U stolu se zastavila pihovatá zelenooká dívčina. „Chtěli byste něco k jídlu nebo k pití? Je tu dušené srnčí a plané hrušky. Taky by se našel kousek sýra.“ Dávala si tolik práce, aby se nepodívala na Logaina, že na něj klidně mohla kulit otevřeně oči.
„Hrušky a sýr, to zní moc dobře,“ řekla jí Min. Poslední dva dny měla hlad. Siuan se podařilo nachytat v potoce nějaké ryby, ale když nejedli v hostinci nebo na statku, obstarával všechen lov Logain. Sušené fazole podle ní nebylo žádné jídlo. „A taky nějaký víno, jestli máte. Ale nejdřív bych chtěla něco vědět. Kde to vlastně jsme, jestli to není taky tajemství? Tahle vesnice se jmenuje Salidar?“
„V Altaře. Eldar teče asi míli na západ. Amadicie je na druhém břehu.“ Dívka se uboze snažila napodobit tajuplnost Aes Sedai. „Kde lépe schovat Aes Sedai, než tam, kde je nikdo nikdy nebude hledat?“
„Neměly bychom se schovávat,“ štěkla tmavovlasá kudrnatá mladá žena a zastavila se u nich. Min ji poznala, přijatá jménem Faolain. Byla by čekala, že bude pořád ještě ve Věži. Pokud Min věděla, Faolain nikdy neměla ráda nic a nikoho, a když byla povýšena mezi přijaté, často mluvila o tom, že se rozhodne pro červené adžah. Dokonalá přívrženkyně Elaidy. „Proč jsi sem přišla? S ním! Proč přišla ona?“ Min nezapochybovala o tom, koho má na mysli. „Je to její chyba, že se musíme schovávat. Nevěřila jsem, že pomohla utéct Mazrimu Taimovi, ale když se tu objevila s ním, tak to možná udělala.“
„To bude stačit, Faolain,“ řekla přijaté s kulatou tváří štíhlá žena s černými vlasy, které jí spadaly až do pasu. Min měla dojem, že tuhle ženu v tmavozelených hedvábných jezdeckých šatech již zná. Edesina. Snad žlutá. „Jdi si po své práci,“ nařídila Edesina. „A jestli chceš přinést jídlo, Tabiyo, tak to udělej.“ Edesina se ani nepodívala, jak se Faolain nasupeně klaní – novicka předvedla lepší pukrle a odběhla – místo toho položila Logainovi ruku na hlavu. Ten, s očima upřenýma na stůl, si jí zřejmě ani nevšiml.
Pro Mininy oči se ženě kolem krku náhle objevil stříbřitý obojek a stejně náhle se rozpadl. Min se zachvěla. Vidění nějak spojená se Seanchany neměla ráda. Aspoň že Edesina nějak unikne. Dokonce i kdyby se Min byla ochotná odhalit, nemělo smysl tu ženu varovat. Stejně by tím nic nezměnila.
„Je to tím zkrocením,“ poznamenala Aes Sedai po chvíli. „Asi přestal chtít žít. Nemohu pro něj nic udělat. A nejsem si jistá, žebych udělala, i kdybych mohla.“ Pohled, který vrhla na Min, než odešla, nebyl ani zdaleka přátelský.
O několik kroků dál se zastavila elegantní, sošná žena v červenohnědém hedvábí a bezvýraznýma očima si chladně prohlížela Min a Logaina. Kiruna byla zelená, s královským chováním. Byla sestrou krále Arafelu, aspoň to Min slyšela, ale ve Věži se k Min chovala přátelsky. Min se usmála, ale ty velké tmavé oči ji přelétly beze stopy poznání, a Kiruna odplula z hostince se čtyřmi strážci, kteří se náhle vydali za ní. Byli to nesourodí muži, ale všichni měli ten nebezpečný způsob chůze.
Min při čekání na jídlo doufala, že Siuan a Leaně se dostalo hřejivějšího přijetí.
