Jedna z žen na koních, s černým krkavcem před bílou věží na šedé přednici šatů, měla vážnou tvář a tmavé oči, které jako by se mu chtěly provrtat do lebky. Druhá, mladší, bledší a menší, nicméně vznešenější, měla na zeleném plášti stříbrnou jelení hlavu. Malíčky na jezdeckých rukavicích měla příliš dlouhé. Rand z jejích vyholených spánků poznal, že tyto dlouhé prsty zakrývají přerostlé nehty, nepochybně nalakované, což obojí bylo znakem seanchanské šlechty. Vojáci měli úplně ztuhlé tváře i záda, ale důstojníkovi za lícními chrániči hmyzí přilby svítily oči a prsty v plechových rukavicích se mu kroutily, jako by se marně snažil dosáhnout na meč.
Randovi na nich moc nezáleželo, ale nechtěl tady nechat damane. Aspoň by jim mohl dát šanci na útěk. Sice na něj třeštily oči, jako by byl divoká šelma s vyceněnými zuby, ale ony se nerozhodly stát se vězeňkyněmi, s nimiž se nezacházelo o nic lépe než s domácími zvířaty. Rand položil ruku na obojek té bližší a dostal ránu, že mu málem ochrnula celá paže. Prázdnota se na okamžik zachvěla a saidín v něm řádil jako tisíckrát silnější sněhová vánice ze včerejška. Damane zavlály krátké žluté vlasy, jak sebou při jeho dotyku křečovitě škubla a zaječela, a sul’dam s ní spojená zalapala po dechu a zbělela v obličeji. Obě by byly upadly, nebýt pout ze vzduchu.
„Zkus to ty,“ nakázal Aviendze a otevíral a zavíral prsty. „Žena se té věci musí dotknout bezpečně. Nevím, jak se to rozepíná.“ Obojek vypadal jako z jednoho kusu, byl nějak propojený stejně jako náramek a vodítko. „Ale šlo to nasadit, takže to musí jít i sundat.“ Chvilka navíc nemohla znamenat žádný rozdíl v tom, co se stalo s průchodem. Byl to Asmodean?
Aviendha potřásla hlavou, ale začala se zabývat obojkem druhé ženy. „Stůj klidně,“ zavrčela, když se damane, bledá dívka šestnáct či sedmnáct let stará, snažila ucuknout. Pokud se na něj dívali jako na divoké zvíře, na Aviendhu zíraly jako na ztělesněnou noční můru.
„Ona je marath’damane,“ kvílela bledá dívka. „Zachraň Seri, paní! Prosím, paní! Zachraň Seri!“ Druhá damane – starší, téměř mateřská – začala neovladatelně vzlykat. Aviendha se z nějakého důvodu mračila na Randa stejně jako na dívku, a jak se zaobírala obojkem, cosi si rozzlobeně mumlala.
„To je on, vznešená paní Morso,“ řekla sul’dam druhé damane náhle tichým hlasem protahujíc samohlásky, že jí Rand skoro nerozuměl. „Nosím náramek už dlouho a poznala bych, kdyby ta marath’damane dělala něco víc, než blokovala Jini.“
Morsa se netvářila nijak překvapeně. Vlastně se jí v modrých očích při pohledu na Randa objevilo zděšené poznání. Tohle bylo možné jen v jediném případě.
„Tys byla ve Falme,“ řekl Rand. Kdyby prošel první, znamenalo by to nechat Aviendhu samotnou, byť jen na chviličku.
„Byla.“ Šlechtična vypadala slabá, ale její pomalý, šišlavý hlas byl chladně velitelský. „Viděla jsem tě, i to, cos udělal.“
„Tak si dej pozor, ať tady neudělám to samé. Nedělej potíže a já tě nechám být.“ Nemohl poslat Aviendhu první do Světlo ví čeho. Kdyby mu nyní nebyly city tak vzdálené, byl by se zamračil stejně, jako se ona mračila na ten obojek. Musejí projít skrz společně a připravit se čelit nejhoršímu.
„O tom, co se stalo v zemích velkého Jestřábího křídla, vznešená paní Morso, bylo hodně uchováno v tajnosti,“ ozvala se žena s vážnou tváří. Tmavé oči upírala na Morsu stejně tvrdě jako na Randa. „Kolují pověsti, že Vždyvítězné vojsko utrpělo velkou porážku.“
„Ty teď hledáš pravdu v pověstech, Jalindin?“ zeptala se Morsa řezavým tónem. „Hledač by nade všechny ostatní měl vědět, kdy mlčet. Císařovna sama zakázala hovořit o Corenne, dokud ho znovu nevyhlásí. Pokud ty – nebo já – vyslovíme jenom jméno toho města, kde výprava přistála, vytrhnou nám jazyky. Třeba by se ti líbilo skončit bez jazyka ve Věži krkavců? Dokonce ani naslouchací by tě neslyšeli křičet o milost, a stejně by mu nevěnovali pozornost.“
Rand pochopil jenom asi dvě slova ze tří, a nebylo to díky jejich přízvuku. Přál si, aby měl víc času si je poslechnout. Corenne. Návrat. Takhle Seanchané ve Falme nazývali svůj pokus zabrat země za Arythským oceánem – země, kde on žil – které považovali za své rodové dědictví. Zbytek – hledač, naslouchači, Věž krkavců – pro něj byl záhadou. Návrat byl očividně odvolán, aspoň prozatím. To stálo za vědění.
