Napadlo ho, zda budou tyhle náhodné účinky někdy fungovat i v jeho prospěch. Možná tohle bylo nejblíž. Co jiného, co se přes den stalo, si ještě může přičíst, to nevěděl. Nikdy se neptal a nejraději by to ani neslyšel. Baelové a Jheranové mohli jen těžko vyrovnat Taly Nethiny.
„Už jsem pár dní neviděl Enailu ani Adelin,“ prohodil. Byl to stejně vhodný námět, jak změnit téma, jako kterýkoliv jiný. Ty dvě si zřejmě zvlášť žárlivě hlídaly svá místa v jeho stráži. „Jsou nemocné?"
Pokud něco, tak se na něj Sulin podívala ještě zvláštněji. „Vrátí se, až se naučí, jak si nehrát s panenkami, Rande al’Thore.“
Rand otevřel ústa a pak je zase zavřel. Aielové byli zvláštní –Aviendžiny lekce mu to ještě víc zamotávaly, ne naopak – ale tohle bylo směšné. „No, tak jim řekni, že jsou dospělé ženy a že by se podle toho měly chovat.“
I v měsíčním světle poznal, že se usmívá potěšeně. „Stane se, jak si Car’a’carn přeje.“ Co znamenalo tohle? Sulin si ho chvíli prohlížela se zamyšleně našpulenými rty. „Ještě jsi dnes večer nejedl. Jídla je pořád pro všechny dost, a tím, že budeš hladovět, ničí břich nenaplníš. Jestli nezačneš jíst, lidé si budou dělat starosti, zda nejsi sám nemocný. Budeš nemocný.“
Tiše se zasmál, bylo to spíš jen chraptivé zasípění. Jednu chvíli Car’a’carn, vzápětí... Jestli si nesežene něco k jídlu, Sulin mu to nejspíš obstará. A pokusí se ho nakrmit. „Budu jíst. Moirain už musí být v pokrývkách.“ Tentokrát byl její zvláštní pohled uspokojivý. Pro změnu řekl něco, čemu nerozuměla.
Jak seskočil z obrubníku, zaslechl na kameny dlážděné ulici vedoucí k mostu pomalé zvonění koňských podkov. Všechny Děvy se okamžitě vymrštily na nohy a zahalily si tváře. Polovina nasadila šípy na tětivy. Rand pudově zvedl ruku, ale meč tam nebyl. Aielové se cítili divně, když jezdil na koni a vezl si tu věc u sedla. Neviděl nutnost urážet jejich zvyky ještě víc tím, že by meč nosil. Navíc těch koní nebylo moc a blížili se krokem.
Když se jezdci objevili, obklopeni eskortou padesáti Aielů, nebylo jich ani dvacet a sklesle se hrbili v sedlech. Většina z nich měla kapalíny a pod prsními pláty tairenské kabátce s nabíranými pruhovanými rukávci. Dvojice v čele měla složitě zlacené kyrysy a velké bílé chocholy připevněné k přilbám, a pruhy na jejich rukávcích se v měsíčním světle leskly aksamitem. – Půl tuctu mužů vzadu však bylo menších a štíhlejších než Tairenové, se dvěma malými praporky nazývanými con na krátkých žerdích připevněných na zádech. Tito muži měli tmavé kabátce a zvonové přilby, vepředu volné, takže jim bylo vidět do tváře. Cairhieňané užívali tyhle praporky k tomu, aby v bitvě zvýraznili důstojníky, a také aby označili osobní družiníky toho kterého urozeného pána.
Tairenští s chocholy vyvalili oči, když ho zahlédli, a vyměnili si poplašené pohledy. Pak slezli z koní a s přilbami pod paží před ním poklekli. Byli to mladí muži, jen o málo starší než on, oba s tmavými bradkami přistřiženými do úhledných špiček podle módy tairenské nejvyšší šlechty. Prsní pláty pak měli zprohýbané a zlacení sloupané. Někde zkřížili meče. Na Aiely kolem sebe se ani nepodívali, jako kdyby věřili, že budou-li je ignorovat, oni zmizí. Děvy si odhalily tváře, i když vypadaly stejně připravené vrazit do klečících mužů oštěp či šíp.