27
Cvičení v pokoře
„Vy jste bez kormidla,“ řekla Siuan šesti ženám, které seděly naproti ní na šesti různě tvarovaných křeslech. V místnosti samotné bylo všechno páté přes deváté. Na dvou velkých kuchyňských stolech, stojících u stěn, byly v úhledných řádkách naskládány brky, kalamáře a lahvičky s pískem. Připravené dodat světlo po setmění tu stály nejrůznější lampy, některé z polévané keramiky, jiné pozlacené, a svíce všech možných tlouštěk a délek. Na podlaze z hrubých omšelých prken ležel kus illianského hedvábného koberce syté modré, červené a zlaté barvy. Siuan s Leanou usadily na druhé straně koberce naproti ostatním tak, aby na ně všechny viděly. Okna byla otevřená, aby se vzduch uvnitř aspoň trochu pohnul, i když to nestačilo, aby tu přestalo být vedro. V okenních křídlech byly zasazené popraskané tabulky, některé byly dokonce nahrazené olejem napuštěným hedvábím. Siuan sama sebe přesvědčovala, že těmto ženám jejich schopnost usměrňovat nezávidí – určitě se přes to už přenesla – ale záviděla jim, že se žádná z nich nepotí. Sama měla tvář úplně mokrou. „Všechna ta činnost venku je jen na ukázku. Možná dokážete ohloupnout jedna druhou a možná dokonce i gaidiny – i když být vámi, nespoléhala bych se na to – ale mě oblafnout nedokážete.“
Přála si, aby se ke skupince nebyly přidaly Morvrin a Beonin. Morvrin byla i přes svůj mírný, občas mírně nepřítomný výraz ke všemu skeptická. Byla to statná hnědá sestra s prošedivělými vlasy, která vyžadovala šest různých důkazů, než uvěřila, že ryba má šupiny. A Beonin, hezká šedá s tmavě medovými vlasy a modrošedýma očima tak velkýma, že díky nim vypadala neustále polekaná – vedle Beonin vypadala Morvrin jako důvěřivka.
„Elaida má Věž v hrsti a vy víte, že Randa al’Thora povede špatně,“ říkala Siuan opovržlivě. „Bude čiré štěstí, jestli nezpanikaří a nenechá ho před Tarmon Gai’donem zkrotit. Víte, že ať už cítíte k muži, který usměrňuje, cokoliv, červené to cítí desetkrát víc. Bílá věž je nejslabší, když by měla být nejsilnější, a je v rukou hlupačky, když musí mít šikovné vedení.“ Nakrčila nos a jedné po druhé se podívala do očí. „A vy si tu sedíte, jen plujete s proudem se skasanými plachtami. Nebo mě snad dokážete přesvědčit, že tu děláte víc, než jen točíte palci a vypouštíte bubliny?“
„Ty souhlasíš se Siuan, Leano?“ zeptala se mírně Anaiya. Siuan nikdy nechápala, proč má Moirain tu ženskou ráda. Snažit se přimět ji udělat něco, co nechtěla, bylo jako plácnout do pytle s peřím. Ona se vám nepostavila, ani se nehádala. Prostě se jen mlčky odmítala pohnout. Dokonce teď, jak tu tak seděla, se sepjatýma rukama, vypadala spíš jako žena, čekající, až jí nakyne těsto, než jako Aes Sedai.
„Částečně ano,“ odpověděla Leana. Siuan po ní vrhla pronikavý pohled, který Leana ignorovala. „Určitě s tím, co se Elaidy týče. Elaida Randa al’Thora povede špatně stejně jistě, jako vede špatně Věž. A ohledně zbytku, vím, že jste tvrdě pracovaly, abyste sem sehnaly tolik sester, kolik tu máte, a určitě jste pracovaly stejně tvrdě, abyste něco provedly s Elaidou.“
Siuan si hlasitě odfrkla. Cestou šenkem zahlédla kousky z některých pergamenů, které Aes Sedai tak pozorně prohlížely. Seznamy zásob, příděly dřeva na přestavbu, úkoly pro rubání dřeva a opravy domů a čištění studní. Nic víc. Nic, co by vypadalo aspoň trochu jako zpráva o Elaidině činnosti. Hodlaly tu přezimovat. Stačilo, aby byla chycena jediná modrá poté, co se dozvěděla o Salidaru, jediná žena odvedená k výslechu – bude-li to řídit Alviarin, nedokáže zapřít moc – a Elaida se dozví úplně přesně, kam hodit síť. A ony si zatím dělaly starosti se zeleninovými záhony a dost velkou zásobou dříví na topení, než udeří první mráz.
„Tak to je mimo dosah,“ prohlásila Carlinya chladně. „Vy zřejmě nechápete, že už nejste amyrlin a kronikářka. Nejste dokonce ani Aes Sedai.“ Některé měly aspoň tolik slušnosti, že se zatvářily rozpačitě. Ne Morvrin a Beonin, ale ty ostatní. Žádná Aes Sedai nehovořila o utišení ráda, a nerada slyšela, i když jí to někdo připomínal. Považovaly to za zvlášť tvrdé před nimi dvěma. „Neříkám to, abych byla krutá. My obviněním proti vám nevěříme – i přes toho vašeho společníka – jinak bychom tu nebyly, ale nemůžete předpokládat, že mezi námi zaujmete své staré postavení, a to je prostý fakt.“