„Copak nechápeš?“ skočila jí Elain do řeči a povýšenost všechna zmizela ve vzrušení a vášni. Předklonila se, ruku položila Nyneivě na koleno a oči jí zářily. Byla sama sebou tak nadšená. „Je to ter’angrial, Nyneivo. A já myslím, že ho dokážu vyrobit.“ Každé slovo vyslovovala zvlášť pomalu a pečlivě, pak se však zasmála a chrlila ze sebe dál. „A jestli dokážu vyrobit tenhle, dokážu vyrobit jiné. Možná dokonce dokážu udělat i angrial a sa’angrial. Nikdo ve Věži tohle nedokázal po tisíc let!“ Narovnala se. Celá rozechvělá si položila prsty na rty. „Ještě nikdy mě nenapadlo, že bych něco sama vyrobila. Aspoň ne nic užitečného. Vzpomínám si, jak jsem jednou pozorovala řemeslníka, jednoho muže, který pro palác vyráběl křesla. Nebyla zlacená, ani nijak umně vyřezávaná – byla pro pokoje služebnictva – ale viděla jsem pýchu v jeho očích. Pýchu na to, co dělá, na věc dobře vyrobenou. Tohle bych, myslím, taky velmi ráda cítila. Oh, kdybychom jenom znaly aspoň zlomeček toho, co Zaprodanci. Znalosti věku pověstí v jejich hlavách, a oni je používají ke službě Stínu. Pomysli, co bychom s tím dokázaly udělat. Pomysli, co bychom dokázaly vyrobit.“ Zhluboka se nadechla, spustila ruce do klína, její nadšení však nevyprchalo. „No, ať je to jak chce, sázím se, že bych dokázala přijít taky na to, jak byl vyroben Bílý Most. Budovy jako z předeného skla, ale silnější než ocel. A cuendillar a –“
„Zpomal,“ zarazila ji Nyneiva. „Bílý Most je odsud aspoň pět nebo šest set mil daleko, a jestli si myslíš, že budeš usměrňovat do toho zámku, tak si to rozmysli. Kdoví co by se mohlo stát? Ten zůstane ve váčku v peci, dokud pro něj nenajdem nějaký bezpečný místo.“
Elainino nadšení bylo velice podivné. Nyneivě by taky nevadilo znát něco z toho, co věděli Zaprodanci – ani zdaleka ne – ale když chtěla židli, zaplatila truhláři. Ona sama nikdy netoužila něco vytvářet, kromě mastí a odvarů. Když jí bylo dvanáct, její matka ji přestala učit šít poté, co začalo být zřejmé, že jí vůbec nezáleží na tom, zda udělá rovný šev, a nebylo ji k tomu možné donutit. A co se vaření týče... Myslela si, že je vlastně docela dobrá kuchařka, ale smysl byl v tom, že věděla, co je důležité. Léčení bylo důležité. Každý muž může postavit most, tak to nechte na něm, říkávala.
„S tebou a tím tvým a’damem,“ pokračovala po krátké odmlce, „Jsem ti málem zapomněla říct. Juilin viděl na druhým břehu Galada."
„Krev a zatracený popel,“ zamumlala hněvivě Elain, a když Nyneiva zvedla obočí, pevně dodala: „Nebudu poslouchat přednášky o svém jazyce, Nyneivo. Co budeme dělat?“
„Jak to vidím já, tak můžem zůstat na tomhle břehu řeky a mít za zadkem bělokabátníky, co se budou divit, proč jsme opustily zvěřinec, nebo přejít přes most a doufat, že prorok nezapříčiní žádný bouře a Galad nás neudá, nebo se můžem pokusit koupit si pramici a utýct po řece. To nejsou moc dobrý možnosti. A Luca bude chtít svejch sto marek. Ve zlatě.“ Snažila se nemračit, ale přesto ji to hryzalo. „Slíbilas mu je, a asi by nebylo počestný utýct bez zaplacení.“ Ona by to udělala hned, kdyby bylo kam jít.
„To by zajisté nebylo,“ řekla Elain a znělo to zděšeně. „Ale s Galadem si nemusíme dělat starosti, aspoň dokud se budeme držet zvěřince. Galad se k žádnému nepřiblíží. Myslí si, že strkat zvířata do klecí je kruté. Chápej, nevadí mu je lovit, jen zavírat do klecí.“
Nyneiva potřásla hlavou. Pravdou bylo, že Elain by byla našla nějaký způsob, jak se tu zdržet, byť jen na jeden den, i kdyby existoval nějaký způsob, jak uprchnout. Té ženské se chození po laně před jinými lidmi, než byli ostatní účinkující, líbilo. A ona sama nejspíš bude muset nechat Toma, aby po ní házel nože. Ale ty šaty na sebe nevezmu!
