Její přítelkyně se zamračila. „Snaží se mě přinutit, abych přijala i jílec. Použil ho, takže je jeho. Použil ho přede mnou, jako by se mi chtěl posmívat, s mečem v ruce.“
„Ty se nezlobíš kvůli meči.“ Aspoň si to Egwain nemyslela, neřekla o něm totiž ani slovo, té noci v Randově stanu. „Pořád se hněváš kvůli tomu, jak s tebou mluvil, a já tě chápu. Vím, že ho to mrzí. Občas promluví bez přemýšlení, ale kdybys ho jenom nechala, aby se omluvil –“
„Já nechci žádné jeho omluvy,“ zamumlala Aviendha. „Já nechci... Tohle už nesnesu. Už nemůžu dál spát v jeho stanu.“ Náhle popadla Egwain za paži, a kdyby ji Egwain neznala, byla by si myslela, že má slzy na krajíčku. „Musíš s nimi promluvit za mě. S Amys, Bair a Melain. Tebe poslechnou. Ty jsi Aes Sedai. Musejí mi dovolit vrátit se do jejich stanů. Musejí!“
„Kdo musí co?“ zeptala se Sorilea, která zpomalila, aby mohla jít vedle nich. Moudrá z Držby Shende měla řídké bílé vlasy a tvář jako z vydělané kůže natažené přes kosti. A jasné zelené oči, které dokázaly srazit koně na deset kroků. Tedy takhle se na lidi dívala normálně. Když se však zlobila, ostatní moudré seděly mlčky a kmenoví náčelníci se odporoučeli.
Melain a další moudrá, šedivějící Nakai z Držby Černá voda, se k nim taky chtěly připojit, ale Sorilea se na ně podívala těma svýma očima. „Kdybys neměla hlavu plnou toho svého nového manžela, Melain, tak bys poznala, že s tebou chce mluvit Amys. S tebou taky, Aerin.“ Melain ohnivě zrudla a odběhla za ostatními, ale starší žena se tam dostala první. Sorilea se dívala, jak odcházejí, a pak obrátila svou pozornost na Aviendhu. „Teď si můžem v klidu promluvit. Takže ty nechceš něco udělat. Něco, co jsi bezpochyby dostala nařízeno. A myslíš si, že tě z toho tahle malá Aes Sedai může dostat.“
„Sorileo, já –“ Aviendha se dál nedostala.
„Za mých dnů děvčata skočila, když moudrá řekla skoč, a skákala dál, dokud jim neřekla, aby přestala. Jelikož jsem ještě naživu, je to pořád můj den. Mám to říct jasněji?“
Aviendha se zhluboka nadechla. „Ne, Sorileo,“ řekla poddajně.
Stará žena spočinula pohledem na Egwain. „A co ty? Myslíš, že ji z toho vyprosíš?“
„Ne, Sorileo.“ Egwain měla pocit, že by měla udělat pukrle.
„Dobrá,“ pravila Sorilea, a neznělo to spokojeně, jenom jako by všechno bylo tak, jak čekala. A to taky rozhodně bylo. „Teď si s tebou můžu promluvit o tom, co se chci dozvědět. Slyšela jsem, že ti Car’a’carn dal všimný dar, o jakém ještě nikdy nikdo neslyšel, rubíny a drahé opály.“
Aviendha naskočila, jako by jí po noze přeběhla myš. No, ona by nejspíš nenadskočila, ale Egwain by to v takové situaci určitě udělala. Aielanka vysvětlovala záležitost s Lamanovým mečem a pochvou tak chvatně, že pletla slova jedno přes druhé.
Sorilea si upravila loktuši, zamumlala si něco o děvčatech sahajících na meče, byť zabalené v pokrývce, a o tom, že si bude muset důrazně promluvit s „mladou Bair". „Takže ti nepadl do oka. Škoda. To by ho k nám připoutalo. Už takhle považuje příliš mnoho lidí za své.“ Chvíli si Aviendhu prohlížela od hlavy k patě. – „Zařídím, aby se na tebe podíval Feran. Jeho děd je můj sestry-syn. Máš ke svému lidu i jiné povinnosti, než učit se na moudrou. Tyhle boky byly stvořené k plození dětí.“
Aviendha klopýtla o zdviženou kamennou desku a jen tak tak že nespadla. „Já... budu na něj myslet, až bude čas,“ vyhrkla bez dechu. „Ještě se musím hodně učit, abych se stala moudrou, a Feran je Seia Doon, a Černé oči přísahaly, že neulehnou pod střechou nebo stanem, dokud nebude Couladin mrtvý.“ Couladin byl rovněž Seia Doon.
