Huso. – Poté, co takto důrazně varovala Nyneivu ohledně snění v Tel’aran’rhiodu, se málem nechala chytit do jednoho ze svých vlastních. I když bylo zvláštní, že se jí zdálo o Galadovi. Občas se jí o něm zdávalo. Zrudla. Rozhodně do něj nebyla zamilovaná, dokonce ho ani neměla moc ráda, ale byl velmi spanilý a v jejích snech byl spíš takový, jakého by ho chtěla mít. Častěji se jí zdávalo o jeho bratru Gawynovi, ale to bylo stejně hloupé. Ať už Elain říkala cokoliv, Gawyn jí nikdy své city nevyjevil.
To ta hloupá knížka se všemi těmi příběhy o milencích. Jakmile se ráno probudí, vrátí ji zpátky Aviendze. A řekne jí, že si vůbec nemyslí, že ji čte kvůli dobrodružství.
Ale odejít se jí ještě nechtělo. Domov. Emondova Role. Poslední místo, kde se cítila skutečně v bezpečí. Odešla víc než před rokem a půl, a přesto všechno zřejmě zůstalo, jak si to pamatovala. Ale ne úplně všechno. Na Trávníku byly zaražené dvě žerdi s praporci, na jednom byl červený orel, na druhém stejně červená vlčí hlava. Má s tím snad něco společného Perrin? Neuměla si představit co. A přesto odešel domů, aspoň to Rand tvrdil, a jí se nejednou zdálo o něm a vlcích.
Dost toho zbytečného postávání. Byl čas –
Záblesk.
Z hostince vyšla její matka s prošedivělým copem přehozeným přes rameno. Marin al’Vereová byla štíhlá žena, stále hezká, a nejlepší kuchařka v celém Dvouříčí. Egwain ze šenku, kde se konala schůze vesnické rady, slyšela otcův smích.
„Ty jsi ještě tady, dítě?“ zeptala se její matka, pobaveně ji hubujíc. „Už jsi přece vdaná dost dlouho, abys věděla, že bys neměla dopustit, aby se manžel dozvěděl, že tu smutně postáváš a čekáš na něj.“ Potřásla hlavou a zasmála se. „Je pozdě. Tady jde.“
Egwain se dychtivě obrátila a očima zalétla za děti hrající si na Trávníku. Trámy nízkého Vozového mostu zaduněly, jak přes ně přecválal Gawyn, a pak před ní sklouzl ze sedla. Vysoký a urostlý jako topol, ve zlatem vyšívaném červeném kabátci, měl sestřiny rudozlaté kudrny a úžasné tmavomodré oči. Nebyl ovšem tak hezký jako jeho polobratr, ale jí se srdce rozbušilo prudčeji, než když předtím uviděla Galada – Když uviděla Galada? Cože? – a musela si přitisknout dlaně na břicho v marné snaze uklidnit žaludek.
„Chyběl jsem ti?“ zeptal se Gawyn s úsměvem.
„Trošku.“ Proč mě vůbec napadl Galad? Jako bych ho právě před chvílí zahlédla. „Občas, když jsem nedělala nic zajímavýho. Chyběla jsem ti?“
Místo odpovědi ji zvedl do vzduchu a políbil. Hodnou chvíli nevnímala nic jiného, dokud ji nepostavil na roztřesené nohy. Praporce byly pryč. Jaké praporce?
„Tady je,“ ozvala se její matka, přicházející s nemluvnětem zavinutým v plenkách. „Tady je tvůj syn. Je to pěknej klouček. Vůbec nebrečí.“
Gawyn se zasmál, vzal si dítě a zvedl ho vysoko do vzduchu. „Má tvoje oči, Egwain. Jednoho dne bude motat dívkám hlavy.“
Egwain couvala a potřásala hlavou. Byly zde praporce, jeden s červeným orlem, druhý s červenou vlčí hlavou. Viděla Galada. Ve Věži. „NEEEEEEEEE!“
Uprchla, vyskočila z Tel’aran’rhiodu do vlastního těla. Vědomí jí vydrželo jen na tak dlouho, aby se podivila, jak mohla být tak hloupá a dovolit, aby ji vlastní představy málem lapily, a pak už spala hlubokým spánkem a zdál se jí vlastní, bezpečný sen. Gawyn přecválal přes Vozový most, seskočil ze sedla...
