Ona se k jeho úžasu nehádala. Když se o tom zmínil při tom, jak jí pomáhal přelézt ledový kvádr – to byl taky div, protože Aviendha jeho ruku přijala, aniž se byť jen zamračila – řekla: „Když mluvíš rozumně, tak se nehádám, Rande al’Thore.“ Takhle si to on rozhodně nepamatoval.
Půda kolem nich byla rovná pod vysokou sněhovou pokrývkou, ale na západě se zvedaly prudké svahy hor s bílými čepicemi, jejichž vrcholky se pyšnily věncem mračen. Rand neměl potíže zjistit, kde je západ, protože slunce vycházelo. Nad oceánem byla vidět asi polovina slunečního kotouče. Rand na to zazíral. Země se svažovala dost na to, aby viděl, jak se vlny tříští v divoké spršce o skalnatý, balvany posetý břeh asi půl míle daleko. Oceán na východě se táhl bez přerušení až k obzoru a slunci. Jako kdyby nestačil sníh, tohle mu prozradilo, že jsou v zemi, kterou vůbec nezná.
Aviendha hleděla na vlny s bílými hřebeny s úžasem, ale pak jí to došlo a ona se na Randa zamračila. Možná ještě nikdy neviděla oceán, ale viděla mapy.
V sukních měla ve sněhu větší potíže než Rand, a on se potácel a cestu si místy musel prohrabávat, občas dokonce zapadl do sněhu až po pás. Když ji Rand popadl do náručí, Aviendha zalapala po dechu a zlobně na něj upřela zelené oči.
„Musíme jít rychleji, než se dokážeš vlíct v těch sukních,“ řekl jí. Mračení ustoupilo, ale ruku kolem krku, v což tak napůl doufal, mu nedala. Místo toho ruce sepjala a nasadila trpělivý výraz. Maličko dotčený nevrlosti. Ať už v ní to, co spolu dělali, způsobilo jakékoliv změny, zas tak moc velké tedy nebyly. Nechápal, proč se mu ulevilo.
Mohl nechat ve sněhu roztát stezku, jako to udělal v bouři, ale kdyby se objevil další z těch létajících tvorů, vyčištěný chodníček by ho zavedl rovnou k nim. O kus dál napravo přeběhla po sněhu liška, čistě bílá až na černou špičku huňatého ocásku, a občas na něj a na Aviendhu ostražitě mrkla. Na různých místech byly ve sněhu stopy králíků, rozmazané tam, kde zvířátka odskočila, a jednou zahlédl i otisky kočky, která musela být velká dobře jako levhart. Možná tu žila ještě větší zvířata, možná nějací nelétaví příbuzní toho kožnatého tvora. Rozhodně to nebylo něco, co by chtěl potkat, ale pořád tu byla možnost, že by ti... létavci... mohli brát vyrytou brázdu, kterou teď za sebou zanechával, za stopu nějakého zvířete.
Přesto přecházel od stromu ke stromu a přál si, aby jich bylo víc a rostly blíž u sebe. Ovšem kdyby rostly, nebyl by Aviendhu v bouři našel, aspoň ne tak snadno – zavrčela a zamračila se na něj a on povolil sevření – teď by to však rozhodně pomohlo. Ale díky tomu, že se kradl jejich směrem, zahlédl ty druhé první.
O necelých padesát kroků dál, mezi ním a bránou – přímo u brány, cítil, že jeho tkanivo drží – byli čtyři lidé na koních a více než dvacet na zemi. Jezdci na koních byly všechno ženy v dlouhých, kožešinou podšitých pláštích. Dvě z nich měly na levém zápěstí stříbrný náramek propojený dlouhým vodítkem ze stejného lesklého materiálu s jasným obojkem, který měly kolem krku šedě oděné ženy bez plášťů stojící ve sněhu. Ti opěšalí byli muži v tmavé kůži a zbroji pomalované zelenou barvou a zlatem, z překrývajících se plátů na hrudích, zvnějšku na pažích a zepředu pak na stehnech. Na oštěpech měli zelenozlaté střapce, pavézy měli pomalované stejnými barvami a jejich přilby připomínaly hmyz, kdy jako by se dívali skrz kusadla. Jeden byl jasně důstojník, neměl oštěp ani štít, nýbrž na zádech obouruční meč. Pláty jeho lakované zbroje byly lemované stříbrem a hmyzí dojem z jeho omalované přilby ještě zvyšovaly tenké zelené chocholy, jako tykadla. Rand už věděl, kam se s Aviendhou dostali. Takovou zbroj již viděl. I ženy s takovými obojky.