Průchod byl užší. Jen asi o prst užší než před chvílí. Pouze jeho blok ho držel otevřený. Snažil se zavřít od chvíle, kdy Aviendha propustila svoje tkanivo, a snažil se stále.
„Honem,“ řekl Aviendze a ona se na něj podívala tak trpělivě, že ho klidně mohla praštit mezi oči kamenem.
„Snažím se, Rande al’Thore,“ ucedila a stále pracovala na obojku. Seri se po tvářích koulely slzy. Z hrdla se jí draly steny, jako by ji Aielanka chtěla podříznout. „Ty druhé dvě, a možná i sebe, jsi skoro zabil. Cítila jsem, jak jim oběma tělem proudí síla, kdyžjsi sáhl na ten obojek. Tak to nech na mně a já to udělám, jestli to půjde.“ Zaklela si pod nos a zkusila to ze strany.
Randa napadlo, že přiměje sul’dam, aby obojky sundaly – pokud někdo věděl, jak ty věci dostat dolů, tak to byly ony – ale z toho, jak se mračily, poznal, že by je k tomu musel donutit. Když už nedokázal ženu zabít, mučit ji teprve neuměl.
S povzdechem znovu pohlédl na jednolitou šeď vyplňující průchod. Vypadalo to, jako by do jeho pramenů byly vetkány jiné. Nemohl přerušit jedny bez druhých. Kdyby prošel skrz, mohlo by to spustit past, ale kdyby tu šeď odřízl, tak by to průchodu dovolilo zavřít se dřív, než by měli šanci proskočit skrz, i kdyby to nespustilo žádnou past. Byl by to skok naslepo do Světlo ví čeho.
Morsa pozorně poslouchala každé slovo, které si s Aviendhou vyměnili, a teď se zamyšleně zadívala na obě sul’dam, ale Jalindin ani na okamžik nespustila zrak z tváře urozené dámy. „V tajnosti bylo uchováno mnoho věcí, které by neměly být skrývány před hledači, vznešená paní Morso,“ prohlásila. „Hledači musejí znát vše.“
„Zapomínáš se, Jalindin,“ vyštěkla Morsa a ruce v rukavičkách se jí zachvěly. Kdyby neměla paže připoutané k bokům, byla by škubla otěžemi. Takhle jenom naklonila hlavu na stranu a zvysoka se na druhou ženu podívala. „Poslali tě ke mně, protože Sarek se dívá moc vysoko a má plány se Sereganda Dai a Tuel, nemluvě o tom, co měla císařovna –“
Jalindin ji drsně přerušila. „To ty se zapomínáš, vznešená paní Morso, jestli si myslíš, že na tebe hledači pravdy nemůžou. Já sama jsem vyslýchala dceru i syna císařovny, kéž jí Světlo požehná, a z vděčnosti za přiznání, které jsem z nich vynutila, mi dovolila na ni pohlédnout. Myslíš si, že tvůj bezvýznamný rod stojí výš než vlastní děti císařovny?“
Morsa zůstala vzpřímená, tedy ne že by měla příliš na vybranou, ale zešedla ve tváři a olízla si rty. „Císařovna, kéž ji Světlo navěky ozařuje, již ví mnohem víc, než můžu říci. Nechtěla jsem naznačit –“
Hledačka ji znovu skočila do řeči a otočila hlavu, aby promluvila k vojákům, jako by Morsa neexistovala. „Tato žena Morsa je ve vazbě hledačů pravdy. Jakmile se vrátíme do Merinloe, bude předána k výslechu. A sul’dam a damane také. Zdá se, že skryly to, co neměly.“ Ve tvářích jmenovaných žen se objevila čirá hrůza a děs, avšak Morsa se žádné nemohla zastat. S rozšířenýma očima a náhle strhanou tváří se sesula, jak jen jí neviditelná pouta dovolila, aniž by slovíčkem zaprotestovala. Tvářila se, jako by chtěla křičet, ale – přijala. Jalindin se otočila k Randovi. „Pojmenovala tě, Rande al’Thore. Vzdáš-li se mi, Rande al’Thore, bude s tebou dobře nakládáno. Ať už ses sem dostal jakkoliv, vůbec nemůžeš doufat, že unikneš, i kdybys nás zabil. Probíhá rozsáhlé pátrání po marath’damane, která v noci usměrňovala.“ Očima v téchvíli zalétla k Aviendze. „Tebe najdeme také, o tom není pochyb, a mohla bys být náhodou zabita. V tomto okrese došlo ke vzpouře. Nevím, jak s muži jako ty zacházejí ve tvé zemi, ale v Seanchanu může být tvé utrpení ulehčeno. Tady můžeš využitím své síly získat velké pocty.“