Palouk, na němž s Tomem – a s Lucou, Světlo oba spal! – cvičila, byl trochu dál od tábora u silnice vedoucí k severu. Luca nepochybně nechtěl vylekat zvířata, kdyby jí snad Tom vrazil nůž do srdce. Ten chlap by nejspíš její tělo hodil lvům. Jediný důvod, proč chtěl, aby nosila ty šaty, byl, aby mohl házet očima po tom, co nehodlala ukazovat nikomu jinému než Lanovi, a toho taky Světlo spal, že je takový umíněný hlupák. Přála si, aby ho měla tady, aby si mohla být jistá, že je v pořádku. Zlomila uschlý stvol merlíku a použila jeho hnědou latu jako bič, srážejíc hlavičky květinám, které vykukovaly v listí na zemi.
Včera v noci Elain říkala, že Egwain hlásila boje v Cairhienu, šarvátky s bandity, Cairhieňany, kteří v každém Aielovi vidí nepřítele, a s andorskými vojáky, kteří se snaží získat Sluneční trůn pro Morgasu. Lan se do nich zapletl taky. Kdykoliv ho Moirain spustila z očí, zřejmě se mu podařilo dostat do boje, jako by předem vycítil, kde k němu dojde. Nyneiva si vůbec nikdy nepomyslela, že bude chtít, aby si Aes Sedai přidržela Lana na krátkém vodítku u boku.
Dnes ráno byla Elain stále ještě rozrušená, že vojáci její máti bojují v Cairhienu s Randovými Aiely, ale Nyneivě dělali starosti spíše bandité. Podle Egwain, pokud někdo poznal v majetku bandity ukradenou věc, pokud někdo odpřísáhl, že viděl, jak dotyčný někoho zabíjí či vypaluje byť jen kůlnu, Rand ho nechal pověsit. Sice sám nezatáhl za provaz, ale bylo to to stejné, a Egwain říkala, že každou popravu sleduje s tváří chladnou a tvrdou jako hory. To se mu nepodobalo. Býval to jemný chlapec. Ať už se mu v Pustině stalo cokoliv, bylo to jenom k horšímu. Hodně k horšímu.
No, Rand byl daleko a její vlastní problémy – její a Elaininy –zdaleka nebyly vyřešeny. Řeka Eldar tekla asi míli na sever, překlenutá jediným vznosným kamenným mostem postaveným mezi vysokými kovovými pilíři, které se leskly bez jediného zrnka rzi. Zajisté pozůstatek dřívějších dob, dokonce snad dřívějšího věku. Nyneiva tam zašla v poledne, hned poté, co přijeli, ale na řece nebylo nic, co by se byť jen vzdáleně dalo vydávat za člun. Podél rákosem zarostlých břehů se plavily pramice, malé rybářské čluny, nějaké zvláštní, úzké lodičky, které po hladině proháněli klečící muži za pomocí pádel, dokonce tu v bahně kotvila i nízká bárka – na obou stranách vody bylo vidět hodně bahna, něco bylo suché a popraskané, což však nebylo divu, když vedro trvalo tak dlouho – ale nic, co by je mohlo dopravit po proudu tak rychle, jak si přála. Ne že by zatím věděla, kam by vlastně měli plout.
Sice přemýšlela, až se z ní kouřilo, ale nemohla si vzpomenout na jméno města, kde měly být modré sestry. Divoce švihla po podbělu a kolem se rozletělo droboučké bílé chmýří, jež se pak pomalu snášelo na zem. Nejspíš tam už stejně nebudou, pokud tam vůbec kdy byly. Ale byl to jediný klíč, který měly, k bezpečnému místu jinde než v Tearu. Kdyby si tak jen vzpomněla.
Jediná dobrá věc, co je potkala během celé cesty na sever, bylo to, že Elain přestala flirtovat s Tomem. Od chvíle, co se připojili ke zvěřinci, nedošlo k jedinému incidentu. Tedy bylo by to dobré, pokud by se Elain zjevně nerozhodla předstírat, že k ničemu nedošlo. Včera jí Nyneiva poblahopřála, že konečně přišla k rozumu, a Elain chladně odvětila: Snažíš se zjistit, jestli ti budu s Tomem stát v cestě, Nyneivo? Je pro tebe dost starý, a navíc jsem si myslela, že jsi svou náklonnost věnovala jinému, ale jsi již dost stará, aby ses rozhodovala sama. Mám Toma ráda a myslím si, že on má rád mě. Pohlížím na něj jako na svého druhého otce. Jestli s ním chceš flirtovat, máš moje svolení. Ale já bych si opravdu ráda myslela, že jsi stálejší.
