Rand se jí vysmál a ona se zatvářila dotčeně. „Nemůžu tě zabít, ale přísahám, že za tohle ti stáhnu kůži z těla.“ V rukou Seanchanů se rozhodně nemusel bát, že ho zkrotí. V Seanchanu muže, kteří mohli usměrňovat, zabíjeli. Nepopravovali. Zabíjeli je na potkání.
Šedí vyplněný průchod byl o další prst užší, teď byl tak akorát široký, aby se ještě protáhli společně. „Nech ji být, Aviendho. Už musíme jít.“
Aviendha pustila Serin obojek a vrhla po Randovi podrážděný pohled, ale oči jí zalétly kolem něj k průchodu. Vykasala si suknice a s rozzlobeným mumláním o zmrzlé vodě se brodila sněhem k němu.
„Buď připravená na všechno,“ řekl jí a položil jí ruku kolem ramen. Sám sebe přesvědčoval, že musejí být blízko sebe, aby se tam vešli. Ne proto, že to bylo příjemné. „Nevím nač, ale buď připravená.“ Aviendha kývla a Rand řekclass="underline" „Skoč!“
Společně vletěli do šedi. Rand propustil tkanivo, které drželo Seanchany, aby se až po okraj naplnil saidínem...
...a se zakopnutím přistál ve své ložnici v Eianrodu. Svítily tu lampy a za okny byla tma.
U stěny vedle dveří seděl se zkříženýma nohama Asmodean. Sice pravý zdroj nedržel, ale Rand přesto zarazil blok mezi muže a saidín. Otočil se, s rukou stále kolem Aviendhy, a zjistil, že průchod je pryč. Ne, ne pryč – stále viděl své tkanivo a to, o čem věděl, že musí být Asmodeanovo – ale vypadalo to, jako by tam vůbec nic nebylo. Bez zastávky své předivo vyřízl a průchod se náhle objevil, rychle se zužující výhled na Seanchan. Vznešená paní Morsa se hroutila v sedle a Jalindin vykřikovala rozkazy. Otvorem těsně předtím, než se zavřel, proletěl oštěp se zelenobílým střapcem. Rand pudově usměrnil vzduch, aby popadl náhle se viklající kus oštěpu na loket dlouhý. Ratiště končilo tak rovně, jako by ho uřízl dobrý řemeslník. Rand se chvěl a byl rád, že se nepokusil odstranit přehradu – ať už to bylo cokoliv – než proskočili skrz.
„Je dobře, že se ani jedna sul’dam nevzpamatovala včas,“ poznamenal a vzal odseknutý oštěp do ruky, „jinak bychom tu měli něco horšího než jen tohle.“ Koutkem oka sledoval Asmodeana, ale ten tam jen seděl a vypadal, že je mu trochu špatně. Nemohl vědět, zda mu Rand nehodlá vrazit pahýl oštěpu do hrdla.
Aviendžino odfrknutí bylo její zatím nejvýznamnější. „Myslíš, že jsem je pustila?“ vyprskla rozhorleně. Důrazně si sundala jeho ruku z ramen, ale Rand si pomyslel, že se nezlobí kvůli němu. „Svázala jsem je, jak nejpevněji to šlo. Jsou to tvoji nepřátelé, Rande al’Thore. I ty, co je nazýváš damane, jsou jenom věrní psíci, co by tě raději zabili, než by se osvobodili. Musíš být na své nepřátele tvrdý, ne měkký.“
Má pravdu, pomyslel si Rand potěžkávaje oštěp. Nechal za sebou nepřátele, kterým by docela dobře mohl jednoho dne čelit. – Musí být tvrdší. Nebo ho rozemelou na mouku dřív, než se vůbec dostane do Shayol Ghulu.
