Nyneiva spěchala dál, než by jí ta žena mohla vnutit další krabičku. Držela tu věc, jako by mohla vybuchnout, a vlastně si vůbec nebyla jistá, že nevybuchne. Aludra každého nutila zkoušet její škrtátka nebo ohnivé tyčky nebo jak se rozhodne je nazývat příště. Taky mohly vzplanout plamenem, když se šedomodré hlavičky otřely o sebe nebo o cokoliv drsného. Ona sama se hodlala držet křesadla a ocílky, nebo možná uhlíků správně zahrnutých v krabičce s pískem. Bylo to mnohem bezpečnější.
Juilin ji chytil dřív, než stačila položit nohy na schůdky vozu, o nějž se dělila s Elain, a zrak mu padl rovnou na její opuchlé oko. Nyneiva se na něj zamračila tak tvrdě, že couvl a strhl si ten směšný kuželovitý klobouk z hlavy. „Byl jsem za řekou,“ prohlásil. „V Samaře je asi tak stovka bělokabátníků. Jen se dívají, a ghealdanští vojáci zase pozorují je. Ale jednoho jsem poznal. Toho mladého chlapíka, který seděl naproti Světla pravdy v Siendě.“
Nyneiva se na něj usmála a on spěšně couvl o další krok a ostražitě ji sledoval. Galad v Samaře. Tohle zrovna potřebovaly. „Ty vždycky přinášíš tak úžasné zprávy, Juiline. Měly jsme tě nechat v Tanchiku, nebo spíš v přístavu v Tearu.“ To nebylo spravedlivé. Lepší bylo, když jí o Galadovi řekl, než aby do něj za rohem narazila. „Děkuju ti, Juiline. Aspoň teď víme, že si na něj máme dávat pozor.“ Jeho kývnutí rozhodně nebyla vhodná odpověď na vznosně nabídnuté poděkování. Pak odspěchal pryč a narazil si klobouk tak prudce, jako by čekal, že ho Nyneiva praští. Muži nemají žádné vychování.
Vnitřek vozu byl mnohem čistší, než když ho Tom s Juilinem koupili. Loupající se barva byla všechna oškrábaná – muži vrčeli, že to musejí dělat – a skříňky a stoleček, které byly připevněné k podlaze, byly naolejované, až se leskly. Malou cihlovou pícku s kovovým komínem nepoužívaly – noci byly dost teplé, a kdyby tu vařily, Tom a Juilin by se odmítli dál střídat – ale bylo to vhodné místo na cennosti, měšce a kazety se šperky. Jelenicový váček se zámkem – ten Nyneiva vycpala tolik, kolik se do něj vešlo, a od té doby na něj nesáhla.
Když Nyneiva vlezla dovnitř, Elain, sedící na posteli, nacpala cosi pod pokrývku, ale než se starší žena stačila zeptat, co to bylo, Elain vyjekla: „Tvoje oko! Co se ti stalo?“ Budou jí muset znovu umýt vlasy ve slepičím pepři, u kořínků těch černých kadeří se již objevoval náznak zlata. Budou to muset dělat každých pár dní.
„Cerandin mě praštila, když jsem se nedívala,“ zamumlala Nyneiva. Při vzpomínce na pachuť vařeného kočičího kapradí a drceného Černobýlu se jí zkroutil jazyk. Tohle nebyl důvod, proč nechala na poslední schůzku v Tel’aran’rhiodu jít opět Elain. Nevyhýbala se Egwain. To jenom, že ona podnikala většinu cest do světa snů mezi schůzkami, a bylo jenom spravedlivé dát Elain příležitost se tam vypravit. Tak to bylo.
Opatrně postavila krabičku s ohnivými tyčkami na skříňku vedle dvou dalších. Tu, která skutečně chytila plamenem, už dávno zahodily.
Nevěděla, proč skrývá pravdu. Elain očividně nebyla venku, jinak by to už věděla. Ona a Juilin byli nejspíš jediní lidé v celém táboře, kteří to nevěděli, když teď Tom zajisté Lucovi vyjevil každou nechutnou podrobnost do poslední.
Zhluboka se nadechla, posadila se na druhou postel a přinutila se podívat Elain do očí. Něco v klidném výraze druhé ženy prozrazovalo, že ví, že toho bude víc.
