„Proto jsme také přijeli,“ ozval se Estean a vrhl po Meresinovi temný pohled. Oba Cairhieňané jej opětovali, ale jejich vzdor byl podbarven naprostou odevzdaností. Estean si shrnul mastné prameny vlasů z čela. „Najít pomoc. Oddíly byly vyslány na všechny strany, můj pane Draku.“ Zachvěl se i přesto, že měl zpocené čelo, a hlas měl náhle vzdálený a dutý. „Když jsme vyráželi, bylo nás víc. Viděl jsem Barana jít k zemi, křičel, oštěp mu probodl střeva. Ten už nikdy při hře kartu neobrátí. Pomohl by mi pohárek silné žitné.“
Edorion dost zamračeně obracel přilbu v oplechovaných rukách. „Můj pane Draku, město se ještě chvíli udrží, ale i kdyby se tihle Aielové pustili do boje s tamtěmi, otázkou zůstává, dokážeš je tam přivést včas? Já sám si myslím, že deset dvanáct dní je víc než velkorysý odhad. Popravdě řečeno jsem sem přijel, protože jsem si myslel, že je lepší umřít probodený oštěpem, než aby mě dostali živého, až překonají hradby. Město je plné uprchlíků, kteří utekli před Aiely. Ve městě samotném nezůstal jediný pes či holub, a pochybuji, že tam brzy zůstane jediná krysa. Jediná dobrá věc je, že nikomu teď zřejmě nedělá starosti, kdo usedne na Sluneční trůn, ne když je před hradbami tenhle Couladin.“
„Druhý den na nás volal, abychom se vzdali Tomu, kdo přichází s úsvitem,“ připojil se Daricain, čímž si od Edoriona vysloužil ostrý pohled, že ho přerušil.
„Couladin má dost zábavy se zajatci,“ ozval se Estean. „Mimo dostřel, ale tak, aby to každý na hradbách viděl. Taky je můžeš slyšet. Světlo spal moji duši, nevím, jestli se nás snaží zlomit, nebo se mu to prostě líbí. Občas nechají rolníky, aby se pokusili doběhnout do města, a pak, když už jsou skoro v bezpečí, do nich nastřílejí šípy. Ať už je v Cairhienu jakkoliv pochybné bezpečí. Jsou to jenom rolníci, ale...“ Odmlčel se a ztěžka polkl, jako by si právě teď vzpomněl, jaké má Rand názory na ‚jenom rolníky'. Rand se na něj jen podíval, ale vypadalo to skoro, jako by se chvěl a cosi si mumlal pod vousy o žitné.
Do chvilkové odmlky se vložil Edorion. „Můj pane Draku, důležité je, že město se dokáže udržet, dokud nepřijdeš, ale musíš přijít rychle. První útok jsme odrazili jenom díky tomu, že Předbrání chytilo plamenem...“
„Oheň se málem dostal do města,“ přerušil ho Estean. Předbrání, město samo o sobě před hradbami Cairhienu, bylo převážně ze dřeva, pokud se Rand pamatoval. „Byla by to pohroma, kdyby nebyla přímo u ruky řeka.“
Druhý Tairen mu skočil do řeči. „...ale urozený pán Meilan má obranu dobře naplánovanou a Cairhieňané zřejmě pro změnu mají pevnou páteř.“ Tím si od Meresina a Daricaina vysloužil zamračené pohledy, které buď neviděl, nebo to aspoň předstíral. „Se štěstím sedm dní, nejvíc však osm. Jestli můžeš...“ Edorion jako by splaskl, jak si ztěžka vydechl. „Neviděl jsem jediného koně,“ říkal, jako by sám pro sebe. „Aielové nejezdí. Pěšky se tak rychle včas nikdy nedostaneš.“
„Jak dlouho?“ zeptal se Rand Rhuarka.
„Sedm dní,“ zněla odpověď. Mangin kývl a Estean se zasmál.
„Ať shoří moje duše, nám trvalo tak dlouho dostat se sem na koních. Jestli si myslíš, že se zpátky dostaneš stejně rychle pěšky, musíš být...“ Estean si uvědomil, jak na něj Aielové upírají oči, zase si shrnul vlasy z tváře. „Je v tomhle městě nějaká kořalka?“ zamumlal.
„Otázkou není, jak rychle to zvládneme my,“ poznamenal Rand tiše, „ale vy, když sundáte pár svých mužů z koní a budete jejich zvířata střídat. Chci, aby se Meilan a Cairhien dozvěděli, že pomoc je na cestě. Ale ať už půjde kdokoliv, musí vědět jistě, že dokáže udržet jazyk za zuby, jestli ho Shaidové chytí. Nechci dopustit, aby se Couladin dozvěděl víc, než se může dozvědět bez pomoci.“ Estean zbělel ještě víc než Cairhieňané.