„První člun, co připluje a bude dost velký, aby vzal čtyři lidi,“ řekla. „Najmeme ho. Obchod na řece se nemohl úplně zastavit.“
„Pomohlo by, kdybychom věděly, kam jedeme.“ Elainin tón byl až příliš laskavý. „Mohly bychom prostě zamířit do Tearu, víš. Nemusíme se tohohle držet jenom proto, že ty...“ Odmlčela se, ale Nyneiva věděla, co chtěla říci. Jenom proto, že ona je umíněná. Jenom proto, že ona je vzteklá, že si nemůže vzpomenout na prosté jméno nějakého města, že si na něj hodlá vzpomenout a dostat se tam, i kdyby ji to mělo zabít. No, nic z toho nebyla pravda. – Chtěla najít ty Aes Sedai, které by mohly podpořit Randa, a přivést je k němu, ne se táhnout až do Tearu jako ubohá uprchlice, utíkající za svobodou.
„Já si vzpomenu,“ prohlásila ledově. Končilo to na „bar". Nebo to byl „dar"? „Lar?“ „Než tě unaví předvádět se na laně, tak si vzpomenu.“ A ty šaty na sebe nevezmu!
34
Stříbrný šíp
Ten večer vařila Elain, což znamenalo, že žádný pokrm nebyl prostý, i přes fakt, že seděli na stoličkách kolem táborového ohně, v okolních lesích vrzali cvrčci a tu a tam se v houstnoucí tmě ozval slabým, smutným hlasem nějaký noční pták. Polévka se servírovala studená a rosolovatá, posypaná nasekanou zelenou petružlenkou. Světlo ví, kde Elain vzala petružlenku, nebo ty maličké cibulky, které podávala s hráškem. Hovězí bylo nakrájené na plátky tak tenké, že skrz ně bylo skoro vidět, a ty byly omotané kolem něčeho vyrobeného z mrkve, sladužle, pažitky a kozího sýra, a jako zákusek byly dokonce perníčky.
Všechno bylo velmi chutné, i když se Elain trápila, že nic není přesně tak, jak by mělo, jako by si myslela, že dokáže zopakovat práci kuchařů z královského paláce v Caemlynu. Nyneiva si byla docela jistá, že to děvče takhle neloudí poklony. Elain vždycky lichotky přešla a řekla vám přesně, co není v pořádku. Tom a Juilin sice bručeli, že je tak málo masa, avšak Nyneiva si všimla, že nejenom vytřeli i poslední drobek, ale když zmizel poslední hrášek, vypadali dokonce zklamaně. Když vařila ona, z nějakého důvodu zřejmě vždycky jedli u ostatních vozů. Když dělal večeři jeden z nich, vždycky to byl buď guláš, nebo nějaké jiné maso a fazole tak plné sušených papriček, až se vám na jazyku dělaly puchýře.
Samozřejmě nejedli sami. Luca to zařídil, donesl si vlastní stoličku a postavil ji hned vedle její. Červenou pláštěnku rozložil tak, aby působila co nejlépe, a dlouhé nohy natáhl, aby mu byla vidět lýtka nad ohrnutými manžetami bot. Byl tu skoro každý večer. Zvláštní bylo, že chyběl jen tehdy, vařila-li Nyneiva.
Bylo to vážně zajímavé, že se díval po ní, když tu byla žena tak hezká jako Elain, ale on měl stejně postranní úmysly. Už tak seděl moc blízko – dnes večer si Nyneiva třikrát přesunula stoličku, ale on ji bez váhání následoval a snad si to ani neuvědomoval – a střídavě ji přirovnával k nejrůznějším květinám, samozřejmě ke škodě těch květin, nevšímaje si modřiny na jejím oku, kterou nemohl přehlédnout ani slepý, a přemítal, jak krásná by byla v těch červených šatech, a střídavě ji zahrnoval poklonami, jak je odvážná. Dvakrát jí podsunul návrh, aby se prošli v měsíčním světle, kteréžto náznaky byly tak zastřené, že si nebyla úplně jistá, oč jde, dokud si to nepromyslela.