Teď dokázala některý z těch bližších vybrat a poznat, komu se zdá. Jistým způsobem tyto jiskřičky byly stejné jako světlušky – a to jí zpočátku dělalo takové potíže – ale jiným způsobem jí teď nějak připomínaly jednotlivé tváře. Randovy sny a Moiraininy vypadaly matné, tlumené ochranami, které kolem nich nastavěli. Sny Amys a Bair byly jasné a pravidelně pulsovaly. Očividně se řídily svou vlastní radou. Kdyby tyhle nezahlédla, byla by vmžiku zpátky ve svém těle. – Ty dvě se uměly potulovat temnotou mnohem obratněji než ona. Nepoznala by, že tam jsou, dokud by na ni neudeřily. Pokud by se někdy naučila stejně rozeznat sny Elain a Nyneivy, dokázala by je najít i v té velké sbírce, ať už by byly kdekoliv na světě. Ale dneska večer nehodlala sledovat něčí sny.
V duchu opatrně vytvořila dobře zapamatovaný obraz a byla zpátky v Tel’aran’rhiodu v malém pokojíku bez oken ve Věži, kde bydlela jako novicka. U bíle pomalované zdi byla úzká postel. Stojan s umyvadlem a trojnožka stály proti dveřím a na kolíčcích spolu s bílým pláštěm visely šaty a prádlo z bílé vlny, patřící současné obyvatelce. Stejně dobře tam ale být nemusely. Věž již po mnoho let nedokázala zaplnit obydlí novicek. Podlaha byla skoro stejně světlá jako šaty a stěny. Novicka, která tu přebývala, každý den podlahu pečlivě vydrhla. Egwain to sama dělávala taky, i Elain, ve vedlejším pokojíku. Kdyby se do Věže přišla cvičit třeba královna, začala by právě v takovém pokojíku drhnutím podlahy.
Když se na šaty podívala znovu, byly uspořádané jinak, ale ona si toho nevšímala. Připravená v okamžení uchopit saidar otevřela dveře jenom natolik, aby mohla vystrčit hlavu. A vydechla úlevou, když zjistila, že stejně pomalu vystrkuje z vedlejších dveří hlavu Elain. Egwain jen doufala, že nevypadá stejně vykuleně a nejistě. Spěšně kývla a Elain přiběhla v bílém šatu novicky, který se změnil ve světle šedé hedvábné jezdecké šaty, než se vrhla dovnitř. Egwain nenáviděla šedé šaty. Tuhle barvu nosily damane.
Zůstala ještě chvíli ve dveřích a obhlížela arkády obydlí novicek. Řada za řadou se zvedala i klesala až dolů na Nádvoří novicek. Ne že by skutečně čekala, že tam bude Liandrin nebo někdo horší, ale opatrnost nemohla škodit.
„Říkala jsem si, že myslíš tohle,“ řekla Elain, když Egwain zavřela dveře. „Máš vůbec ponětí, jak těžké je pamatovat si, co a před kým smím říct? Občas bych si přála, abychom moudrým prostě mohly všechno povědět. Prozradit jim, že jsme jenom přijaté, a mít to za sebou.“
„Ty bys to měla za sebou,“ prohlásila pevně Egwain. „Já náhodou spím asi dvacet kroků od nich.“
Elain se zachvěla. „Ta Bair. Připomíná mi Lini, když jsem rozbila něco, na co jsem neměla sahat.“
„Počkej, až tě představím Sorilee.“ Elain se zatvářila pochybovačně, ale Egwain si sama nebyla jistá, že by uvěřila v Sorileu, kdyby se s ní nesetkala osobně. Tohle se snadno udělat nedalo. Upravila si loktuši. „Pověz mi o tom setkání s Birgitte. Byla to Birgitte, viď?"
Elain se zapotácela, jako by dostala ránu do žaludku. Na chvíli zavřela modré oči a nadechla se tak, že se jí vzduch musel dostat až do špiček nohou. „O tom s tebou mluvit nemohu."
„Co tím myslíš, že nemůžeš? Máš jazyk. Byla to Birgitte?"
„Já nesmím, Egwain. Musíš mi věřit. Udělala bych to, kdybych mohla, ale nesmím. Možná... se mohu zeptat...“ Kdyby Elain patřila k těm ženám, které lomívají rukama, byla by to dělala právě teď. Otevírala a zavírala ústa, ale žádná slova z nich nevycházela. Očima neustále přebíhala po pokoji, jako by hledala inspiraci či pomoc. Zhluboka se nadechla a upřela na Egwain naléhavý modrý pohled. „Cokoliv říkám, porušuje slib, který jsem dala. Dokonce i tohle. Prosím, Egwain. Musíš mi věřit. A nesmíš nikomu říci, co... si myslíš, žes viděla."
Egwain se s námahou přestala mračit. „Budu ti věřit.“ Aspoň teď věděla s určitostí, že si nic nepředstavovala. Birgitte? Světlo! „Doufám, že mi jednoho dne budeš ty věřit natolik, abys mi to řekla."