„Já... jsem se Cerandin vyptávala na sul’dam a damane. Jsem si jistá, že ví víc, než nám řekla.“ Odmlčela se, aby Elain mohla vyslovit pochybnosti o tom, jestli se vyptávala nebo vyžadovala odpovědi, aby řekla, že jim ta Seanchanka už řekla všechno, co věděla, že se sul’dam a damane neměla moc co do činění. Ale Elain prostě mlčela a Nyneiva si uvědomila, že jen doufala, že hádkou chvíli odhalení odloží. „Dost se rozhořčila, že už toho víc neví, tak jsem s ní zatřásla. S ní se vážně nedostaneš moc daleko. Zašermovala mi prstem pod nosem!“ Elain ji pořád jenom pozorovala chladnýma modrýma očima a skoro nemrkla. Nyneiva, když vyprávěla dál, měla co dělat, aby neuhnula pohledem. „Ona... si mě nějak přehodila přes rameno. Vstala jsem a vyťala jí políček a ona mě srazila pěstí. Tak jsem přišla k tý modřině.“ Stejně dobře mohla dopovědět i ten zbytek. Elain se to i tak brzy dozví. Lepší, když to uslyší od ní. Radši by si nechala vytrhnout jazyk. „Samozřejmě že jsem se s tím nechtěla spokojit. Ještě jsme se trochu popraly.“ Z její strany to moc praní nebylo, i když se odmítala vzdát. Nejtrpčí pravdou bylo, že s ní Cerandin přestala pohazovat sem a tam a práskat s ní o zem tím svým podivným způsobem, protože to bylo jako prát se s dítětem. Nyneiva měla asi tak velkou šanci, jako to dítě. Kdyby se jen nikdo nedíval, aby mohla usměrnit. Rozhodně na to byla dost rozzlobená. Kdyby se jen nikdo nedíval, tečka. Přála si, aby ji Cerandin ztloukla pěstmi, až by jí tekla krev. „Pak jí dala Latelle proutek. Víš, jak mi to ta ženská pořád chce vrátit.“ Nebylo třeba říkat, že ji v té chvíli Cerandin držela hlavou dolů před ojí vozu. Takhle s ní nikdo nezacházel od té doby, co na Neysu Ayellinovou vychrstla vědro vody, a to jí bylo šestnáct. „No, nakonec to vyřešil Petra.“ Právě včas. Ten obrovský chlap je obě popadl za krk jako koťata. „Cerandin se omluvila a tím to skončilo.“ Petra donutil tu seanchanskou ženu se omluvit, pravda, ale k tomutéž donutil i Nyneivu a držel její krk dál v tom jemném, leč jako ocel pevném sevření, dokud to neudělala. Praštila ho, jak nejsilněji dokázala, rovnou do břicha, a on ani nemrkl. Nyneiva měla taky dojem, že jí nateče ruka. „Vlastně to nic moc nebylo. Latelle se nejspíš pokusí vykládat nějakou povídačku, co si o tom sama vymyslí. To je ženská, se kterou jsem měla zatřást. Ji jsem nepraštila ani zpolovice tak silně.“
Když řekla pravdu, cítila se mnohem líp, ale Elain se tvářila tak pochybovačně, že chtěla změnit předmět hovoru. „Co to tam schováváš?“ Natáhla se, odhrnula pokrývku a uviděla stříbřitý a’dam, který získaly od Cerandin. „Proč, pod Světlem, se na to koukáš? A proč to ještě schováváš? Je to hnusnej krám, a já nechápu, jak se ho můžeš dotknout, ale jestli chceš, je to na tobě.“
„Nemluv tak upjatě,“ napomenula ji Elain. Pak se jí po tváři pomalu rozlil úsměv a vzrušený ruměnec. „Myslím, že bych takový dokázala vyrobit.“
„Vyrobit!“ Nyneiva ztišila hlas a doufala, že se nikdo nepřiběhne podívat, kdo koho vraždí, ale tón ani trochu nezměkčila. „Světlo, proč? Udělej dřív žumpu. Hromadu hnoje. Aspoň to se dá použít k něčemu slušnýmu.“
„Nechci skutečně vyrobit a’dam.“ Elain seděla vzpřímeně a bradu zvedala tím svým chladným způsobem. Mluvila dotčeně a ledově klidně. „Ale je to ter’angrial, a já jsem přišla na to, jak funguje. Viděla jsem tě alespoň na jedné přednášce o propojování. – A'dam propojuje dvě ženy. Proto musí být i sul’dam žena, jež dokáže usměrňovat.“ Lehce se zamračila. „Je to ale zvláštní propojení. Jiné. Místo toho, aby se dvě či více žen dělily a jedna vedla, tohle je vlastně plné ovládání. Myslím, že právě tohle je důvod, proč damane nemůže udělat nic, co sul’dam nechce, aby udělala. Myslím, že to vodítko je v podstatě zbytečné. Obojek a náramek by fungovaly stejně dobře i bez něj a úplně stejným způsobem.“
„Fungovaly by stejně,“ ucedila Nyneiva suše. „Na někoho, kdo nehodlá něco takovýho vyrobit, jsi to studovala dost podrobně.“ Ta ženská dokonce neměla ani tolik studu, aby se začervenala. „K čemu ti to bude? Neříkám, že bych to brala špatně, kdybys dala jeden kolem krku Elaidě, ale to ještě vůbec neznamená, že je to míň odpo –“