Svlékl se, zalezl k ní pod pokrývky a nahoru naskládal ještě své vlhké šatstvo. Mělo by pomoci zadržet tělesné teplo uvnitř. Cítil její nádherné tělo, jak měl hmat posílený ještě prázdnotou a saidínem. Vedle její pleti vypadalo i hedvábí drsně. Ve srovnání s její pletí byl satén... Nemysli. Shrnul jí z obličeje mokré vlasy. Měl jí je usušit, ale voda už nebyla tak ledová a tady stejně nebylo kromě pokrývek či jejich šatů nic jiného. Oči měla zavřené a vedle něj se pomalu zvedala její hruď. Její hlava mu spočívala na ruce, stulená pod ramenem. Kdyby nebyla jako zima sama, mohla by spát. Tak klidná. Vůbec ne rozzlobená. Tak krásná. Přestaň myslet. Tento rázný rozkaz přišel zvenčí, mimo prázdnotu, jež ho obklopovala. Mluv.
Snažil se vykládat o první věci, jež mu přišla na mysl, o Elain a zmatku, jejž způsobily její dva dopisy, ale myšlenky na zlatovlasou Elain okamžitě přejely po povrchu prázdnoty, vzpomínky na to, jak se líbali ve skrytých zákoutích v Kameni. Nemysli na líbání, hlupáku! Přenesl myšlenky na Min. Takhle na Min ještě nikdy nepomyslel. No, pár snů se přece nemohlo počítat. Min by mu byla vylepila políček, kdyby se ji někdy pokusil políbit, nebo by se mu vysmála a nazvala by ho troubou. Jenže to vypadalo, že povídání o kterékoliv ženě mu jenom tím víc připomíná, že má v náručí ženu, jež na sobě nemá žádné šaty. Naplněn jedinou silou cítil její vůni, cítil každý coul jejího těla stejně jasně, jako by ji hladil... Prázdnota se zachvěla. Světlo, jenom se ji snažíš zahřát! Přestaň myslet na špinavosti, člověče!
Snažil se zahnat podobné myšlenky, a tak začal vyprávět o svých nadějích pro Cairhien, jak přinese mír a konec hladomoru, jak k sobě přimkne státy bez dalšího krveprolévání. Ale tohle vyprávění mělo svůj vlastní život také, svou vlastní nevyhnutelnou cestu vedoucí do Shayol Ghulu, kde se bude muset postavit Temnému a zemřít, pokud proroctví mluvila pravdu. Připadalo mu zbabělé říkat, že doufá, že by to mohl nějak přežít. Aielové zbabělost neznali. Nejhorší z nich byl udatný jako lev. „Rozbití světa zabilo slabé,“ slyšel říkat Baela, „a Trojí země zabila zbabělce.“
Začal mluvit o tom, kde by tak asi mohli být, kam je mohla zavést při tom svém divokém, nesmyslném útěku. Bylo to horší než nesmyslné. Bylo to šílené. A přesto on věděl, že utíkala před ním. Utíkala před ním. Jak ho jen musela nenávidět, když prchala, jak nejdál mohla, místo aby mu prostě řekla, aby ji nechal vykoupat v soukromí.
„Měl jsem zaklepat.“ Na dveře své vlastní ložnice? „Vím, že jsi nechtěla být v mé blízkosti. Nemusíš. Ať už chtějí moudré cokoliv, cokoliv říkají, ty se vrátíš do jejich stanů. Už se ke mně nebudeš nikdy muset přiblížit. Vlastně, jestli to uděláš, tak... tak tě pošlu pryč.“ Proč přitom zaváhal? Ona mu věnovala jen hněv, chlad a hořkost, když byla vzhůru, a když spala... „Byla to pěkná hloupost. Mohla ses zabít.“ Znovu ji pohladil po vlasech. Nějak nemohl přestat. „Jestli ještě někdy uděláš něco třebas jen zpolovice tak hloupého, tak ti zlámu vaz. Máš vůbec ponětí, jak mi bude chybět slyšet tě v noci, jak vedle mě dýcháš?“ Chybět? Vždyť ho tím doháněla k šílenství! To on byl ten, kdo šílel. Musí toho hned nechat. „Půjdeš pryč, a tím to končí, i kdybych tě měl poslat zpátky do Rhuideanu. Moudré mi nemůžou bránit, když promluvím jako Car’a’carn. Už přede mnou nebudeš muset nikdy utíkat.“
Ruka, která nedokázala přestat hladit, se zarazila, když se žena zavrtěla. Rand si uvědomil, že má již kůži na dotek teplou. Vlastně velmi teplou. Měl by se slušně zabalit do pokrývky a odtáhnout se. Otevřela oči, jasné a tmavě zelené. Upřeně na něj hleděla ze vzdálenosti necelého půl lokte. Jeho přítomnost ji zřejmě nijak nepřekvapila. Sundal z ní své ruce a chtěl vyklouznout pryč, ale ona ho pevně chytila za vlasy, až to zabolelo. Kdyby se pohnul, zůstala by mu lysina. Nedala mu možnost něco vysvětlovat. „Slíbila jsem své skoro-sestře, že tě budu hlídat.“ Zdálo se, že mluví k sobě stejně jako k němu, téměř bezvýrazným hlasem. „Utíkala jsem před tebou, jak jsem jen stačila, abych zaštítila svou čest. A ty jsi mě následoval dokonce až sem. Kruhy nelžou a já už nemůžu utíkat.“ Ke konci mluvila rozhodně. „Už nebudu utíkat.“
Rand se jí chtěl zeptat, co tím myslí, zatímco se neustále snažil dostat její prsty z vlasů, ale ona ho popadla druhou rukou na opačné straně a přitáhla si jeho ústa ke svým. Tím udělala konec racionálnímu myšlení. Prázdnota se roztříštila a saidín se ztratil. Rand si nemyslel, že by sám dokázal přestat, i kdyby to chtěl, jenže ho stejně ani nenapadlo, že by to měl chtít, a ona rozhodně nechtěla, aby to udělal. Vlastně poslední aspoň trochu rozumná myšlenka na velmi dlouhou dobu byla, že si vůbec nemyslí, že by dokázal zarazit ji.