Aviendha si náhle začala uhlazovat suknice a hlas měla téměř normální. „Všimla jsem si, že jsi nezachránil tu Morsu s obličejem jako syrovátka před jejím osudem. Z toho, jak ses na ni díval, jsem si myslela, že tě ty velké oči a plná prsa zaujaly.“
Rand na ni ohromeně zíral, ten pocit pronikal do prázdnoty, jež ho obklopovala, jako sirup. Napadlo ho, jak si asi měl všimnout Morsiných ňader, když byla celá zabalená do kožišinového pláště. „Měl jsem ji přivést sem,“ zabručel. „Vyptat se jí na Seanchan. Obávám se, že potíže s nimi ještě neskončily.“
Lesk, který se jí objevil v očích, zase zmizel. Aviendha otevřela ústa, ale zarazila se a pohlédla na Asmodeana, když Rand zvedl ruku. Viděl, jak se jí hlavou honí kupa otázek o Seanchanu. Jak ji znal, tak kdyby jednou začala, nepřestala by kopat, dokud by neodkryla i kousíčky, na které by si ani sám nevzpomněl. Což by nemuselo být špatné. Jindy. Až po tom, co vymáčkne pár odpovědí z Asmodeana. Měla pravdu. Musí být tvrdý.
„To byla chytrá věc, cos udělal,“ řekla, „Jak jsi schoval tu díru, co jsem udělala. Kdyby sem přišli gai’šainové, tisíc sester oštěpu by mohlo projít skrz, aby tě našly.“
Asmodean si hlasitě odkašlal. „Jedna gai’šainka přišla, pane. Někdo jménem Sulin jí řekla, že tě musí vidět jíst, můj pane Draku, a abych jí zabránil přinést podnos sem a zjistit, že jsi pryč, dovolil jsem si jí sdělit, že si ty a tato mladá žena nepřejete být rušeni.“ Randovu pozornost upoutal maličko napjatý výraz kolem kejklířových očí.
„Co?“
„Jenže ona to vzala divně. Zasmála se nahlas a odběhla. O chvíli později muselo být pod okny dobře dvacet Far Dareis Mai a asi hodinu nebo víc křičely z plna hrdla a bušily oštěpy do puklířů. Musím říci, můj pane Draku, že některé návrhy, které sem volaly, překvapily dokonce i mě.“
Rand cítil, jak mu hoří tváře – stalo se to na druhém konci zatraceného světa, a Děvy se to přesto dozvěděly! – ale Aviendha jenom přimhouřila oči.
„Měla světlé vlasy a oči jako já?“ Nečekala, až Asmodean kývne. „To musí být moje první sestra Niella.“ Uviděla v Randových očích překvapenou otázku a odpověděla dřív, než mohl promluvit. „Niella je tkadlena, ne Děva, a před půl rokem ji chytily chareenské Děvy při přepadení Držby Sulara. Snažila se mi rozmluvit, abych se chopila oštěpu, a vždycky mě chtěla vidět vdanou. Pošlu ji zpátky k Chareenům s podlitinou na zadku za každou, které to řekla!“
Vyrazila z místnosti, ale Rand ji stačil chytit za ruku. „Chci si promluvit s Nataelem. Předpokládám, že do svítání už moc času nezbývá...“
„Tak asi dvě hodiny,“ skočil mu do řeči Asmodean.
„...takže se už moc neprospíme. Jestli si chceš jít lehnout, mohla by sis ustlat na zbytek noci někde jinde? Stejně potřebuješ nové pokrývky.“
Aviendha krátce kývla, než se mu vytrhla, a práskla za sebou dveřmi. Určitě se nemohla hněvat, že ji vyhodil ze své ložnice – jak by taky mohla, řekla přece sama, že mezi nimi dvěma už k ničemu víc nedojde – ale Rand byl stejně rád, že není na Niellině místě.
Otočil se k Asmodeanovi a zručně si přitom pohazoval zkráceným oštěpem.
„Zvláštní žezlo, můj pane Draku.“
„Bude se na to dobře hodit.“ Aby mu připomínalo, že Seanchané jsou pořád někde tam venku. Pro jednou si přál, aby jeho hlas zněl chladněji než prázdnota, a saidín mu to vyplnil. Musí být tvrdý. „Než se rozhodnu, jestli tě na něj mám napíchnout jako jehně, pročpak ses mi nikdy nezmínil o tom triku, jak něco zneviditelnit? Kdybych neviděl vlákna, vůbec bych nevěděl, že tam ten průchod pořád je.“