Edorion nechal všechny své muže sesednout, vzal si jednoho z jejich koní a ostatní si přivázal k sedlu za otěže, spolu s Esteanovým. Nepochybně si svého schovával pro závěrečný běh mezi Shaidy. Meresin a Daricain dělali to samé se svými muži. I když to znamenalo, že Cairhieňané měli jen dva náhradní koně každý, nikoho zřejmě nenapadlo, že by měli dostat některého z tairenských koní. Společně odklusali k západu, spolu s doprovodem Jindů.
Estean se opatrně, aniž by se na někoho podíval, vydal k vojákům stojícím neklidně v kruhu Aielů u kraje mostu. Mangin ho chytil za rukáv s červenými pruhy. „Můžeš nám povědět, jaké jsou podmínky v Cairhienu, mokřiňane.“ Muž s uhrovitou tváří vypadal na omdlení.
„Jsem si jistý, že odpoví na všechno, nač se ho zeptáte,“ ucedil Rand ostře a poslední slovo zdůraznil.
„Jen se zeptáme,“ řekl Rhuark a chytil Tairena za druhý rukáv. Vypadalo to, jako by s Manginem drželi mnohem menšího muže mezi sebou. „Varovat obránce města je jistě dobré a správné, Rande al’Thore,“ pokračoval Rhuark, „ale měli bychom vyslat zvědy. Když poběží, můžou do Cairhienu dorazit stejně rychle jako ti muži na koních, a vrátit se k nám se zprávami o tom, jak Couladin rozestavil Shaidy.“
Rand na sobě sice cítil pohledy Děv, ale podíval se zpříma na Rhuarka. „Hromoví chodci?“ navrhl.
„Sha’mad Conde,“ souhlasil Rhuark. S Manginem obrátili Esteana – oni ho opravdu drželi ve vzduchu – a vyrazili k ostatním vojákům.
„Ptát se!“ volal za nimi Rand. „Je to náš spojenec a můj leník.“ Neměl tušení, zda jím Estean je, nebo není – to byla další věc, na kterou se bude muset zeptat Moirain – nebo dokonce nakolik je skutečně spojencem – jeho otec, vznešený pán Torean, se proti Randovi něco naintrikoval – ale nehodlal připustit nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo Couladinovým způsobům.
Rhuark pootočil hlavu a kývl.
„Staráš se o své lidi dobře, Rande al’Thore.“ Sulinin hlas byl klidný jako hladina lesní tůně.
„Snažím se,“ odtušil Rand. Nehodlal se chytit na vějičku. Ať už půjde na obhlídku Shaidů kdokoliv, někteří se z té výpravy nevrátí, a tím to bylo dáno. „Myslím, že si teď půjdu vzít něco k jídlu. A trochu se prospat.“ Do půlnoci nemohly zbývat víc než dvě hodiny a v tuhle roční dobu pořád ještě svítalo časně. Děvy ho následovaly a sledovaly stíny stejně ostražitě, jako by čekaly útok, a domlouvaly se mezi sebou rukama. Ale oni Aielové zřejmě vždy očekávali útok.
31
Daleké sněhy
Ulice Eianrodu byly rovné jako když střelí a stýkaly se v pravých úhlech. Pokud to bylo nutné, prořezávaly se skrze kopce, na nichž jinak byly úhledné kamenné terasy. Kamenné domy s doškovými střechami vypadaly hranatě, jako by byly tvořeny samými svislými čarami. Eianrod do Couladinových rukou nepadl. Když se tudy Shaidové prohnali, nebyli tu žádní lidé. Z většího počtu domů však zbývaly jenom ohořelé trámy a duté, poničené skořepiny, včetně většiny velkých tříposchoďových mramorových budov s balkony, o nichž Moirain prohlašovala, že patřívaly kupcům. Ulice byly plné rozbitého nábytku a skleněných střepů vysypaných z oken, tu a tam ležela bota, nějaké nástroje a hračky.
Hořelo tu v různou dobu – Rand tolik poznal sám z toho, jak byly začernalé trámy omšelé a kolik kde ve vzduchu zbývalo zápachu spáleniny – avšak Lan dokázal načrtnout, kudy šly bitvy, při nichž bylo město dobyto a znovu dobyto někým jiným. Nejspíš různými rody, které soupeřily o Sluneční trůn, i když podle toho, jak to v ulicích vypadalo, naposledy Eianrod drželi bandité. Cairhien nenavazoval spojenectví s nikým a s ničím kromě zlata.