O hodnou dobu později – dvě hodiny, možná tři, nemohl si být jist – ležel na kobercích s pokrývkami přes sebe a rukama za hlavou a pozoroval Aviendhu, jak prohlíží kluzké bílé stěny. Zadržely překvapivé teplo. Nebylo třeba znovu sáhnout pro saidín ani aby zahnal chlad, ani aby se ohřál vzduch. Aviendha si při vstávání jen prsty prohrábla vlasy a pohybovala se ve své nahotě naprosto bez rozpaků. Ovšem, bylo trochu pozdě stydět se za něco tak nepatrného, jako nemít na sobě žádné šaty. Rand se bál, že když ji tahal z vody, poranil ji, ale ona měla po těle míň škrábanců než on a kupodivu jí nijak neubíraly na kráse.
„Co je to?“ vyzvídala.
„Sníh.“ Jak nejlépe uměl, jí vysvětlil, co je to sníh, ale ona jenom potřásla hlavou, částečně ohromeně, částečně nevěřícně. Někomu, kdo vyrostl v Pustině, musela zmrzlá voda padající z oblohy připadat naprosto stejně nemožná jako létání. Podle záznamů, když v Pustině jednou jedinkrát pršelo, byla to jeho práce.
Když si přetahovala spodničku přes hlavu, nemohl si lítostivě nepovzdechnout. „Moudré nás můžou sezdat, jakmile se vrátíme.“ Stále ještě cítil tkanivo, jež drželo průchod otevřený.
Aviendžina tmavě narudlá hlava se vynořila z výstřihu spodničky a ona se na něj upřeně podívala. Ne nepřátelsky, ale přátelsky taky ne. Spíš odhodlaně. „Proč si myslíš, že nějaký muž má právo se mě na tohle zeptat? Kromě toho, ty patříš Elain.“
Randovi se po chvíli konečně podařilo zavřít ústa. „Aviendho, právě jsme... My dva... Světlo, teď se musíme vzít. Ne že bych to dělal, protože musím,“ dodával spěšně. „Chci to.“ Vlastně si tím ale vůbec nebyl jistý. Věřil, že by ji mohl milovat, ale stejně věřil, že by mohl milovat i Elain. A z nějakého důvodu se do toho přidala ještě Min. Jsi stejně velký smilník jako Mat. Ale pro jednou mohl udělat, co bylo správné, protože to bylo správné.
Ona si odfrkla a sáhla na punčochy, aby se přesvědčila, že jsou suché. Pak se posadila a natáhla si je. „Egwain mi vykládala, jaké máte v tom vašem Dvouříčí svatební zvyky.“
„Ty chceš čekat celý rok?“ zeptal se jí nevěřícně.
„Rok. Ano, tohle jsem chtěla říct.“ Nikdy si neuvědomil, jaký kus nohy žena ukáže, když si natahuje punčochu. Zvláštní, že to může působit tak vzrušujícím dojmem, když ji viděl nahou a zpocenou a... Soustředil se na to, co říká. „Egwain říkala, že uvažovala o tom, že požádá svou matku o svolení ke svatbě s tebou, ale než se o tom zmínila, její matka jí řekla, že musí počkat další rok, i když už má vlasy spletené do copu.“ Aviendha se zamračila s kolenem až pod bradou. „Je to správně? Říkala, že dívka si nesmí zaplést vlasy do copu, dokud není dost stará, aby se mohla vdát. Rozumíš tomu, co říkám? Vypadáš jako ryba, co ji Moirain chytila v řece.“ V Pustině žádné ryby nebyly. Aielové je znali jen z knih.