Moudrá s tuhou tváří kývla, jako by tím bylo všechno vyřízeno. „Ty, mladá Aes Sedai. Povídá se, že znáš Car’a’carna dobře. Udělá to, čím hrozil? Pověsí i náčelníka kmene?“
„Myslím... možná... že ano.“ Rychleji Egwain dodala: „Jsem si však jistá, že dokáže pochopit rozumný důvody.“ Nebyla si tím rozhodně jistá, dokonce ani tím, že by tu nějaké důvody měly být – to, co řekl, znělo spravedlivě – ale spravedlnost by mu moc neprospěla, kdyby se proti němu obrátili ostatní, jako to udělali Shaidové.
Sorilea se na ni překvapeně podívala a pak zpražila pohledem náčelníky kolem Randova koně. „Chápeš mě špatně. On musí té prašivé vlčí smečce ukázat, že je vlčí vůdce. Náčelník musí být tvrdší než ostatní muži, mladá Aes Sedai, a Car’a’carn ještě tvrdší než ostatní náčelníci. Každý den pár dalších mužů, dokonce i Děv, propadne bezútěšnosti, ale to je jen měkká vnější kůra železného dubu. Zůstane tvrdé vnitřní jádro a on musí být dost tvrdý, aby je vedl.“ Egwain si všimla, že sebe ani ostatní moudré nezahrnula mezi ty, které je třeba vést. Mumlajíc si pro sebe „prašiví vlci", Sorilea vyrazila kupředu a brzy všechny moudré při chůzi poslouchaly, co říká. Ať už to bylo cokoliv, Egwain to nezaslechla.
„Kdo je ten Feran?“ zeptala se Egwain. „Nikdy jsem tě o něm neslyšela mluvit. Jak vypadá?“
Mračíc se na záda Soriley, jež byla zpola skrytá v hloučku žen kolem ní, Aviendha nepřítomně prohodila: „Vypadá hodně jako Rhuark, jenom je mladší, vyšší a hezčí, má červenější vlasy. Asi rok se snažil vzbudit Enailin zájem, ale já myslím, že ona ho spíš naučí zpívat, než by se vzdala oštěpu.“
„To nechápu. Ty se o něj chceš dělit s Enailou?“ Pořád jí to připadalo divné, mluvit o tom takhle nedbale.
Aviendha znovu klopýtla a konečně se na ni podívala. „Dělit se o něj? Já ho nechci vůbec. Má hezkou tvář, ale směje se jako hýkající mula a tahá se za uši.“
„Ale z toho, jak jsi mluvila se Sorileou, jsem myslela, že... se ti líbí. Proč jsi jí neřekla to, cos teď řekla mně?“
Smích druhé ženy zněl trochu bolestně. „Egwain, kdyby ji napadlo, že se snažím v tomhle cuknout, tak by uvila svatební věneček sama a přitáhla by mě i Ferana za krk, aby nás moudré oddaly. Copak jsi někdy viděla, že by někdo řekl Sorilee ‚ne'? Viděla?“
Egwain otevřela ústa, aby jí řekla, že samozřejmě mohla odmítnout, a hned je zase zavřela. Donutit ustoupit Nyneivu byla jedna věc, snažit se o totéž se Sorileou bylo něco zcela jiného. Bylo by to jako postavit se do cesty kamenné lavině a říkat jí, aby se zastavila.
Aby změnila téma hovoru, řekla: „Promluvím za tebe s Amys a ostatníma.“ Sice si skutečně nemyslela, že by to teď k něčemu bylo. Pravá chvíle byla pryč dřív, než se vůbec objevila. Aspoň že Aviendha konečně pochopila, jak je ta situace nevhodná. Možná... „Kdybychom za nimi zašly společně, tak by nás určitě vyslechly.“
„Ne, Egwain. Já musím poslechnout moudré. Vyžaduje to ji’e’toh.“ Jako by před chvílí nežádala o přímluvu. Jako by skoro nežebrala, aby ji moudré nenutily spát v Randově stanu. „Ale proč moje povinnost k lidu nikdy není to, co chci já? Proč to vždycky musí být něco, co než bych udělala, radši bych umřela?“
„Aviendho, nikdo tě nebude nutit se vdát nebo mít děti. Dokonce ani Sorilea ne.“ Egwain si přála, aby to poslední neřekla tak nejistě.
„Ty to nechápeš,“ pravila druhá žena tiše, „a já ti to nemůžu vysvětlit.“ Přitáhla si loktuši k tělu a dál už k tomu neřekla ani slovo. Byla ochotná probírat jejich výuku nebo to, jestli se Couladin obrátí a bude bojovat, či to, jak svatba ovlivnila Melain – která teď zřejmě musela tvrdě pracovat na tom, aby byla pořád naježená – nebo cokoliv kromě toho, co nemohla nebo nechtěla vysvětlovat.