Na povrch se znovu začaly vynořovat pochyby. Po Korských Pramenech nejednou pronikly do jejího vědomí, ale tehdy bylo snazší je potlačit. Od Lugardu vybublaly nahoru častěji a ona se přistihla, že o Siuan uvažuje způsobem, jaký by si dříve nikdy nedovolila. Ne že by samozřejmě měla nervy Siuan nějakou z nich vyjevit. Ji samotnou žralo, když si to musela přiznat. Ale možná Siuan nevěděla, kam jede. Mohla lhát, protože utišení zlomilo vazbu na tři přísahy. Možná pořád jenom doufala, že když bude pokračovat v pátrání, tak najde nějakou stopu toho, co tak zoufale potřebovala nalézt. Jistým způsobem, velmi zvláštním způsobem, si Leana začala zařizovat život odděleně od starostí s mocí, s jedinou sílou a s Randem. Ne že by se úplně distancovala, ale Min si myslela, že pro Siuan nic jiného prostě není. Bílá věž a Drak Znovuzrozený byli jejím celým životem a ona se jich bude držet, i kdyby si musela lhát.
Lesní porost ustoupil jakési velké vesnici tak rychle, že Min vykulila oči. Ambroně, duby a zakrslé borovice – což byly stromy, které poznala – sahaly na padesát kroků od domků s doškovými střechami, postavenými z kulatých říčních kamenů, a přilehlých k nízkým kopečkům. Min se byla ochotná vsadit, že nedávno tady ještě rostl les všude. Hodně stromů stálo v úzkých pásech mezi domky, tlačily se u zdí a tu a tam byly před domem vidět čerstvé pařezy. Ulice stále působily dojmem nedávno zryté půdy, neměly ten udusaný povrch, který vznikne, když po cestě chodí pokolení lidí. Muži v košilích kladli nové došky na tři velké kamenné krychle, které musely být hostince – na jednom dokonce nade dveřmi visely pozůstatky vybledlého, omšelého znamení – přesto však nikde v dohledu nebyly žádné staré došky. Venku bylo na počet mužů v dohledu příliš mnoho žen a na počet žen si tu hrálo příliš málo dětí. Vůně připravovaného poledního jídla ve vzduchu byla na tomto místě jedinou normální věcí.
Jestli první pohled Min polekal, když si konečně všimla toho, co před ní leželo, málem spadla ze sedla. Mladší ženy, vytřásající v oknech pokrývky či spěchající po nějaké posílce, měly prosté vlněné šaty, ale v žádné vesnici, ať už jakkoliv veliké, by nikdy nemohlo být tolik žen v jezdeckých šatech z hedvábí nebo nejjemnějšího sukna nejrůznějších barev a střihů. Kolem těchto žen pak a kolem většiny mužů se jejím očím vznášely aury a obrazy, měnily se a mihotaly. U většiny lidí nebylo nic k vidění, ale Aes Sedai a strážcům aura chyběla málokdy déle než hodinu. Děti musely patřit sloužícím z Věže. Aes Sedai, které se vdaly, bylo málo a věkově byly daleko od sebe, ale pokud je znaly, určitě vynaložily veškeré úsilí, aby své služebnictvo přivedly i s jejich rodinami z kteréhokoliv místa, odkud musely prchnout. – Siuan našla své shromáždění.
Když vjížděly do vesnice, rozhostilo se přízračné ticho. Aes Sedai stály nehybně a pozorovaly je, stejně jako mladší ženy a dívky, které musely být přijaté nebo mladší novicky. Muži, kteří se před chvíli pohybovali s vlčím půvabem, ztuhli na místě s jednou rukou skrytou v došcích či se natahovali do dveří, bezpochyby pro skryté zbraně. Děti zmizely, dospělí, kteří museli být sloužící, je spěšně zahnali pryč. Pod všemi těmi nehybnými pohledy se Min zježily všechny vlasy na hlavě.
Leana se tvářila znepokojeně a vrhala na lidi, kolem nichž projížděla, kosé pohledy, ale Siuan si zachovávala hladkou tvář a klid, když je vedla přímo do nejbližšího hostince, do toho s jediným čitelným znamením. Tady sešplhala z Bely a přivázala otěže k železnému kroužku zasazenému do jednoho z kamenných uvazovacích sloupků, které byly zřejmě teprve nedávno postaveny kolmo. Min pomohla Leaně dostat na zem Logaina – Siuan mu nikdy nepodala ruku, aby mu pomohla na koně či z něj – a pohledem přejížděla ze strany na stranu. Všichni civěli, nikdo se ani nepohnul. „Sice jsem nečekala, že mě budou vítat jako ztracenou dceru,“ zamumlala k druhé ženě, „ale proč nikdo aspoň neřekne ahoj?“
Než mohla Leana odpovědět – pokud to vůbec chtěla – řekla Siuan: „No, když je břeh na dosah, nepřestanete veslovat. Přiveďte ho.“ A zmizela uvnitř, zatímco Min a Leana ještě vedly Logaina ke dveřím. Šel klidně, ale když ho přestaly pobízet, udělal jen krok a zastavil se.
