„Ovšemže vím,“ prohlásil Rand. Podle toho, kolik z jejích řečí pochopil, mohl stejně dobře být hluchý a slepý. Posunul se pod pokrývkou a snažil se mluvit, jako by si byl jist, že všechno zvládne. „Alespoň... No, tyhle zvyky jsou složité a já si nejsem jistý, o kterém z nich mluvíš.“
Aviendha se na něj chvíli podezíravě dívala, ale aielské zvyky byly tak složité, že mu věřila. Ve Dvouříčí jste spolu rok chodili, a když jste se k sobě hodili, tak jste se zasnoubili a nakonec vzali. Dál zvyky nezacházely. Ona však při oblékání pokračovala dál. „Myslím to, jak dívka během roku požádá svou matku o svolení, a taky vědmu. Neříkám, že tomu rozumím.“ Přes hlavu si přetáhla živůtek, takže jí chvíli bylo špatně rozumět. „Když ho chce a je dost stará, aby se vdala, tak k čemu potřebuje svolení? Ale chápej, podle našich zvyků,“ z jejího tónu bylo jasné, že to jsou ty jediné, které jsou důležité, „je na mně, abych se rozhodla, jestli tě požádám, a já to neudělám. Podle vašich zvyků,“ připjala si opasek a zamítavě zavrtěla hlavou, „nemám svolení své matky. A ty bys, předpokládám, potřeboval povolení otce. Nebo svého otce-bratra, když je tvůj otec mrtvý, ne? My to ale nemáme, takže se nemůžeme vzít.“ Začala skládat šátek, aby si ho mohla ovázat kolem hlavy.
„Chápu,“ řekl slabě. Každý chlapec z Dvouříčí, který by požádal svého otce o něco takového, by dostal jednu – nebo víc – za uši. Když si pomyslel na mládence, kteří se celí potili strachy, že někdo, kdokoliv, zjistí, co provádějí s děvčaty, jež si chtějí vzít... Například si vzpomínal, když Nyneiva chytila Kimry Lewinovou a Bara Dowtryho v seníku Barova otce. Kimry nosila vlasy spletené již pět let, ale když s ní skončila Nyneiva, převzala to za ni panímáma Lewinová. Ženský kroužek ubohého Bara málem zaživa stáhl z kůže, a to nebylo nic proti tomu, co ženské dělaly Kimry ten měsíc, o kterém si myslely, že je nejkratší slušná doba čekání do svatby. Tajně se povídal vtip, aby to nezaslechla žádná členka ženského kroužku, že ani Bar, ani Kimry se celý první týden svého manželství nedokázali posadit na zadek. Rand předpokládal, že Kimry opomněla požádat o dovolení. „Ale hádám, že Egwain stejně neznala všechny mužské zvyky,“ pokračoval. „Ženy nevědí vše. Chápej, jelikož jsem s tím začal já, tak se musíme vzít. Na povolení nezáleží.“
„Ty že jsi s tím začal?“ Odfrkla si důrazně a významně. Aielanky, Andořanky i všechny ostatní ženy používaly tenhle zvuk jako proutek, aby člověka buď pobídly, nebo ztloukly. „Ale na tom stejně nezáleží, protože tady se řídíme aielskými zvyky. Tohle se už nikdy nestane, Rande al’Thore.“ Lítost v jejím hlase ho překvapila – a potěšila. „Ty patříš skoro-sestře mé skoro-sestry. Mám teď k Elain toh, ale do toho tobě nic není. To tady budeš ležet věčně? Slyšela jsem, že muži po tom bývají líní, ale nemůže zbývat moc času do chvíle, než budou kmeny připravené ráno vyrazit na cestu. Ty musíš být tam.“ Náhle se sklíčeným výrazem klesla na kolena. „Jestli se dokážeme vrátit. Nejsem si jistá, že si pamatuju, jak jsem udělala tu díru, Rande al’Thore. Musíš najít cestu zpátky.“
Rand jí řekl, jak průchod zablokoval, a že pořád cítí, jak drží. Aviendze se ulevilo, dokonce se na něj usmála. Ale když zkřížila nohy a upravila si suknice, bylo zřejmé, že se nehodlá obrátit, zatímco se on bude oblékat.
„Je to spravedlivé,“ zamumlal si pro sebe po delší době a vyškrábal se z pokrývek.