Meresin a Daricain společně padli na kolena, každý popadl Randa za jednu ruku a líbal mu ji. Rand je nechal, ale musel se ovládat. Jedna Moirainina rada, jež nepostrádala zdravý rozum, zněla, neurážet zvyklosti lidí, ať už se zdají jakkoliv zvláštní nebo odpudivé, pokud to není naprosto nezbytné, a i pak si to promyslet dvakrát.
„Půjdeme, můj pane Draku,“ vydechl Meresin. „Děkuji ti, můj pane Draku. Děkuji ti. Pod Světlem, přísahám, že radši zemřu, než bych vyjevil jediné slovu někomu jinému než mému otci či vznešenému pánu Meilanovi.“
„Milost tě provázej, můj pane Draku,“ dodával druhý. „Milost tě provázej a Světlo na tě navěky sviť. Jsem tvůj člověk až do smrti.“ Rand nechal Meresina říci, že je taky Randův člověk, než pevně odtáhl ruce a nakázal jim, aby vstali. Nelíbil se mu způsob, jakým se na něj dívali. Edorion na ně volal jako na psy, ale muži by se neměli dívat na nikoho, jako by byli psi hledící na svého pána.
Edorion se zhluboka nadechl, nafoukl růžové tváře a pomalu vydechl. „Předpokládám, že když jsem to zvládl ven v jednom kuse, tak to zpátky dokážu taky. Můj pane Draku, odpusť, jestli tě snad urazím, ale vsadil bys, řekněme, tisíc zlatých korun, že opravdu dorazíš do sedmi dní?“
Rand na něj zíral. Ten chlap byl stejně špatný jako Mat. „Nemám ani sto korun ve stříbře, natož tisíc ve –“
Sulin ho přerušila. „Má je, Tairene,“ prohlásila důrazně. „Přijme tvou sázku, jestli vsadíš deset tisíc na váhu.“
Edorion se zasmál. „Platí, Aielanko. A jestli prohraju, bude to stát za každý měďák. Když na to tak myslím, tak se stejně nedožiju toho, abych si vybral výhru. Pojďte, Meresine, Daricaine.“ Pořád to znělo, jako by volal psy k noze. „Vyjedeme.“
Rand počkal, dokud se ti tři neodpoklonkovali a nebyli v půli cesty ke koním, než se otočil k bělovlasé Děvě. „Co tím myslíš, že mám tisíc zlatých korun? Já nikdy ani neviděl tisíc korun, natož deset tisíc.“
Děvy si vyměnily pohledy, jako by byl slabomyslný. Stejně tak Rhuark a Mangin. „Pětina pokladu, který byl v Tearském Kameni, patří těm, kdo Kámen dobyli, a vezmou si to, až to budou moct odnést.“ Sulin mluvila jako s dítětem, kterému vysvětluje prosté skutečnosti každodenního života. „Jako náčelníkovi a válečnému náčelníkovi tam patří jedna desetina té pětiny tobě. Tear se ti vzdal jako náčelníkovi právem vítězství, takže jedna desetina Tearu taky patří tobě. A říkal jsi sám, že můžeme vzít pětinu v těchto zemích – tu... daň, tak jsi to nazval.“ Slovo chvíli hledala. Aielové daně neznali. „Desetina toho taky patří tobě jako Car’a’carnovi.“
Rand potřásl hlavou. Během všeho toho povídání s Aviendhou ho nikdy ani nenapadlo zeptat se, zda ta pětina platí i pro něj. Nebyl Aiel, Car’a’carn Necar’a’carn, a tohle s ním očividně nemělo nic společného. No, možná to není daň, ale mohl to využít tak, jak králové využívali daně. Naneštěstí měl jen velmi matnou představu, jak je využívají. Bude se muset zeptat Moirain. To byla jedna věc, kterou ve svých přednáškách vynechala. Třeba si myslela, že je to tak jasné, že by to měl vědět.
Elain by věděla, jak daně použít. A určitě by to byla větší zábava, nechat si radit od ní, než od Moirain. Napadlo ho, že by rád věděl, kde vlastně je. Nejspíš ještě pořád v Tanchiku. Egwain mu řekla jen málo krom neustálého proudu přání dobrého zdraví. Zatoužil po tom, aby si mohl s Elain sednout a nechat si od ní vysvětlit ty dva dopisy. Ať Děva oštěpu či dědička Andoru, všechny ženy byly zvláštní. Až snad možná na Min. Ta se mu sice smála, ale při ní si nikdy nemyslel, že mluví nějakým cizím jazykem. Teď by se mu ale nesmála. Jestli ji ještě někdy uvidí, tak uteče sto mil, jen aby se dostala od Draka Znovuzrozeného.