Rand se vydal právě k jednomu z kupeckých domů, k největšímu na dvou městských náměstích, tři poschodí čtvercového půdorysu ze šedavého mramoru s velkými balkony a širokým schodištěm s tlustým hranatým kamenným zábradlím, z něhož bylo vidět na vyschlou kašnu se zaprášenou kruhovou nádržkou. Šance opět jednou se vyspat v posteli byla příliš lákavá, aby se jí vzdal, a jen doufal, že se Aviendha rozhodne zůstat ve stanu. Ať už v jeho, či ve stanech moudrých, na tom mu nezáleželo, hlavně pokud nebude muset jít spát, zatímco se o pár kroků dál bude ozývat její dýchání. Odnedávna si začal představovat, že slyší i tlukot jejího srdce, i když nedržel saidín. Ale jestli nebude jinde, tak pro jistotu provedl předběžná opatření.
Děvy vyšly po schodech a některé oběhly budovu, aby se rozestavily na všech stranách. Rand se bál, že se pokusí prohlásit dům za Střechu Děv, byť jen na jednu noc, jakmile si budovu vybral, byla to jedna z těch mála ve městě, které ještě měly celou střechu a většinu oken, a tak Sulin sdělil, že ji vyhlašuje za Střechu Bratří Vinného střiku. Nesměl tam vstoupit nikdo, kdo se nenapil z Vinného střiku v Emondově Roli. Z toho, jak se na něj Aielanka podívala, bylo zřejmé, že velmi dobře ví, co má za lubem, ale žádná žena ho nenásledovala dál než k širokým dveřím, které jako by byly složené ze samých úzkých svisle položených desek.
Uvnitř byly tři velké, prázdné pokoje, i když si bíle odění gai’šainové v široké vstupní síni rozložili pár pokrývek. Na vysokém stropě byl na omítce vzor přísných čtverců. Zabránit vstupu gai’šainům by bylo dokonce i nad jeho síly – stejně jako dostat ven Moirain, pokud už nespala jinde. Ať už vydal jakékoliv rozkazy, že nemá být nikým rušen, ona si vždycky našla nějaký způsob, jak Děvy přimět, aby ji nechaly projít, a vždycky bylo nutné dát jí přímý rozkaz, aby šla, než ho opustila.
Gai’šainové se ladně zvedli – muži i ženy – ještě než za sebou Rand zavřel dveře. Nepůjdou spát dřív než on a někteří se budou střídat, aby zůstali vzhůru pro případ, že by v noci něco chtěl. Snažil se jim přikázat, aby to nedělali, ale říkat gai’šainovi, aby nesloužil podle zvyklostí, bylo jako kopat do balíku vlny. Ať už jste udělali jakýkoliv dojem, ten byl pryč, jen co jste vytáhli paty. Rand je pokynem ruky propustil a vyšel po mramorových schodech. Někteří gai’šainové zachránili pár kousků nábytku včetně postele a dvou péřových matrací, a Rand se těšil na to, jak se umeje a –
Jakmile otevřel dveře své ložnice, ztuhl. Aviendha se nerozhodla zůstat ve stanu. Stála před stojanem s popraskaným umyvadlem a neladícím džbánkem, s ručníkem v jedné ruce a kostkou žlutého mýdla v druhé. Neměla na sobě ani nitku. Vypadala stejně ohromená jako on, neschopná pohybu.
„Já...“ Zarazila se a polkla. Velké zelené oči mu upírala do tváře. „Tady v tom... městě jsem nemohla vyrobit potní stan, tak jsem si řekla, že zkusím tvůj způsob...“ Měla pevné svaly a měkké křivky. Od hlavy k patě se vlhce leskla. Randa nikdy nenapadlo, že má tak dlouhé nohy. „Myslela jsem, že na mostě zůstaneš déle. Já...“ Hlas jí stoupl a oči se jí zděšeně rozšířily. „Nezařídila jsem to, abys mě viděl! Musím se od tebe dostat pryč. Co nejdál to půjde! Musím!“
Náhle se ve vzduchu kousek od ní objevila mihotavá svislá čára. Rozšířila se, jako by se podélně otáčela, do průchodu. Do místnosti zavanul ledový vítr, přinášející hustý sníh.
„Musím se dostat pryč!“ zakvílela Aviendha a vrhla se do vánice.