Egwain si nebyla jistá, co to má znamenat. Děvy, které stály na stráži, přišly ve skupince navštívit Bair a Amys, když dokončily své úkoly, a pak s nimi strávily dost dlouhou dobu. Příštího rána, když se tábor v šeru před svítáním rušil, začaly Děvy vyrábět ty panenky. Nemohla se ovšem zeptat, ale zmínila se o tom jedné rusovlasé Tomanelle z klanu Serai jménem Maira, a ta Egwain řekla, že to má ženě připomenout, že už není malá holka. Z jejího tónu bylo jasné, že se o tom nechce bavit dál. Jedna z Děv, která nesla panenku, neměla ani šestnáct, a přesto byla Maira přinejmenším stejně stará jako Adelin. Nedávalo to žádný smysl a bylo to rozčilující. Pokaždé, když si Egwain myslela, že rozumí aielským obyčejům, něco jí ukázalo, že tomu tak není.
Proti její vůli přitáhlo její pohled ústí průsmyku. Tam byla řada kůlů, táhla se z jednoho příkrého horského svahu na druhý, jen uprostřed jich Aielové pár svalili. Couladin tu nechal další zprávu, muže a ženy naražené na kůly přes celou cestu, sedm dní tu již viseli mrtví. Vysoké šedé hradby Seleanu přiléhaly ke kopcům na pravé straně průsmyku, ale nad nimi nebylo nic vidět. Moirain tvrdila, že je to již jen stín bývalé slávy, ale přesto to bylo stále slušné město, mnohem větší než Taien. Teď už z něj však nic nezbývalo. A zde také nikdo nepřežil – asi kromě těch, které Shaidové odvedli – i když tady někteří utekli na místa, která považovali za bezpečná. Tady byly na kopcích statky. Většina východního Cairhienu sice byla opuštěna po aielské válce, ale města potřebovala potraviny ze statků. Teď se ze zčernalých zdí hospodářských budov zvedaly očazené komíny. Tady zůstalo nad kamennou stodolou i pár zuhelnatělých trámů, tam se stodola i dům zbortily žárem. Kopec, na němž stála Egwain s Rosou, bývala pastvina pro ovce. Poblíž plotu u paty kopce bzučely nad pozůstatky řezničiny mouchy. Ani jediné zvíře na pastvinách nezůstalo živé, ani slípka nehrabala na dvorku. Z obilí zbylo jen vypálené strniště.
Couladin a Shaidové byli Aielové. Ale to byla také Aviendha, Bair a Amys a Melain, a Rhuark, který tvrdil, že mu Egwain připomíná jednu z jeho dcer. To narážení na kůly je znechutilo, přesto si však zjevně mysleli, že je to jenom maličko horší, než co si zabijáci stromů zaslouží. Možná jediným způsobem, jak skutečně poznat Aiely, bylo narodit se jako Aiel.
Egwain se naposledy ohlédla na zničené město a pomalu sjela dolů ke kamenné ohradě, projela brankou, pak se sklonila a ze zvyku znovu upevnila řemen ze surové kůže. Ironií bylo, že Moirain říkala, že Selean se mohl ve skutečnosti ke Couladinovi připojit dobrovolně. V měnících se proudech daes dae’mar se rovnováha mezi aielským vetřelcem a mužem, který do Cairhienu poslal Taireny, ať už tak učinil z jakéhokoliv důvodu, mohla naklonit na kteroukoliv stranu, pokud by jim Couladin dal příležitost si vybrat.
Egwain jela po široké silnici, dokud nedohonila Randa, dnes v červeném kabátci, a pak se kousek od něj připojila k Aviendze, Amys a asi třicítce moudrých, které kromě dalších dvou, co také chodily ve snu, skoro neznala. Mat, s tím svým oštěpem s černou čepelí, a Jasin Natael, s harfou v koženém pouzdře pověšenou na zádech a karmínovou zástavou povlávající ve větru, jeli na koních, ale spěchající Aielové skupinku předbíhali po obou stranách, protože Rand svého grošovaného hřebce vedl a rozmlouval s kmenovými náčelníky. Sukně nesukně, moudré by docela dobře udržely krok s procházejícími zástupy, kdyby se Randa nedržely jako smůla borovice. Na Egwain se skoro nepodívaly, oči i uši měly jako přilepené na Randa a šest náčelníků.
