24
Zpráva
Když se slunce sklonilo k západu, krajina se změnila. Kopce byly nižší, porost hustší. Často se svalená kamenná zídka kolem bývalého políčka změnila v hromádku, z níž vyrůstalo chroští, či vedla dlouhým hájem dubů, kalin a pekanů, borovic i bělokorých bříz a stromů, které Egwain ani neznala. Těm několika málo hospodářským budovám chyběla střecha a mezi zdmi již rostly stromy dvacet třicet loktů vysoké, hotové lesíky ohraničené kamennými zdmi, i se švitořícími ptáky a černoocasými veverkami. Když občas narazili na strouhu, vyvolalo to mezi Aiely stejně tolik řečí jako lesíky a tráva. Slýchali vyprávět příběhy o mokřinách, četli o nich v knihách zakoupených od kupců a formanů, jako byl Hadnan Kadere, ale jen málokterý z nich je od lovu na Lamana skutečně viděl na vlastní oči. Přizpůsobili se však rychle. Šedohnědé stany dobře splývaly se suchým listím pod stromy a usychající trávou a býlím. Tábor se táhl na míle, ve zlatém soumraku ho zviditelňovaly tisíce malých ohýnků.
Egwain byla šťastná, že může být ve stanu, jakmile ho gai’šainové postavili. Rozvázala si měkké boty, stáhla si je, i vlněné punčochy, a vrtíc prsty se natáhla na vrstvy barevných koberců. Toužila po tom, aby si mohla nohy namočit do mísy s vodou. Nemohla předstírat, že je tvrdá jako Aielanka, ale začínala měknout, jestli jí po pár hodinách napuchly nohy na dvojnásobek. Ovšem tady voda nebude problém. Nebo by neměl být – vzpomněla si na vysychající potůčky – ale určitě by si mohla dát zase skutečnou lázeň.
Cowinda, pokorná a tichá ve svém bílém hábitu, jí přinesla večeři, která se skládala ze světlých chlebových placek vyráběných ze zemaiové mouky a hustého vývaru v misce s červenými proužky. Egwain jedla úplně mechanicky, i když byla víc unavená než hladová. Poznala sušené papričky a fazole, ale nezeptala se, z čeho pochází tmavé maso. Králík, řekla si pevně a doufala, že to tak skutečně i je. Aielové jedli věci, ze kterých by se jí vlasy zkroutily víc, než jak je měla Elain. Byla ochotná se vsadit, že Rand se nemůže ani podívat na to, co jí. Muži byli v jídle vždycky hrozně vybíraví.
Když dojedla, natáhla se vedle zdobené stříbrné tepané lampy, která měla leštěný stříbrný kotouč, jenž odrážel a zesiloval její jas. Cítila se trochu provinile, když si uvědomila, že většina Aielů nemá jiné světlo než ze svých ohňů. Jenom pár si jich přineslo lampu či olej, tedy kromě moudrých a náčelníků klanů a kmenů. Nemělo však smysl sedět v nejasném osvětlení ohně, když mohla mít pořádné světlo. To jí připomnělo, že noci tady nebudou tak výrazným protikladem ke dnům jako v Pustině. Ve stanu již ostatně začínalo být nepříjemně teplo.
Krátce usměrnila prameny vzduchu, aby zdusila oheň, a zalovila v sedlových brašnách. Vytáhla odřenou, v kůži vázanou knihu, kterou si vypůjčila od Aviendhy. Byl to malý tlustý svazek hustě popsaný drobným písmem, které se ve špatném světle velmi špatně četlo, ale kniha se snadno nosila. Plamen, čepel a srdce, tak se kniha jmenovala. Byla to sbírka příběhů, ve kterých vystupovali Birgitte a Gaidal Cain, Anselan a Barashelle, Rogoš Orlozraký a Dunsinin a tucet dalších. Aviendha tvrdila, že se jí líbí kvůli dobrodružství a bitvám, a asi to tak bylo, ale jeden každý příběh vyprávěl také o lásce mezi mužem a ženou. Egwain byla ochotná připustit, že tohle se jí líbí, občas bouřlivá, občas něžná vlákna nehynoucí lásky. Tedy aspoň v duchu si to připouštěla. Těžko to byl ten druh zábavy, k níž se může žena, která aspoň předstírá zdravý rozum, přiznat veřejně.
Popravdě řečeno se jí číst chtělo stejně málo jako jíst – chtěla se jenom vykoupat a usnout, a možná by byla ochotná vzdát se i koupele – ale dneska v noci se měly s Amys sejít s Nyneivou v Tel’aran’rhiodu. Ať je Nyneiva kdekoliv na cestě do Ghealdanu, ještě tam určitě nebyla noc, a to znamenalo, že musí zůstat vzhůru.