Snažil se být stejně nenucený jako ona, ale nebylo to snadné. Pokaždé, když se k ní obrátil zády, ucítil na sobě její oči jako dotek ruky. Neměla důvod mu sdělovat, že má pěkný zadek. On neřekl nic o tom, jak je krásná. Ona to ale stejně řekla jenom proto, aby se začervenal. Ženy se na muže takhle nedívaly. A taky nežádají svou matku o svolení k...? Měl takové nejasné tušení, že život s Aviendhou se tímhle ani trochu nezjednodušil.
32
Krátký oštěp
Moc toho nenamluvili. I kdyby venku stále zuřila sněhová bouře, mohli to k průchodu zvládnout s použitím pokrývek a koberců místo plášťů. Aviendha je začala rozdělovat, zatímco Rand sáhl pro saidín, naplnil se životem a smrtí, roztaveným ohněm a tekutým ledem.
„Rozděl je spravedlivě,“ řekl jí. Věděl, že má hlas chladný a bez emocí. Asmodean tvrdil, že se přes to může dostat, ale jemu se to zatím nepodařilo.
Aviendha se na něj překvapeně podívala, ale řekla jen: „Tebe je potřeba zakrýt větší kus,“ a pokračovala dál podle sebe.
Nemělo smysl se hádat. Podle jeho zkušeností, od Emondovy Role po Děvy, pokud pro vás žena chtěla něco udělat, jediný způsob, jak jí v tom zabránit, byl svázat ji, zvláště pokud to z její strany zahrnovalo nějakou oběť. Překvapením bylo, že nemluvila ani kysele a že nepoznamenala něco v tom smyslu, že je jenom měkký mokřiňan. Možná z toho vzešlo i něco jiného dobrého kromě vzpomínky. Přece nemůže myslet už nikdy víc vážně. Tušil však, že to myslela právě takhle.
Spletl pramen ohně tenký jako prst a do jedné stěny prořízl obrys dveří. Nahoře otvor trochu rozšířil. Dovnitř kupodivu začalo proudit denní světlo. Rand propustil saidín a vyměnil si s Aviendhou překvapený pohled. Věděl, že ztratil přehled o čase – Unikl by ti třeba celý rok – ale nemohli být uvnitř tak dlouho. Ať už byli kdekoliv, bylo to určitě hodně daleko od Cairhienu.
Rand zatlačil do sněhu, ale ten nepovolil, dokud se o něj neopřel zády, nezaryl podpatky do země a nezabral vší silou. Právě když ho napadlo, že by to nejspíš zvládl snáz s jedinou silou, sněhový kvádr vypadl ven a strhl ho s sebou do studeného, svěžího, bledého denního světla. Ale ne úplně. Kvádr se zastavil pod úhlem, jak se zarazil o sníh, který se kolem chýšky navál. Leže na zádech, jen s hlavou venku, Rand viděl další hromádky, některé tvořily hladké závěje kolem řídce rostoucích zakrslých stromů, jež nepoznal, jiné se nahrnuly zřejmě kolem keřů či balvanů.
Rand otevřel ústa – a zapomněl, co chtěl říci, jak cosi proletělo ve vzduchu nad ním ve výšce ani ne dvanáct sáhů, protáhlé šedé stvoření mnohem větší než kůň, letící na pomalu se pohybujících širokých křídlech. Tvor měl rohatou hlavu a podlouhlý čenich, na nohách drápy a tenký, ještěří ocas, který se za ním táhl. Rand stvoření sledoval, jak letí nad stromy. Na jeho zádech seděli dva lidé. Přestože na sobě měli silný oděv s kapuci, bylo zřejmé, že prohlížejí zemi dole. Kdyby mu ze sněhu nekoukala jenom hlava, kdyby nebyl přímo pod tím tvorem, jistě by ho byli zahlédli.
„Nech pokrývky tady,“ vykřikl, když se vrhl dovnitř. Pověděl Aviendze, co zahlédl. „Možná by byli přátelští, a možná ne, ale raději bych to nezjišťoval.“ Na každý pád si nebyl jist, že se chce setkat s lidmi, kteří jezdí na něčem takovém. Pokud to vůbec byli lidé. „Budeme se muset zpátky k průchodu proplížit. Jak nejrychleji to půjde, ale nenápadně.“