Joni jim vzadu přidržel plachtu, ale vylézt a najít si místo k sezení na dně vozíku je nechal bez pomoci. Byla tu nejvíc hrst slámy a těžká plachta zadržovala horko uvnitř. Joni neřekl ani slovo. Vozík se zakolébal, když muž šplhal na kozlík, skrytý před nimi plachtou. Min ho zaslechla, jak mlaská na koně, a vozík poskočil kupředu. Kola trochu vrzala a nadskakovala ve vyjetých kolejích.
V plachtě byla vzadu škvíra právě tak velká, aby Min viděla, jak se vesnice zmenšuje a mizí a místo ní se objevují houštiny a oplocená pole. Byla příliš ohromená, aby dokázala promluvit. Siuanina velká věc skončí drhnutím hrnců a podlah. Nikdy té ženě neměla pomáhat, neměla s ní zůstat. Při první příležitosti měla vyrazit do Tearu.
„No,“ promluvila náhle Leana, „nakonec to nevyšlo tak špatně.“ Zase mluvila rázně jako obvykle, ale v hlase se jí ozýval náznak vzrušení – vzrušení! – a do tváří jí vystoupila červeň. „Mohlo to být lepší, ale chce to cvik.“ Její smích zněl skoro jako zahihňání. „Nikdy jsem si neuvědomila, jaká je to legrace. Když jsem cítila, jak mi buší srdce...“ Natáhla ruku tak, jak ji předtím položila Bryneovi na zápěstí. „Nejspíš jsem se ještě nikdy necítila tak živá, tak vnímavá. Teta Resara říkávala, že muži jsou větší zábava než cokoli, ale dodneška jsem to nikdy nechápala.“
Min se držela, jak se s ní vůz kymácel, a jen valila oči. „Ty ses zbláznila,“ prohlásila nakonec. „Na kolik let jsme se to zařekly? Na dva? Pět? A ty nejspíš doufáš, že je Gareth Bryne stráví tím, že tě bude houpat na koleně! No, já doufám, že tě přes to koleno přehne. Každej den!“ Leanin překvapený výraz Min v nejmenším neuklidnil. Copak čekala, že to Min vezme stejně klidně jako ona? Ale na Leanu se Min doopravdy nehněvala. Otočila se a zlobně se zamračila na Siuan. „A ty! Když se rozhodneš vzdát, tak neuděláš nic malýho. Prostě se vzdáš jako jehně na porážce. Proč sis vybrala tuhle přísahu? Světlo, proč?“
„Protože,“ odpověděla Siuan, „to byla ta jediná přísaha, s níž jsem si byla jistá, že neurčí lidi, aby nás dnem i nocí hlídali, zámek nezámek.“ Ležela zpola natažená na hrubých prknech vozíku a hovořila, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě. A Leana s ní zřejmě souhlasila.
„Ty ji chceš porušit,“ řekla Min po chvíli mlčení. Dostala to ze sebe šeptem, jak byla zděšená, ale i tak se ustaraně podívala na těžký plachtový závěs, jenž zakrýval Joniho. Určitě to nemohl slyšet.
„Hodlám udělat, co musím,“ prohlásila Siuan pevně, ale stejně tiše. „Za dva tři dny, až si budu jistá, že nás zvlášť nesledují, odejdeme. Bojím se, že budeme muset ukrást koně, protože naši jsou pryč. Bryne musí mít dobré stáje. Bude mi to líto.“ A Leana tam jen tak seděla, jako kočka se smetanou na fouskách. Musela si to uvědomit hned na začátku. Proto s přísahou neváhala.
„Tobě bude líto, že ukradneš koně?“ ujišťovala se Min ochraptěle. „Ty chceš porušit přísahu, kterou by kromě temnejch druhů každej dodržel, a tebe mrzí krádež koní? Nemůžu tomu uvěřit. Já žádnou z vás vůbec neznám.“
„Ty chceš opravdu zůstat a drhnout hrnce,“ zeptala se Leana hlasem stejně tichým, „když je tam venku Rand s tvým srdcem v kapse?“
Min se mlčky mračila. Přála si, aby ty dvě nikdy nezjistily, že je do Randa al’Thora zamilovaná. Občas si přála, aby to sama nikdy nezjistila. Muž, který skoro nevěděl, že žije, takový muž. To, co byl, jí již nepřipadalo tak důležité jako to, že se na ni nikdy nepodíval dvakrát, ale obojí do sebe vlastně zapadalo. Chtěla říci, že svou přísahu dodrží, že na Randa zapomene na tak dlouho, než si odpracuje dluh. Jenže nedokázala otevřít ústa. Ať shoří! Kdybych ho nikdy nepotkala, nebyla bych teď v takové šlamastyce!
