou. Rand se vděčně uložil do pokrývek a usměrněním zhasl lampu, než saidín propustil. Tentokrát se mu zdálo o Aviendze metající oheň, jenže ho nemetala na draghkara, a vedle ní seděl Sammael a smál se.
23
„Pětinu vám dám"
Egwain přitáhla Rose otěže na travnatém vršku a dívala se, jak zástupy Aielů vycházejí z Jangaiského průsmyku. Sedlo jí zase vyhrnulo suknice nad kolena, ale ona si toho už skoro nevšimla. Neměla čas na to, aby si je pořád spravovala. A měla na nohou punčochy. Nebylo to, jako kdyby byla bosá.
Aielové pod ní plynule klusali. Tisíce a tisíce, s nákladními koňmi a soumary, gai’šainové, kteří se postarají o tábory, když budou ostatní bojovat, šli roztažení na míli do délky, a většina jich byla ještě v průsmyku či již daleko vepředu a mimo dohled. Dokonce i bez rodin to vypadalo, že je tu na pochodu celý národ. Hedvábná stezka tu byla docela slušná silnice, celých padesát kroků široká a dlážděná širokými bílými kameny, procházela přímo horami, do nichž byla vysekána, aby vedla po rovině. Jen občas byla vidět pod davem Aielů, i když ti zřejmě radši běhali po trávě, ale hodně kamenů bylo vyviklaných. Bylo tomu již dvacet let, co tudy projíždělo něco jiného než žebřiňáky místních sedláků a pár povozů.
Bylo překvapivé, znovu uvidět stromy, skutečné stromy, vysokánské duby a kaliny rostoucí v hustých porostech, místo občas nějakého pokrouceného, zakrnělého pahýlu, a vysokou trávu vlnící se ve vánku na kopcích. Na severu rostl skutečný les a po obloze pluly mráčky, sice řídké a vysoko, ale byly to mráčky. Vzduch byl po zkušenostech z Pustiny požehnaně chladný a vlhký, i když hnědé listí a velké hnědé pásy v trávě jí prozradily, že ve skutečnosti může být větší horko a sucho, než je v tuto roční dobu obvyklé. Přesto byla venkovská krajina Cairhienu ve srovnání s drahou stranou Dračí stěny šťavnatým rájem.
Na severu se pod téměř plochým můstkem vlnil úzký potůček lemovaný vyschlým jílem mnohem širšího původního koryta. Řeka Gaelin protékala jenom o pár mil dál tímto směrem. Egwain napadlo, co Aielové na řeku budou říkat. Viděla Aiely poblíž řeky už předtím. Scvrknutý pás vody značil rozhodný přelom v pravidelném proudu lidí, jak muži i Děvy v úžasu zastavovali a prohlíželi si ho, než ho přeskočili a pokračovali dál.
Po silnici duněly Kadereho vozy a dlouhá mulí spřežení se těžce dřela, ale na Aiely pořád ztrácela. Překonat zákruty a zatáčky průsmyku jim trvalo čtyři dny a Rand očividně hodlal dorazit tak daleko do Cairhienu, jak to jen v těch zbývajících pár hodinách světla půjde. Moirain a Lan jeli s vozy. Ne před nimi, dokonce ani s Kadereho krabicovitým bílým domečkem na kolech, avšak vedle druhého povozu, kde plachtou zakrytý dveřní rám ter’angrialu tvořil hrb nad zbytkem nákladu. Některé naložené věci byly velice pečlivě zabalené nebo naskládané v krabicích a sudech, které Kadere přivezl s sebou do Pustiny plné svého zboží, a některé byly prostě nastrkané tam, kam se vešly. Byly to poněkud podivné útvary z kovu a skla, židle z červeného křišťálu, dvě sošky nahého muže a ženy velikosti dítěte, tyče z kosti, slonoviny a zvláštních černých materiálů nejrůznějších délek a tlouštěk. Všechny možné věci včetně některých, jež Egwain skoro nedokázala popsat. Moirain využila každý volný coul na všech vozech.
Egwain by byla moc ráda věděla, proč se Aes Sedai stará právě o tento vůz. Možná si nikdo jiný nevšiml, že mu Moirain věnuje víc pozornosti než všem ostatním dohromady, ale bylo tomu tak. Ne že by měla šanci to nějak brzy zjistit. Nově nastolená rovnost mezi nimi dvěma byla křehká záležitost, jak se již Egwain přesvědčila, když se na to zeptala uprostřed průsmyku a dostalo se jí odpovědi, že má příliš živou představivost a jestli má dost času špehovat Aes Sedai, tak by si Moirain asi měla promluvit s moudrými o zostření výcviku. Egwain se samozřejmě důkladně omluvila a poddajná slova zřejmě zafungovala. Amys a ostatní jí nezabíraly víc nocí než předtím.
Kolem ní proběhla klusem po silnici asi stovka taardadských Far Dareis Mai. Děvy se pohybovaly s lehkostí, závoje jim visely volně, ale měly je připravené, a plné toulce u pasu. Některé nesly zakřivené luky z rohoviny s nasazenými šípy, kdežto ostatní měly luky v pouzdrech na zádech, oštěpy a puklíře se jim při běhu rytmicky pohupovaly. Za nimi vedl asi tucet gai’šainů v bílých hábitech nákladní muly a snažil se s nimi udržet krok. Jedna postava však byla v černém, ne v bílém: Isendra se dřela nejvíc ze všech. Egwain dokázala rozeznat Adelin a dvě tři další z těch, které v noci, kdy došlo k útoku, hlídaly Randův stan. Každá svírala kromě zbraní také panenku, nahrubo vyrobenou hadrovou panenku v sukničce a s bílou jupičkou. Měly ještě ztuhlejší výrazy než obvykle, jak se snažily předstírat, že nic takového nenesou.