Šenk se nepodobal žádnému šenku, jaký kdy Min viděla. Velké krby byly samozřejmě vyhaslé a tam, kde vypadly kameny, zely díry. Omítka na stropě vypadala plesnivá a chyběly v ní kusy, velké jako její hlava, v nichž prosvítalo laťoví. Na věkem zhrublé podlaze, kterou zametalo několik děvčat, stály stoly všech možných velikostí a tvarů. Seděly tu ženy s bezvěkými tvářemi a studovaly pergameny, vydávaly rozkazy strážcům, z nichž jen málokteří měli své měňavé pláště, či jiným ženám, z nichž některé mohly být mladší či přijaté novicky. Jiné na to byly příliš staré, asi polovina z nich měla prošedivělé vlasy a jasně na nich byl vidět jejich věk, a byli tu také muži, kteří nepatřili ke strážcům, většinou buď spěchali ven, jako by nesli zprávy, či běželi sehnat nějaký ten pergamen nebo pohár vína pro Aes Sedai. Ruch a hemžení působily uklidňujícím dojmem užitečné činnosti. Po místnosti tančily aury a obrazy, ozářené hlavy, tolik, že je musela ignorovat, aby ji nepřemohly. Nebylo to snadné, ale byl to trik, který se musela naučit pro případy, kdy se ocitla v přítomnosti více než hrstky Aes Sedai najednou.
Čtyři Aes Sedai vypluly vstříc příchozím, půvab sám a chladná vyrovnanost, v rozdělených suknicích. Když Min uviděla jejich známé rysy, bylo to jako vrátit se po dlouhém bloudění domů.
Sheriam okamžitě upřela šikmé zelené oči na Mininu tvář. Kolem ohnivých vlasů se jí míhaly stříbrné a modré paprsky a měkké zlaté světlo. Min nepoznala, co to znamená. Kyprá žena v tmavomodrém hedvábí byla vážnost sama. „Viděla bych tě tu mnohem raději, dítě, kdybych věděla, jak jsi objevila naši přítomnost tady, a kdybych měla aspoň představu, proč jsi přišla s tím potřeštěným nápadem přivést jeho.“ Poblíž se zjevilo půl tuctu strážců s rukama na jílcích mečů, bystré oči upřené na Logaina. On je zřejmě vůbec neviděl.
Min spadla brada. Proč se ptají jí? „Můj potřeš –?“ Nedostala šanci větu dokončit.
„Bylo by mnohem lepší,“ přerušila ji ledově Carlinya s bledými tvářemi, „kdyby byl zemřel, jako se to povídá.“ Nebyl to led hněvu, ale chladného rozumu. Byla z bílého adžah. Její šaty barvy slonoviny vypadaly hodně nošené. Min na okamžik zahlédla, jak se vedle jejích tmavých vlasů vznáší obraz krkavce. Spíš jen náčrtek ptáka než pták sám. Min to považovala za tetování, ale neznala jeho význam. Soustředila se na tváře a snažila se nevidět nic jiného. „Stejně vypadá skoro mrtvý,“ pokračovala Carlinya, zřejmě aniž se vůbec nadechla. „Ať už si myslíš cokoliv, tak jsi plýtvala silou. Já bych ale taky ráda věděla, jak jsi našla Salidar.“
Siuan a Leana tam stály a vyměňovaly si samolibé a pobavené pohledy, zatímco útok pokračoval. Na ně se nikdo dokonce ani nepodíval. – Myrelle, tmavá a krásná v zeleném hedvábí vyšívaném na živůtku šikmými zlatými proužky, tvář měla dokonale oválnou a obvykle mívala na rtech vědoucí úsměv, který občas mohl směle soupeřit s Leaninými novými triky. Nyní se však neusmívala, když vyhrkla hned po bílé sestře. „Mluv, Min. Nestůj tady s otevřenou pusou jako husa.“ Byla vyhlášená ohnivou povahou, dokonce i mezi zelenými sestrami.