Podle toho, co při jejich posledním setkání vykládala Elain, musel být zvěřinec docela vzrušující, i když si Egwain myslela, že Galadova přítomnost těžko stačila k tomu, aby tak utekly. Nyneivu a Elain podle ní prostě začalo bavit dobrodružství. Záležitost se Siuan byla ale špatná. Potřebovaly pevnou ruku, aby je udržela na uzdě. Zvláštní, že ji tohle napadlo v souvislosti s Nyneivou. Nyneiva byla vždycky ta s pevnou rukou. Ale od té epizody ve Věži v Tel’aran’rhiodu s ní musela stále méně bojovat.
Když obracela stránku, provinile si uvědomila, že se těší, až dnes uvidí Nyneivu. Ne proto, že Nyneiva byla přítelkyně, ale protože chtěla vidět, jestli účinky přetrvávají. Jestli se Nyneiva zatahá za cop, ona jenom chladně zvedne obočí a... Světlo, doufám, že to vydrží. Jestli něco plácne o těch výletech, Amys, Bair a Melain mě budou střídavě stahovat z kůže, pokud mi jednoduše neřeknou, abych rovnou odešla.
Oči se jí při čtení stále zavíraly a zamlžené příběhy z knihy se jí chvílemi zdály. Dokáže být stejně silná jako kterákoliv z těch žen, stejně silná a odvážná jako Dunsinin nebo Nerein nebo Melisinda, dokonce i jako Birgitte, stejně silná jako Aviendha. Bude mít Nyneiva dost rozumu, aby dnes v noci držela před Amys jazyk za zuby? Nejasně si představila, jak chytne Nyneivu za krk a zatřese s ní. Hloupost. Nyneiva byla o hodně starší. Zvedne obočí. Dunsinin. Birgitte. Stejně tvrdá a silná jako Děva oštěpu.
Hlava jí spadla do knihy a ona si držela knížku pod bradou a začala dýchat pomalu a pravidelně.
S leknutím zjistila, že se ocitla mezi velkými krevelovými sloupy v Srdci Kamene, v docela zvláštním nasvětlení Tel’aran’rhiodu, a znovu se lekla, když si uvědomila, že má na sobě cadin’sor. Amys nepotěší, když ji uvidí takhle, vůbec ji to nepotěší. Chvatně oděv změnila a překvapilo ji, když se šaty měnily mezi blůzkou z agode a bachratou vlněnou sukní a jemným modrým hedvábným brokátem, než se nakonec usadily na aielském oděvu, doplněném jejím slonovinovým náramkem s plameny a zlatým a slonovinovým náhrdelníkem. Taková nerozhodnost už ji nějakou dobu nepostihla.
Chvíli chtěla vystoupit ze světa snů, ale usoudila, že ve stanu usnula tvrdým spánkem. Nejspíš by vstoupila do svého vlastního snu, a ve svých snech si ne vždy zachovávala vědomí. Bez toho by se do Tel’aran’rhiodu nemohla vrátit. Nehodlala nechat Amys a Nyneivu spolu samotné. Kdo mohl vědět, co Nyneiva řekne, jestli ji Amys rozčílí? Až dorazí moudrá, prostě řekne, že právě přibyla sama. Moudré zatím byly vždy kousek před ní nebo dorazily zároveň, ale jestli Amys uvěří, že se tam dostala jenom o chviličku dřív, tak na tom nebude záležet.
Už si skoro zvykla na pocit, že ji v této rozlehlé komnatě pozorují neviděné oči. Jsou tu jenom sloupy a stíny a všechen ten prázdný prostor. Přesto doufala, že to Amys nebude dlouho trvat, než se sem dostane, a Nyneivě také ne. Ale mohlo. Čas mohl být v Tel’aran’rhiodu stejně zvláštní jako v jakémkoliv snu, ale ona sem musela dorazit nejméně hodinu před dohodnutou schůzkou. Třeba má ještě čas na...
Náhle si uvědomila, že slyší hlasy, jako tichý šepot mezi sloupy. Uchopila saidar a opatrně se vydala po zvuku k místu, kde Rand pod velkou kopulí zanechal Callandor. Moudré tvrdily, že ovládání Tel’aran’rhiodu je tady stejně silné jako jediná síla, ale ona znala své schopnosti v zacházení se sílou mnohem lépe a věřila jim víc. Stále se schovávajíc vzadu mezi silnými krevelovými sloupy se zastavila a zírala.