Asmodean polkl a ošil se, jako by si nebyl jistý, zda Rand myslí svou pohrůžku vážně. Rand si sám nebyl jist. „Můj pane Draku, nikdy ses nezeptal. Je to otázka ohýbání světla. Vždycky máš tolik otázek, že je obtížné najít okamžik, kdy bychom mohli mluvit o něčem jiném. Teď už musíš vědět, že jsem se k tobě přidal úplně.“ Olízl si rty a zvedl se. Až na kolena. A začal blábolit. „Cítil jsem tvoje tkanivo – každý na míli daleko je mohl vycítit – ještě nikdy jsem nic takového neviděl – nevěděl jsem, že někdo kromě Demandreda dokáže zablokovat průchod, co se zavírá, možná ještě Semirhage – a Luis Therin – cítil jsem to, a přišel sem, měl jsem spoustu potíží dostat se přes ty Děvy – použil jsem ten samý trik – musíš už vědět, že jsem tvůj člověk. Můj pane Draku, jsem tvůj člověk.“
Skrze proniklo hlavně opakování toho, co předtím povídal ten Cairhieňan, než cokoliv jiného. Rand kývl půlkou oštěpu a drsně řekclass="underline" „Vstaň. Nejsi pes.“ Ale jak se Asmodean pomalu zvedal, položil mu špičku oštěpu na hrdlo. „Odteď mi pokaždé, když se budeme bavit, řekneš dvě věci, na které se nezeptám. Pokaždé, nezapomeň. Jestli budu mít dojem, že přede mnou něco tajíš, tak budeš rád, jestli tě do rukou dostane Semirhage.“
„Jak říkáš, můj pane Draku,“ koktal Asmodean. Vypadal, že se chystá poklonit a políbit Randovi ruku.
Aby se tomu vyhnul, odešel Rand k posteli bez pokrývek a sedl si na lněné prostěradlo. Péřová matrace se pod ním prohnula, jak si prohlížel oštěp. Byl to dobrý nápad, nechat si ho jako upomínku, když už ne jako žezlo. I se vším ostatním by na Seanchany neměl zapomínat. Tyhle damane. Kdyby tam nebyla Aviendha, aby jim zablokovala přístup k pravému zdroji...
„Snažil ses mi ukázat, jak odstínit ženu, a nedokázal jsi to. Zkus mi ukázat, jak se vyhnout pramenům, které nevidím, jak se proti nim bránit.“ Jednou Lanfear prořízla jeho tkanivo snadno jako nožem.
„To není jednoduché, můj pane Draku, bez ženy, na které bys to mohl cvičit.“
„Máme dvě hodiny,“ procedil Rand chladně, až se muž zachvěl. „Snaž se. Hodně se snaž."
33
Otázka karmínu
Nůž se Nyneivě otřel o vlasy, jak se zarazil do desky, o kterou se opírala, a ona, majíc přes oči šátek, sebou škubla. Moc ráda by nosila slušný cop, místo loken visících volně na ramena. Jestli jí ta čepel přesekla byť jediný vlásek... Ženská hloupá, pomyslela si trpce. Hloupá, hloupá ženská. Se složeným šátkem přes oči viděla jen škvírku světla dole. Vedle temnoty za silnými záhyby látky jí připadala zvlášť světlá. Ještě muselo být dost světla, i když bylo pozdě odpoledne. Ten muž by určitě neházel, kdyby pořádně neviděl. Další nůž se zarazil vedle její hlavy z druhé strany. Cítila, jak vibruje. Měla dojem, že se jí skoro dotýká ucha. Měla v úmyslu Toma Merrilina i Valana Lucu zabít. A možná i všechny ostatní muže, kteří se jí dostanou do rukou, čistě ze zásady.
„Hrušky,“ křikl Luca, jako by nebyl jen třicet kroků od ní. Musel si myslet, že když má šátek přes oči, tak nejenže nevidí, ale taky ohluchla.
Nahmatala váček u pasu, vyndala hrušku a opatrně si ji položila na hlavu. Byla slepá. Slepá hlupačka! Další dvě hrušky, a pak nesměle natáhla ruce od těla mezi noži, které ji lemovaly, držíc v každé ruce jeden plod za stopku. Nastala odmlka. Otevřela ústa, aby Tomu Merrilinovi řekla, že jestli ji jen škrábne, tak –
Buch-buch-buch! Čepele letěly tak rychle za sebou, že by byla vykřikla, kdyby se jí hrdlo nestáhlo jako pěst. V levé ruce držela jen stopku, druhá hruška se lehce chvěla probodená nožem a z plodu na hlavě jí do vlasů stékala šťáva.