Když ticho, přerušované pouze pravidelným vrzáním kol a tichým dusotem koňských kopyt, trvalo už příliš dlouho a Min začalo vadit, promluvila Siuan. „Chci udělat to, co jsem odpřísáhla. Až dokončím to, co musím udělat nejdřív. Nepřísahala jsem, že mu budu sloužit hned. Dala jsem si pozor, abych to ani nenaznačila, mluvila jsem přesně. Je to jemnůstka, já vím, a Gareth Bryne to nemusí ocenit, ale pořád je to pravda.“
Min ohromeně podklesla a nechala se nadhazovat pomalým kodrcáním vozíku. „Ty chceš utýct hned teď a pak se vrátit za pár let a vydat se Bryneovi? Ten chlap prodá tvou kůži jircháři. Naše kůže.“ Teprve když to řekla, uvědomila si, že Siuanino řešení přijala. Utéci, pak se vrátit a... To nemůžu! Miluju Randa. A on by si ani nevšiml, kdyby mě Gareth Bryne přinutil pracovat ve svých kuchyních po zbytek mého života!
„To není někdo, komu by měl člověk zkřížit cestu, s tím souhlasím,“ povzdechla si Siuan. „Už jsem se s ním jednou setkala. Dneska jsem byla strachy bez sebe, že by mohl poznat můj hlas. Tvář se může změnit, ale hlas ne.“ Udiveně se dotkla tváře, jako to občas dělávala, aniž si to zřejmě uvědomovala. „Tváře se mění,“ mumlala. Pak promluvila pevnějším tónem. „Už jsem zaplatila vysokou cenu za to, co jsem musela udělat, a za tohle zaplatím taky. Nakonec. Když se můžeš buď utopit, nebo jet na žralokovi, vsedneš na žraloka a doufáš v nejlepší. To je všechno, Serenlo.“
„Být služka je hodně daleko od toho, co bych si pro sebe do budoucnosti vybrala,“ ozvala se Leana, „ale je to v budoucnosti, a kdo ví, co se může stát předtím? Až příliš dobře si vzpomínám, jak jsem si myslela, že nemám žádnou budoucnost.“ Na rtech se jí objevil lehký úsměv, oči měla zasněně přimhouřené a její hlas dostal sametový nádech. „Kromě toho si nemyslím, že by naše kůže prodával. Dejte mi pár let cviku a pak pár minut s urozeným pánem Garethem Brynem, a on nás přivítá s otevřenou náručí a uloží ve svých nejlepších komnatách. Zahrne nás hedvábím a nabídne nám kočár na cestu, kam budeme chtít jet.“
Min ji nechala jejím představám. Občas měla dojem, že druhé dvě ženy žijí v nějakém snovém světě. Napadlo ji ale něco jiného. Maličkost, ale začínala ji rozčilovat. „Ehm, Maro, pověz mi něco. Všimla jsem si, že se lidi usmívají, když mě oslovuješ tím jménem. Serenla. Udělal to i Bryne a říkal cosi o tom, že máma musela mít předtuchu. Proč?“
„Ve starém jazyce,“ odtušila Siuan, „to znamená ‚umíněná dcera'. Když jsme se poprvé setkaly, byla v tobě jistá umíněnost. Tak míli široká a míli hluboká.“ Siuan řekla tohle! Siuan, ta nejumíněnější žena na celém světě! A teď se ještě křenila od ucha k uchu. „Ovšem, vypadá to, že ti to prospívá. V příští vesnici bys mohla použít Chalinda. To znamená ‚milé děvče'. Nebo třeba –“
Vozík náhle poskočil víc než předtím a pak nabral rychlost, jako by kůň nacválal. Poskakujíce jako zrno oddělované na sítu od plev, tři ženy se na sebe ohromeně zadívaly. Pak se Siuan narovnala a rozhrnula plachtu zakrývající kozlík. Joni byl pryč. Siuan se vrhla na dřevěné sedadlo, popadla opratě a zatáhla, čímž koně na místě zastavila. Min rozhrnula zadní plachtu a rozhlížela se kolem.
Silnice tu vedla houštinou, spíš menším lesíkem, kde rostly duby, jilmy, borovice a kaliny. Prach z jejich krátkého úprku teprve sedal i na Joniho, který tu ležel na kraji udusané prašné silnice asi šedesát kroků za nimi.
Min pudově seskočila a rozběhla se zpět. Poklekla k velkému muži. Ještě dýchal, ale oči měl zavřené a krvácející šrám na spánku se zvedal v purpurovou bouli.