Postavil Aviendhu na zem za něco, co vypadalo jako větrem zohýbaná borovice, až na to, že kmen byl hladký a šedý, s černými šmouhami, ukázal a ona mlčky kývla.
„Ty dvě ženy na vodítku můžou usměrňovat,“ zašeptal. „Dokážeš je zablokovat?“ A spěšně dodaclass="underline" „Ještě na zdroj nesahej. Jsou to vězeňkyně, ale přesto by mohly varovat ostatní, a i kdyby to neudělaly, ty ženy s náramky možná dokážou poznat, že tě vycítily.“
Aviendha se na něj podívala úkosem, ale nemarnila čas hloupými otázkami, jako třeba odkud to ví. Věděl však, že přijdou později. „Ty ženy s náramky můžou taky usměrňovat,“ odpověděla stejně tichounce. „Ale jsou cítit velmi zvláštně. Slabě. Jako by to nikdy necvičily. Nechápu, jak je to možné.“
Rand ano. Damane byly ty, které měly umět usměrňovat. Jestli ty dvě ženy nějak proklouzly seanchanskou sítí a nestaly se místo toho damane – a z toho mála, co o nich věděl, to nemohlo být snadné, protože Seanchané v letech, kdy by mohla vykázat první známky usměrňování, vyzkoušeli jednu každou ženu – určitě by se nikdy neodvážily prozradit. „Dokážeš odstínit všechny čtyři?“
Aviendha po něm vrhla velmi domýšlivý pohled. „Ovšem. Egwain mě naučila, jak zvládnout několik pramenů najednou. Můžu je zablokovat, ty prameny zavázat, a pak je omotat prameny vzduchu dřív, než poznají, co se děje.“ Ten sebevědomý úsměv zmizel. „Jsem dost rychlá, abych zvládla je i jejich koně, ale zbytek zůstane na tobě, dokud nepřivedu pomoc. Kdyby některý unikl... Ty oštěpy až sem určitě snadno dohodí, a kdyby tě některý z nich připíchl k zemi...“ Chvíli si cosi mumlala. Nakonec se na něj podívala tak rozzuřeně, že to u ní ještě nikdy neviděl. „Egwain mi vyprávěla o léčení, ale ona toho o něm moc neví, a já ještě míň.“
Kvůli čemu se mohla zlobit teď? Mnohem lepší je snažit se pochopit slunce než ženu, pomyslel si suše. Tohle mu řekl Tom Merrilin a byla to prostá pravda. „Ty se postarej o odstínění těch žen,“ řekl jí. „Já udělám zbytek. Ale až tě vezmu za ruku.“
Poznal, že si myslí, že se vychloubá, ale on nebude muset vlákna dělit, jen splést složitý pramen vzduchu, kterým připoutá paže k bokům a spoutá koňské, stejně jako lidské nohy. Zhluboka se nadechl, popadl saidín, vzal ji za ruku a usměrnil.
Seanchané začali zděšeně křičet. – Měl si taky vzpomenout na roubíky, ale než přivolají něčí pozornost, oni dva už budou za průchodem. Držel vzor, popadl Aviendhu za loket a zpola ji táhl sněhem, nevšímaje si jejího prskání, že umí chodit. Aspoň jí takhle prohrabal cestu, protože si museli pospíšit.
Seanchané umlkli a hleděli na něj a na Aviendhu, když kolem a před nimi procházeli. Dvě ženy, které nebyly sul’dam, shodily kapuce a vzpíraly se tkanivu. Rand ho podržel, než by ho zavázal. Až odejde, stejně ho bude muset pustit z toho prostého důvodu, že nemohl nechat dokonce ani Seanchany spoutané ve sněhu. Kdyby nezmrzli, pořád ještě tu byla ta velká kočka, jejíž stopy zahlédl. A kde je jedna, musí jich být víc.
Průchod byl v pořádku, ale místo aby vedl zpět do jeho pokoje v Eianrodu, byl jednolitě šedý. Taky mu připadal jaksi užší než předtím. Horší bylo, že v té šedi viděl tkanivo. Bylo setkáno ze saidínu. Přes prázdnotu přeletěla rozzuřená myšlenka. Nepoznal, co to mělo udělat, ale snadno to mohla být past na toho, kdo by průchodem prošel, spletená jedním ze Zaprodanců. Nejspíš Asmodeanem. Kdyby ho ten chlap dokázal předat ostatním, mohl by mezi nimi získat znovu své místo. A přesto nemohlo být ani řeči o tom, že by zůstali tady. Kdyby si jen Aviendha vzpomněla, jak tu bránu upletla, mohla by otevřít další, ale jak to zatím vypadalo, budou muset použít tuhle, past nepast.