Za Taireny pak přicházel Rhuark se šedookým Aielem, o trochu mladším a vyšším, než byl sám, a zastavil se opodál. Mangin patřil k Jindo Taardadům a byl jedním z těch, kteří odešli do Tearského Kamene. Jezdce přivedli Jindové.
„Můj pane Draku,“ řekl baculatý, růžovolící panáček, „ať shoří moje duše, ale oni zajali tebe?“ Jeho společník, s ušima jako plachty a nosem jako brambora, takže vypadal jako sedlák i přes tu bradku, si nervózně shrnoval z čela umaštěné vlasy. „Říkali, že nás zavedou k nějakému chlapíkovi, cosi s úsvitem. Ke Car’a’carnovi. Znamená to něco s náčelníky, jestli si dobře vzpomínám na to, co říkal můj učitel. Odpusť, můj pane Draku. Jsem Edorion z rodu Selornů a tohle je Estean z rodu Andiamů.“
„Já jsem Ten, kdo přichází s úsvitem,“ oznámil jim Rand tiše. „A taky Car’a’carn.“ Už si je zařadil. Mladí páni, kteří trávili čas pitím, hraním a lítáním za ženskými, když byl v Kameni. Esteanovi málem vylezly oči z důlků. Edorion se chvíli tvářil překvapeně, pak pomalu kývl, jako by náhle pochopil, jak to do sebe zapadá. „Vstaňte. Kdo jsou vaši cairhienští společníci?“ Bude zajímavé potkat Cairhieňany, kteří nebudou utíkat, aby před Shaidy a všemi ostatními Aiely, jež zahlédnou, spasili holý život. Vlastně jestli byli s Edorionem a Esteanem, mohli by to být první stoupenci, s nimiž se v této zemi setkal. Tedy pokud se otcové těchhle dvou Tairenů řídili jeho rozkazy. „Přiveďte je blíž.“
Estean překvapeně zamrkal, když se zvedal, ale Edorion se okamžitě otočil a křikclass="underline" „Meresine! Daricaine! Pojďte sem!“ Skoro jako kdyby volal na psy. Cairhienské praporce se zakývaly, jak jezdci pomalu sesedali.
„Můj pane Draku.“ Estean zaváhal a olízl si rty, jako by měl žízeň. „Tys... Tys poslal Aiely proti Cairhienu?"
„Takže napadli město?“
Rhuark kývl a Mangin připojiclass="underline" „Jestli se tomu dá věřit, tak se Cairhien ještě drží. Nebo aspoň před třemi dny držel.“ Nebylo pochyb o tom, že nevěří, že by se udržel doteď, a ještě méně mu záleželo na městě zabijáků stromů.
„Já je neposlal, Esteane,“ prohlásil Rand, když se k nim připojili dva Cairhieňané, kteří poklekli a sundali si přilby, takže bylo vidět, že jsou stejně staří jako Edorion a Estean. Hlavy měli vyholené těsně nad uši a v tmavých očích ostražitý výraz. „Ti, kdo napadli město, jsou moji nepřátelé, Shaidové. Hodlám Cairhien zachránit, bude-li to aspoň trochu možné.“
Musel si vzpomenout, aby Cairhieňanům nařídil, že mají vstát. Za dobu strávenou s Aiely málem zapomněl na zvyk na této straně Páteře světa, samé klanění a poklekání napravo nalevo. Musel také požádat o představení a Cairhieňané mu to sdělili sami. Poručík urozený pán Meresin z rodu Daganredů – jeho conem byly samé svislé vlnovky v červené a bílé – a poručík urozený pán Daricain z rodu Annallinů, jehož con pokrývaly malé červené a černé čtverečky. Překvapilo ho, že to jsou urození páni. I když v Cairhienu veleli a vojáky vedli urození páni, rozhodně si neholili hlavy a nestávali se sami vojáky. Nebo tomu tak aspoň nebývalo. Zřejmě se hodně změnilo.
„Můj pane Draku.“ Meresin při tom oslovení trochu zaváhal. Byli s Daricainem oba bledí, štíhlí muži s úzkými tvářemi a dlouhými nosy, ale Meresin byl trošku těžší. Ani jeden nevypadal, že by v poslední době nějak zvlášť jedl. Meresin se hnal dál, jako by se bál, že ho přeruší. „Můj pane Draku, Cairhien se udrží. Ještě několik dní, snad dokonce deset či dvanáct, ale musíš přijít rychle, jestli ho máš zachránit.“