Průchod se okamžitě začal zužovat a stáčet, ale Rand bez přemýšlení usměrnil a zastavil ho v půlce původní šířky. Nevěděl, co vlastně udělal, ani jak, ale byl si jist, že tohle je průchod pro cestování, takový, o němž mu Asmodean vyprávěl a nedokázal ho naučit, jak ho vytvořit. Na přemýšlení nebyl čas. Ať už Aviendha odešla kamkoliv, odešla nahá do nitra zimní sněhové bouře. Rand zavázal prameny, které spletl, serval všechny pokrývky z postele a hodil je na její šaty a rohož. Popadl pokrývky, šaty i koberce, všechno dohromady, a vrhl se portálem jen o chvíli pozadu.
V nočním vzduchu plném vířící běli ječel ledový vítr. Dokonce i když byl zahalen v prázdnotě, Rand cítil, jak se jeho tělo chvěje. Ve tmě matně rozeznával tvary. Považoval je za stromy. Nebylo tu nic cítit, jen zima. Před ním se, zastřená tmou a sněhem, pohybovala nějaká postava. Nebyl by si jí všiml, kdyby neměl prázdnotou zostřený zrak. Aviendha utíkala, co měla sil. Rand se drápal za ní sněhem, který mu sahal po kolena, a na prsa si tiskl velký ranec.
„Aviendho! Stůj!“ Bál se, že vyjící vítr jeho slova smetl, ale ona ho slyšela. A pokud něco, tak se rozběhla ještě rychleji. Přinutil se zrychlit, klopýtal a zakopával, jak ho stále vyšší závěje tahaly za boty. Otisky, které zanechávaly její bosé nohy, se rychle plnily sněhem. Jestli ji v tomhle ztratí z očí... „Stůj, ženská hloupá! Copak se chceš zabít?“ Zvuk jeho hlasu ji spíš ještě vybičoval k vyšší rychlosti.
Se zachmuřeným odhodláním se dral dál, padal a znovu se škrábal na nohy, silný vítr ho srážel stejně často, jako když zakopl o něco pod sněhem nebo vrazil do stromu. Nesměl ji spustit z očí. Byl jen vděčný za to, že v tomhle lese, nebo co to bylo, rostou stromy tak daleko od sebe.
Přes prázdnotu klouzaly plány, které vzápětí zavrhl. Mohl se pokusit utišit bouři – a výsledek by možná změnil vzduch v led. Přístřešek ze vzduchu by zadržel padající sníh, ale to by neudělalo nic s tím, co byl již na zemi. Mohl si roztát stezku ohněm – a místo ve sněhu se pachtit blátem. Pokud...
Usměrnil a sníh před ním se roztál v pásu na sáh širokém, pásu, který vedl rovně dopředu směrem, kterým běžel. Zvedla se pára a padající sníh mizel půl lokte nad písčitou půdou. Skrze podrážky cítil žár. Až skoro ke kotníkům se třásl spalujícím mrazem. Nohy měl zpocené a ucukával před rozpálenou zemí. Ale začínal ji dohánět. Ještě pět minut a...
Náhle nejasná postava, kterou sledoval, zmizela, jako by spadla do jámy.
Rand neustále upíral oči na místo, kde ji zahlédl naposledy, a běžel, co měl sil. Náhle se ráchal v ledové proudící vodě, která mu sahala po kolena. Před ním tající sníh odhalil víc, okraj ledu se pomalu stahoval zpátky. Z černé vody žádná pára nestoupala. Potok nebo řeka, proud byl velký, aby tím, kolik usměrnil, rychle tekoucí vodu ohřál byť jenom o stupínek. Musela doběhnout na led a propadnout skrz, ale tím, že se tu bude brodit, ji nezachrání. Naplněný saidínem si zimu téměř neuvědomoval, nicméně zuby mu neovladatelně cvakaly.
Zacouval na břeh a nespouštěl oči z místa, o němž si myslel, že tam propadla Aviendha, usměrnil do stále holé země, o hodný kus od vody, prameny ohně, až se písek roztavil, spojil se a bíle zazářil. Dokonce i ve sněhové bouři místo zůstane chvíli horké. Odložil ranec do sněhu vedle – její život závisel na tom, že pokrývky a rohože zase rychle najde – vstoupil do bílé závěje vedle roztavené stezky a lehl si na břicho. Pomalu se doplazil k zasněženému ledu.
Vítr kolem svištěl. Kabátec jako by vůbec neměl. Ruce měl již bez citu a přestával cítit i nohy. Už se dokonce i přestal třást, jen občas se prudce zachvěl. Uvnitř prázdnoty byl chladný a klidný, věděl, co se děje. Ve Dvouříčí také byly vánice, možná dokonce stejně strašné jako tahle. Jeho tělo se již přestalo bránit. Jestli rychle nenajde teplo, bude se z prázdnoty moci klidně dívat, jak umírá. Ale pokud zemře, zemře také Aviendha. Pokud již nezemřela.