„Já ti věřím, ale...“ Potřásla hlavou a posadila se na okraj úhledně ustlané postele. „Příliš často máme tajemství, Egwain, ale občas je k tomu dobrý důvod.“
Egwain po malé chvíli přikývla a přisedla si k ní. „Až budeš moct,“ bylo všechno, co řekla, ale její přítelkyně si vydechla úlevou.
„Přesvědčovala jsem se, že se tě na tohle nezeptám, Egwain. Že aspoň jednou nebudu mít plnou hlavu jeho.“ Šedé jezdecké šaty se změnily v měňavé zelené hedvábí. Elain si určitě nemohla být vědomá toho, kam až jí sahá výstřih. „Ale... je Rand v pořádku?“
„Je živý a zdravý, jestli se ptáš na tohle. Myslela jsem, že v Tearu je tvrdej, ale dneska jsem ho slyšela, jak vyhrožuje, že pověsí každýho, kdo neposlechne jeho rozkazy. Ne že by to byly špatný rozkazy – nedovolí nikomu sebrat jídlo bez placení nebo vraždit lidi – ale stejně. Oni ho první pozdravili jako Toho, kdo přichází s úsvitem. Bez váhání za ním vyšli z Pustiny. A on jim hrozil, tvrdej jako studená ocel.“
„To nebyla hrozba, Egwain. Je král, ať už ty nebo on nebo kdokoliv říká cokoliv, a král nebo královna musejí rozdělovat spravedlnost beze strachu z nepřátel či milostí pro přátele. A každý, kdo dělá něco takového, musí být tvrdý. Vedle máti občas vypadají i městské hradby měkké.“
„Nemusí přitom být tak nafoukanej,“ odtušila Egwain vyrovnaně. „Nyneiva říkala, abych mu připomněla, že je jenom člověk, ale já ještě nepřišla na to, jak to udělat.“
„On si musí pamatovat, že je jenom člověk. Ale má právo očekávat, že ho budou poslouchat.“ V Elainině hlase se ozýval povýšený tón, ale pak se podívala na sebe. Zrudla a zelené šaty náhle získaly krajkový límec až pod bradu. „Jsi si jistá, že si to nepleteš s pýchou?“ dokončila zdušeným hlasem.
„Je samolibej jako prase v hrachovině.“ Egwain si poposedla. Vzpomínala na ni jako na tvrdou postel, ale tenký slamník byl pořád měkčí než to, na čem spala ve stanu. Nechtěla se bavit o Randovi. „Jsi si jistá, že ta rvačka nezpůsobí další potíže?“ Nepřátelství s touhle Latelle nemohlo jejich cestování usnadnit.
„To nemyslím. Latelle se na Nyneivu zlobila proto, že všichni nezadaní muži už nejsou jen pro ni, aby si mohla vybírat. Některé ženy asi uvažují tímhle způsobem. Aludra se drží stranou a Cerandin by neřekla kšá ani huse, dokud jsem ji nezačala učit, jak si má stát za svým. Clarin je vdaná za Petru. Ale Nyneiva dala jasně najevo, že zpohlavkuje každého muže, kterého jenom napadne, že by s ní mohl flirtovat, a ještě se Latelle omluvila, takže doufám, že je to vyřízené."
„Ona se omluvila?"
Druhá žena kývla stejně zmámeně, jako Egwain věděla, že se tváří sama. „Myslela jsem, že ztluče Lucu, když jí řekl, že to musí udělat – mimochodem, ten si zřejmě nemyslí, že její zákaz platí i pro něj – ale ona to udělala, když se kvůli tomu asi hodinu vztekala. Vlastně cosi mumlala o tobě.“ Zaváhala a úkosem se na Egwain podívala. „Řekla jsi snad něco při vaší poslední schůzce? Od té doby je totiž... jiná... a občas mluví sama k sobě. Vlastně se hádá. S tebou, z toho mála, co jsem zaslechla.“
„Neřekla jsem nic, co bych říct neměla.“ Takže to vydrželo, ať už se mezi nimi stalo cokoliv. Buď to, nebo si Nyneiva schovávala svůj hněv, až se příště setkají. Už nehodlala snášet její špatnou náladu, ne teď, když věděla, že nemusí. „Vyřiď jí ode mě, že je příliš stará, aby se rvala a válela po zemi. Jestli se dostane do další pranice, tak jí řeknu ještě něco horšího. Vyřiď jí to doslova. Bude to horší.“ Ať si to Nyneiva do příště přebere. Buď bude mírná jako ovečka... Nebo Egwain prostě bude muset zkusit splnit svou hrozbu. Nyneiva možná byla v jediné síle silnější, když dokázala usměrňovat, ale tady byla silnější Egwain. Ať tak nebo tak, s Nyneivinými záchvaty vzteku už skončila.