„Povím jí to,“ slíbila Elain. „Ty ses taky změnila. Máš v sobě něco z Randova přístupu.“ Egwain chvíli trvalo, než si uvědomila, co tím druhá žena myslela. Pomohl ten pobavený úsměv. „Nebuď labuť."
Elain se zasmála nahlas a znovu ji objala. „Oh, Egwain, jednoho dne z tebe bude amyrlin, až se já stanu královnou Andoru.“
„Jestli v té době ještě bude existovat Věž,“ podotkla střízlivě Egwain a Elainin úsměv se vytratil.
„Elaida nemůže Bílou věž zničit, Egwain. Ať udělá cokoliv, Věž přetrvá. Možná ani nezůstane amyrlin. Jakmile si Nyneiva vzpomene na jméno toho města, vsadím se, že najdeme Věž v exilu, s každým adžah kromě červeného.“
„Taky doufám.“ Egwain věděla, že mluví smutně. Chtěla, aby Aes Sedai podporovaly Randa a postavily se proti Elaidě, ale to by znamenalo, že je Bílá věž jistojistě rozdělená a možná už ji nikdy nepůjde spojit.
„Musím se vrátit,“ řekla Elain. „Nyneiva trvá na tom, že ta z nás, která není v Tel’aran’rhiodu, musí zůstat vzhůru, a s tím, jak ji bolí hlava, tak se potřebuje napít svého bylinkového čaje a vyspat se. Nevím, proč na tom tak trvá. Ta, která bdí, stejně nemůže nijak pomoci, a my obě už víme dost, abychom tu byly úplně bezpečné.“ Její zelené šaty se na okamžik změnily v Birgittin bílý kabátec a objemné žluté kalhoty a pak zase zpátky. „Říkala, abych ti to neprozradila, ale myslí si, že se nás Moghedien snaží najít. Ji a mě.“
Egwain otázku, která byla nasnadě, nepoložila. Očividně to bylo něco, co jim řekla Birgitte. Proč Elain trvala na tom, že to musí udržet v tajnosti? Protože to slíbila. Elain v životě neporušila žádný slib. „Vyřiď jí, aby byla opatrná.“ Byla jen malá naděje, že Nyneiva bude sedět a čekat, jestli si myslí, že po ní jde jedna ze Zaprodanců. Bude si připomínat, že tu ženu již jednou porazila, a ona měla vždycky víc odvahy než rozumu. „Zaprodanci nejsou něco, co bys mohla brát na lehkou váhu. A Seanchani taky ne, i když jsou údajně jenom cvičitelé zvířat. To jí vyřiď.“
„Nepředpokládám, že ty budeš poslouchat, když ti řeknu, abys byla opatrná.“
Egwain se na Elain překvapeně podívala. „Já jsem vždycky opatrná. To přece víš.“
„Ovšem.“ Poslední, co Egwain viděla, když se druhá žena vytrácela, byl velmi pobavený úsměv.
Egwain sama ještě neodešla. Jestli si Nyneiva nemohla vzpomenout, kde je to shromáždění modrých, možná to ona zjistí tady. Nebyl to nový nápad. Tohle totiž nebyl její první výlet do Věže od posledního setkání s Nyneivou. Nasadila si kopii Enailiny tváře s ohnivými vlasy na ramena a šaty přijaté s pruhovaným lemem a pak vytvořila obraz Elaidiny zdobené pracovny.
Bylo to jako předtím, i když při každé návštěvě stálo v půlkruhu před velkým psacím stolem méně stoliček zdobených vyřezávanými liánami. Nad krbem stále visely dvě malby. Egwain zamířila rovnou ke stolu a odsunula stranou trůnu podobné křeslo se slonovinovou intarzií plamene Tar Valonu, aby dosáhla na lakovanou kazetu s dopisy. Zvedla víko, plné bojujících jestřábů a mraků, a začala co nejrychleji prohlížet papíry. I tak se některé vytratily, když byla teprve v polovině čtení, či se změnily. Nedalo se prostě dopředu poznat, co je důležité a co bezvýznamné.