Strhla si šátek a vyrazila k Tomovi a Lucovi. Oba muži se křenili jako blázni. Než ze sebe vypravila jediné ze slov, která v ní vřela, Luca obdivně řekclass="underline" „Jsi úžasná, Nano. Tvoje odvaha je úžasná, ale ty ještě víc.“ Zavířil tou směšnou hedvábnou pláštěnkou a s jednou rukou na srdci se uklonil. „Nazvu to ‚růže mezi trním'. I když je pravda, že ty jsi mnohem hezčí než pouhá růže.“
„Stát jako pařez až tolik odvahy nevyžaduje.“ Tak růže? Ona mu tedy ukáže trny. Oběma jim ukáže. „Poslouchej mě, Valane Luco –“
„Taková kuráž. Ani ses nehnula. Povím ti, já bych na to, co děláš ty, neměl žaludek.“
To je prostá pravda, řekla si Nyneiva v duchu. „Nejsem o nic odvážnější, než je potřeba,“ odtušila mírnějším tónem. Bylo těžké křičet na muže, jenž vám neustále opakuje, jak jste udatná. Tohle se určitě poslouchalo lépe než všechny ty bláboly o růžích. Tom si klouby ruky uhladil dlouhé kníry, jako by mu něco bylo k smíchu.
„Ty šaty,“ pokračoval Luca a v úsměvu předvedl celý chrup. „Budeš vypadat nádherně v –“
„Ne!“ štěkla. Ať už získal cokoliv, teď to ztratil už jen tím, že znovu nanesl téma šaty. Clarin ušila šaty, které Luca chtěl, aby nosila, z hedvábí ještě karmínovějšího než měl pláštěnku. Podle jejího názoru měla ta barva zakrýt krev, kdyby Tomovi ujela ruka.
„Ale, Nano, kráska v nebezpečí je velký tahák.“ Luca mluvil tiše, jako by jí šeptal do ucha sladká slovíčka. „Všichni na tobě budou moct oči nechat, každé srdce bude bít pro tvou krásu a odvahu.“
„Jestli se ti tolik líbí,“ prohlásila Nyneiva pevně, „tak si je nos sám.“ Kromě barvy by v nich na veřejnosti ukazovala příliš velký kus ňader, ať už si Clarin myslela, že se to hodí, nebo ne. Nyneiva viděla šaty, které při účinkování nosila Latelle, samé černé flitry s límcem po bradu. Něco takového by si vzít mohla. Na co to myslí? Nehodlala to skutečně podstoupit. Souhlasila s tímhle cvičením jen proto, aby Luca přestal každý večer škrábat na dveře vozu, jak se ji pokoušel přesvědčit.
Ten chlap byl velmi obratný v tom, jak poznat, kdy má změnit téma. „Co se ti stalo?“ zeptal se, náhle samý úlisný soucit.
Nyneiva ucukla, když jí sáhl na modré oko. Byla to jeho chyba, že vybral toto téma. Byl by na tom lépe, kdyby se ji dál snažil přesvědčit, aby si vzala ty červené šaty. „Nelíbilo se mi, jak ráno vypadalo v zrcadle, tak jsem ho kousla.“
Její ledový tón a ohrnuté rty přiměly Lucu okamžitě ruku stáhnout. Z ostražitého lesku v jeho tmavých očích zřejmě usoudil, že by mohla kousnout znovu. Tom si zuřivě uhlazoval kníry a v obličeji byl celý rudý, jak potlačoval smích. Samozřejmě věděl, co se stalo. On ano. A jakmile Nyneiva odejde, nepochybně Lucu oblaží vlastní verzí událostí. Muži prostě nemohli nešířit drby. Měli to v sobě od narození a nic, co ženy udělaly, je z toho nemohlo vytáhnout.
Denního světla ubylo víc, než si myslela. Slunce sedělo rudé nad vrcholky stromů na západě. „Jestli se o tohle ještě někdy pokusíš v tak mizerným světle...“ zavrčela a zahrozila Tomovi pěstí. „Je skoro tma!"
„Hádám,“ odtušil kejklíř a zvedl huňaté obočí, „že to znamená, že chceš vynechat tu část, kdy budu mít zavázané oči já?“ Samozřejmě si dělal legraci. Musel si dělat legraci. „Jak si přeješ, Nano. Odteď jedině v tom nejlepším světle.“
Teprve když odešla, šustíc rozzlobeně sukněmi, uvědomila si, že skutečně s touhle hloupostí souhlasila. Aspoň v náznaku. A oni se ji pokusí donutit slovo dodržet stejně jistě, jako že slunce dnes zapadne. Hloupá, hloupá, hloupá ženská!