Zpoza domu s doškovou střechou vyšla Moghedien a nepřítomně uvažovala o tom, kde asi tahle vesnička je. Nebylo to právě místo, kde by čekala, že uvidí vlající praporce. Ta dívka byla silnější, než čekala, když unikla z jejího přediva v Tel’aran’rhiodu. Dokonce ani Lanfear tady nemohla využívat své schopnosti, ať už tvrdila cokoliv. Přesto, tahle holka ji však zaujala jenom proto, že se bavila s Elain z rodu Trakandů, která by ji mohla dovést k Nyneivě z al’Mearů. Jediný důvod ji chytit byl prostě ten, že chtěla Tel’aran’rhiod zbavit jedné ženské, která se tu mohla volně potulovat. Už tak bylo dost špatné, že se o něj musela dělit s Lanfear.
Ale Nyneiva z al’Mearů... Tu ženu chtěla přinutit, aby žebrala o dovolení jí sloužit. Chytí ji v bdělém světě, možná dokonce požádá Velikého pána, aby jí dal nesmrtelnost, aby mohla navěky litovat, že se postavila proti Moghedien. Ona a Elain kuly pikle s Birgitte, že? To byl další důvod ji potrestat. Birgitte dokonce ani nevěděla, kdo Moghedien je, tenkrát dávno, ve věku pověstí, když zmařila Moghedieniny tak dobře ukuté plány, jak zneškodnit Luise Therina. Ale Moghedien znala ji. Jenomže Birgitte – Teadra, tak se tehdy jmenovala – zemřela dřív, než si to s ní mohla vyřídit. Smrt nebyla trestem, nebyla koncem, ne, když znamenala život tady.
Nyneiva z al’Mearů, Elain z rodu Trakandů a Birgitte. Tyhle tři si najde a vypořádá se s nimi. Ze stínů, aby nic nepoznaly, dokud nebude pozdě. Se všemi třemi, bez výjimky.
Zmizela a praporce se jen tak lehce vlnily ve vánku vanoucím v Tel’aran’rhiodu.
26
Sallie Daerová
Kolem Logainovy hlavy poblikávala záře značící velikost a slávu, modrá a zlatá, i když jel v sedle shrbený. Min netušila, proč se poslední dobou objevuje častěji. Logain se už dokonce ani nenamáhal zvednout zrak od býlí pod nohama svého vraníka k nízkým zalesněným vrškům táhnoucím se do dáli.
Druhé dvě ženy jely trochu napřed, Siuan jako pytel mrkve na kosmaté Bele, jak ostatně bylo obvyklé, a Leana obratně naváděla svou klisnu víc koleny než otěžemi. Pouze nepřirozeně rovná stužka kapradí, prorůstající lesní půdou pokrytou spadaným listím, prozrazovala, že tu kdy vedla cesta. Krajkoví kapradin bylo svraštělé a tlející listí suše šustilo a praskalo pod kopyty koní. Hustě propletené větve trochu stínily před poledním sluncem, ale chládek tu nebyl. Min se po tváři řinul pot i přesto, že občas zezadu zavál vítr.
Již patnáct dní jeli na jihozápad směrem od Lugardu, vedeni pouze Siuaniným naléháním, že ví přesně, kam míří. Nikomu samozřejmě neřekla, kde to je. Siuan a Leana měly ústa sevřená jako nalíčené medvědí pasti. Min si dokonce ani nebyla jistá, ví-li to Leana. Patnáct dní, městečka a vesnice tu byly stále řidší a stále dál od sebe, až nakonec nebyly žádné. Den po dni Logain stále víc věšel hlavu a den po dni se záře kolem něj objevovala mnohem častěji. Zprvu si jenom mumlal, že pronásledují Stínovýho Jaka, ale Siuan znovu získala velení bez většího protivenství, neboť Logain se obracel stále víc do sebe. Posledních šest dní zřejmě neměl energii ani na to, aby se staral o to, kam vlastně jedou nebo zda se tam vůbec někdy dostanou.
Siuan a Leana si teď vepředu tiše povídaly. Min slyšela jenom jakési tiché mumlání, které mohlo docela dobře být větrem v listoví. A kdyby se pokusila přijet blíž, tak by jí řekly, ať dává pozor na Logaina, nebo by na ni prostě hleděly tak, že by jen úplně slepý hlupák nepochopil, že nemá strkat nos tam, kam nepatří. Obojí udělaly už častokrát. Čas od času se však Leana otočila v sedle a podívala se na Logaina.