Led, praskající pod jeho váhou, spíš jen cítil, než slyšel. Ruce se mu při pátrání probořily do vody. Bylo to správné místo – jak však kolem vířil sníh, skoro nic neviděl. Máchal rukama ve vodě, pátral a šplouchal. Jednou sáhl na cosi na okraji ledu, a když silou vůle přinutil své prsty, aby se sevřely, nahmátl zledovatělé, praskající vlasy.
Musím ji vytáhnout ven. Plazil se zpátky a táhl ji za sebou. Byla jen mrtvá váha, pomalu klouzala ven z vody. Je mi jedno, jestli ji led poškrábe. Lepší to, než aby zmrzla nebo se utopila. Zpátky. Nepřestávej. Jestli se zastavíš, tak ona zemře. Pohybuj se, Světlo tě spal! Plazil se. Zabíral nohama a odtlačoval se jednou rukou. Druhou měl zaťatou do Aviendžiných vlasů. Nebyl čas ji chytit lépe. Ona to vlastně stejně necítila. Moc dlouho jsi to měl snadné. Urození pánové poklekali a gai’šainové ti běhali pro víno a Moirain dělala, co jsi jí řekl. Dál. Je čas něco se sebou udělat, jestli to ještě půjde. Nepřestávej, hejhej se ty zatracenej zparchantělej synu chromý kozy! Hejbej se!
Náhle ho začaly bolet nohy po kotníky. Ke kolenům se mu začala plížit bolest. Chvíli mu trvalo, než se ohlédl, a pak se rychle skulil z plochy roztaveného písku, z něhož stoupala pára. Vítr odnášel proužky kouře, jenž mu stoupal z doutnajících spodků.
Neobratně nahmatal ranec, který tu nechal, a Aviendhu zabalil od hlavy k patě do všeho, co tam bylo, do pokrývek, do rohoží i jejích šatů. Každý kousek ochrany byl životně důležitý. Oči měla zavřené a nehýbala se. Rozhrnul pokrývky, aby jí mohl položit ucho na prsa. Srdce jí bilo tak pomalu, že si nebyl jist, zda je opravdu slyší. Dokonce ani čtyři pokrývky a půl tuctu koberců nestačilo, a on do ní nemohl usměrnit žár, jako to udělal s půdou. Dokonce i kdyby ztenčil prameny, jak nejvíc to bylo možné, byla větší šance, že ji zabije, než zahřeje. Cítil tkanivo, které použil, aby zablokoval její průchod, bylo asi míli či dvě daleko v bouři. Jestli se ji pokusí donést tak daleko, ani jeden z nich nepřežije. Potřebovali přístřešek a potřebovali ho tady.
Usměrnil prameny vzduchu a sníh se začal pohybovat proti větru, až se nahrnul kolem čtverce o straně asi tři kroky s mezerou pro dveře, a sněhové stěny se zvedaly stále výš. Sníh se stlačoval, až se leskl jako led, a nakonec se jako střecha překlenul v dost velké výšce, aby se mohl postavit. Uchopil Aviendhu do náručí a vklopýtal do tmavého vnitřku, načež v rozích spletl a svázal plameny, aby bylo světlo, a dalším usměrněním nabral další sníh a uzavřel dveře.
Už když vítr zůstal venku, cítil se tepleji, ale to nebude asi stačit. Použil trik, který mu ukázal Asmodean, spletl vzduch a oheň a vzduch kolem nich se ohřál. Neodvažoval se však tkanivo zavázat. Kdyby usnul, mohl by žár zesílit a roztavit chýši. Co se toho týkalo, plameny byly skoro stejně nebezpečné, ale on byl příliš utahaný a promrzlý, aby udržel víc než jedno tkanivo.
Půda uvnitř byla vyčištěna během stavby, takže tu byla holá písčitá hlína s několika suchými lístky, které nepoznal, a nějaké ubohé suché býlí, pro něj stejně cizí. Propustil tkanivo, jež ohřívalo vzduch, a zahřál hlínu natolik, aby z ní vyhnal mráz, a pak znovu spletl původní pramínky. Měl co dělat, aby Aviendhu na zem zlehka položil a nepustil ji.
Vsunul ruku pod pokrývky, aby jí mohl sáhnout na tvář a na rameno. Po obličeji jí stékaly pramínky vody, jak jí tál led z vlasů. Jemu byla zima, ale ona byla jako led. Potřebovala každý ždibíček tepla, který pro ni dokázal opatřit, a on se neodvažoval zahřát vzduch víc. Na stěnách zevnitř se již leskla tenká vrstva roztáté vody. Ať už se cítil jak chtěl zamrzlý, pořád měl v těle víc tepla než ona.