Luca hodlal ráno překročit řeku a Samara, město na druhém břehu, v Ghealdanu, nebylo zrovna příjemné místo. Luca strávil většinu dne od jejich příjezdu v Samaře a zajišťoval si místo, kde by mohl svůj cirkus postavit. Starosti mu dělalo jen to, že ho několik zvěřinců předběhlo, a navíc nebyl jediný, kdo měl k předvádění víc než jen zvířata. Proto tolik trval na tom, aby nechala Toma po ní házet nože. Měla štěstí, že nechce, aby chodila po provaze jako Elain. Ten muž si zřejmě myslel, že nejdůležitější věc na světě je to, aby jeho cirkus byl větší a lepší než všechny ostatní. Ona sama si dělala starosti kvůli prorokovi, jenž byl také v Samaře, a jeho stoupenci plnili ulice města a rozlezli se i po okolí do stanů, chýší a přístřešků, tvořících město samo o sobě, větší než celá Samara, která nebyla právě zanedbatelným sídlištěm. Měla vysoké kamenné hradby a většina budov byla také z kamene, některé měly dokonce tři poschodí, a bylo tu víc břidlicových či taškových střech než doškových.
Na tomto břehu Eldar to nebylo o nic lepší. Minuli tři tábory bělokabátníků, než se tu zastavili, stovky bílých stanů v úhledných řadách, a muselo jich tu být víc, než zatím zahlédli. Bělokabátníci na této straně řeky, prorok a možná i čekající bouře na druhé, a ona neměla nejmenší ponětí, kam jít ani jak se tam dostat, kromě v hrkotajícím voze, který se pohyboval asi stejně rychle, jako kdyby šla pěšky. Přála si, aby se nikdy nebyla nechala od Elain přesvědčit, aby opustily kočár. Jelikož nikde poblíž neviděla žádnou bylinu, kterou by mohla uškubnout, aniž by musela poodejít stranou, zlomila merlík na půlku a pak znovu, až měla kousky zvíci dlaně, které zahodila na zem. Přála si, aby mohla totéž provést s Lucou. A Galadem Damodredem za to, že je vyštval až sem. A s al’Lanem Mandragoranem, že není tady. Ne že by ho potřebovala, samozřejmě. Ale jeho přítomnost by byla... útěchou.
V táboře panovalo ticho, na malých ohýncích vedle vozů se připravovala večeře. Petra krmil černohřívého lva, strkal mezi mříže velké kusy masa na tyči. Lvice se již spokojeně krčily nad svým žrádlem a občas zavrčely, když se někdo příliš přiblížil k jejich kleci. Nyneiva se zastavila u Aludřina povozu. Ohňostrůjkyně pracovala s dřevěným hmoždířem a paličkou u stolku, který se spouštěl z postranice vozu, a cosi si nad tím, co míchala, bručela. – Tři Chavanové se na Nyneivu svůdně usmáli a zamávali na ni, aby se k nim připojila. Ne tak Brugh, který se stále mračil kvůli svému poraněnému rtu, i když mu na něj dala mastičku, která srazila otok. Možná kdyby praštila i ty ostatní stejně silně, poslechli by Lucu – a co bylo ještě důležitější, ji! – a uvědomili by si, že nechce, aby se na ni usmívali. Už tak bylo dost špatné, že mistr Valan Luca se neřídil vlastními nařízeními. Latelle se odvrátila od medvědí klece a stísněně se na Nyneivu usmála. Spíš to byl úšklebek. Nyneiva se však hlavně dívala na Cerandin, která pilovala rohovinu na noze jednoho velkého šedého s’redita nástrojem, jenž by se byl hodil i na kov.
„Tahle,“ ozvala se Aludra, „používá své ruce a nohy s úžasnou obratností, ne? Nemrač se tak na mě, Nano,“ dodala a oprášila si ruce. „Nejsem tvůj nepřítel. Na. Musíš vyzkoušet tyhle nové ohnivé tyčky."
Nyneiva si od tmavovlasé ženy nesměle vzala dřevěnou krabičku. Byla to krychle, kterou by snadno udržela v jedné ruce, ale ona použila obě. „Myslela jsem, žes říkala, že to jsou škrtátka.“
„Možná ano, možná ne. Ohnivé tyčky, to říká, co jsou zač, mnohem líp než škrtátka, ano? Udělala jsem dírky, co hůlky drží, takže se už nemůžou vznítit o dřevo. Dobrý nápad, ne? A hlavičky, to je nová formule. Zkusíš je a řekneš mi, co si myslíš?“
„Ano, ovšem. Děkuju.“