„...a kdokoliv projde skrz po Timolanovi,“ říkal Rand pevným hlasem, „musí uslyšet to stejné.“ Kamenní psi, kteří zůstali hlídat v Taienu, se vrátili, aby ohlásili, že Miagomové vstoupili do průsmyku o den později. „Přišel jsem zabránit Couladinovi zničit tuhle zemi, ne se na to dívat.“
„To je tvrdá zpráva,“ podotkl Bael, „i pro nás, jestli tím myslíš, že si nemůžeme vzít pětinu.“ Han a ostatní, dokonce i Rhuark, přikyvovali.
„Pětinu vám dám.“ Rand nezvedl hlas, avšak jeho slova náhle mohla zarážet hřebíky. „Ale žádná část z toho nebude v potravinách. Budeme žít z toho, co najdeme v divočině, ulovíme nebo koupíme – jestli ještě zůstal někdo, kdo by mohl jídlo prodávat – dokud nezařídím, aby Tairenové začali přivážet víc jídla z Tearu. Jestli si někdo vezme jen o grošík víc, než je pětina, nebo bochník chleba bez zaplacení, jestli vypálí třeba jenom chaloupku, protože patří zabijákovi stromů, nebo zabije člověka, který se nebude pokoušet zabít jeho, tak toho člověka pověsím, ať je to kdo chce.“
„Tohle říct kmenům je tvrdé,“ poznamenal Dhearik skoro stejně ledově. „Přišel jsem za Tím, kdo přichází s úsvitem, ne abych rozmazloval křivopřísežníky.“ Bael a Jheran otevřeli ústa k souhlasu, ale všimli si, že tak učinil i ten druhý, a hned zase pusu zavřeli.
„Dávej pozor, co říkám, Dheariku,“ podotkl Rand. „Já tuhle zemi přišel zachránit, ne ji dál ničit. Co řeknu, platí pro každý kmen. Dávejte moc dobrý pozor, co říkám." – Tentokrát se nikdo neozval a Rand se vyhoupl zpátky Jeade’enovi do sedla a nechal hřebce volně jít mezi náčelníky. Tváře Aielů byly zcela bez výrazu.
Egwain se nadechla. Tihle muži byli všichni dost staří na to, aby mohli být jeho otcem i dědem, byli to vůdci svého lidu stejně tak jako králové, ať už tvrdili cokoliv, vůdci zocelení bojem. Připadalo jí to jako teprve včera, kdy byl chlapcem víc než jen podle stáří, mládencem, který prosil a doufal, místo aby velel a očekával, že ho budou poslouchat. Měnil se teď rychleji, než dokázala zvládnout. Bylo dobré, když těmhle lidem zabrání, aby provedli dalším městům to, co Couladin udělal Taienu a Seleanu. Tohle si říkala. Jen si přála, aby to dokázal, aniž by se každý den choval víc a víc nadutě. Za jak dlouho bude chtít, aby ho poslouchala, jako to dělala Moirain? Nebo všechny Aes Sedai? Doufala, že je to jen pýcha.
Jelikož si chtěla popovídat, vyhodila nohu ze třmene a natáhla ruku k Aviendze, ale Aielanka jenom zavrtěla hlavou. Opravdu nerada jezdila. A možná jí taky bránilo to, že tu všechny moudré kráčely v hloučku. Některé z nich by se na koně neposadily, kdyby jim zlomili obě nohy. S povzdechem tedy Egwain slezla dolů a vedla Rosu za sebou. Trochu nabručeně si upravila suknice. – Měkké, po kolena vysoké aielské boty, které nosila, vypadaly pohodlně, a také byly, ale pro delší chůzi po tomhle tvrdém, nerovném dláždění se nehodily.
„Teď teda opravdu velí,“ prohodila.
Aviendha skoro nespustila oči z Randových zad. „Neznám ho. Nemůžu ho poznat. Podívej na tu věc, kterou nese.“
Myslela samozřejmě meč. – Rand ho tak úplně nenesl. Měl ho pověšený na sedlové hrušce, v prosté pochvě z hnědé vepřovice, a dlouhý jílec, omotaný stejnou kůží, mu sahal až do pasu. Pochvu a jílec si nechal vyrobit jedním mužem z Taienu cestou průsmykem. Egwain napadlo, proč asi, když si mohl usměrnit ohnivý meč a dělat další věci, vedle kterých meče vypadaly jako hračky pro děti. „Tys mu ho přece dala, Aviendho.“