Většinou to byly zprávy o neúspěších. Avšak stále nepřišlo ani jediné slůvko o tom, kam urozený pán z Bashere odvedl své vojsko, a zprávička prozrazovala zoufalství a starosti. To jméno jí rozezvonilo v hlavě zvoneček, jelikož však neměla času nazbyt, odsunula dopis odhodlaně stranou a popadla další list. O tom, kde je Rand, taky ani slovo, stálo v podlézavém hlášením plném již téměř paniky. To bylo dobré vědět a už samo o sobě stálo za tento výlet. Od posledních zpráv špehů kteréhokoliv adžah z Tanchika uplynul již víc než měsíc a další v Tarabonu také mlčeli. Pisatelka to sváděla na tamní anarchii. Řeči, že se někdo zmocnil Tanchika, nebylo možné potvrdit, avšak pisatelka naznačovala, že do toho byl zapleten sám Rand. Ještě lepší, jestli ho Elaida hledá na špatném místě tisíce leguí daleko. Zmatená zpráva tvrdila, že červená sestra v Caemlynu prohlašuje, že viděla Morgasu na veřejné audienci, jenže agentky různých adžah hlásily, že královna již mnoho dní tráví v ústraní. Boje v Hraničních státech, pravděpodobně menší vzpoury v Shienaru a Arafelu. Pergamen zmizel, než si dočetla závěr. Pedron Niall svolával bělokabátníky do Amadicie, pravděpodobně aby vytáhli proti Altaře. Ještě dobře, že tam Elain a Nyneiva musejí strávit už jen tři dny.
Další pergamen se týkal Elain a Nyneivy. Nejdřív pisatelka radila, aby nebyla potrestána agentka, která je nechala uniknout – Elaida to rázně přeškrtala a na okraj napsala „Udělat odstrašující příklad!" – a pak, když ta žena začala podrobně popisovat pátrání po těch dvou v Amadicii, jediný list se změnil v hrst, složku, která se zřejmě týkala odhadů zedníků a kameníků ohledně stavby soukromého sídla amyrlinina stolce na pozemcích Věže. Spíše tedy paláce, podle počtu stránek.
Egwain nechala papíry spadnout a ty zmizely dřív, než dopadly na stůl. Lakovaná kazeta byla opět zavřená. Egwain věděla, že by tu mohla strávit zbytek života. V krabičce vždy budou další dokumenty a pořád se budou měnit. Čím bylo něco v bdělém světě pomíjivější – dopis, kus šatstva, miska, kterou často přenášeli z místa na místo – tím méně byl jeho odraz v Tel’aran’rhiodu pevný. Nemohla se tu však zdržet příliš dlouho. Spánek, zatímco se toulala světem snů, nebyl tak vydatný jako bez vyrušování.
Pospíšila si tedy do předpokoje a už téměř sahala po úhledné hromádce svitků a pergamenů, z nichž některé byly opatřené pečetí, ležící na psacím stole kronikářky, když se místnost zamihotala. Než měla čas vůbec zvážit, co to znamená, otevřely se dveře a vstoupil Galad, usmíval se, modrý brokátový kabátec mu na ramenou dokonale padl a přiléhavé spodky zdůrazňovaly tvar jeho lýtek.
Egwain se zhluboka nadechla a stáhl se jí žaludek. Nebylo spravedlivé, že nějaký muž měl tak pohlednou tvář.
Galad přišel blíž, v tmavých očích mu jiskřilo, a prsty ji pohladil po tváři. „Půjdeš se se mnou projít do Vodní zahrady?“ zeptal se tiše.
„Jestli se vy dva chcete muchlovat,“ ozval se strohý ženský hlas, „tak to nebudete dělat tady.“
Egwain se s vytřeštěnýma očima otočila a zazírala na Leanu sedící za stolem se štólou kronikářky kolem ramen a s milým úsměvem na měděné tváři. Dveře amyrlininy pracovny byly otevřené a uvnitř seděla Siuan za svým prostým, dobře naleštěným psacím stolem a s pruhovanou štólou svého úřadu na ramenou četla jakýsi dlouhý pergamen. Tohle bylo šílené.
Egwain, bez velkého přemýšlení, uprchla do obrazu, který vytvořila, a ocitla se, lapajíc po dechu, na Trávníku v Emondově Roli. Všude kolem stály domy s doškovými střechami a ze skalky na rozlehlém trávníku vyvěral Vinný střik. U rychle proudícího a rozšiřujícího se potoka stál malý hostinec jejího otce, přízemí bylo kamenné, přesahující poschodí omítnuté nabilo. „Jediná taková střecha v celým Dvouříčí,“ říkával Bran al’Vere o svých červených taškách. Velké kamenné základy poblíž hostince U Vinného střiku, s mohutným, rozložitým dubem vyrůstajícím z jejich středu, byly mnohem starší než hostinec, ale někteří lidé tvrdili, že nějaký hostinec stával na břehu potoka Vinný střik déle než dvě stě let.